Dôchodková reforma – revolúcia, alebo evolúcia?
Nejlepší důchodovou reformou je aktivní politika podpory rodin s dětmi, propopulační opatření, využití migrace, podpora ekonomického růstu a potírání nezaměstnanosti. Máme podlehnout tlaku médií a přistoupit na privatizaci důchodového systému? Co by se stalo, kdyby byla zavedena důchodová reforma v pojetí pravice? Skutečně bychom ušetřili mandatorní výdaje, kdyby se část peněz, které platíme do důchodového systému, vyvedla do penzijních fondů (opt-out)? V českém tisku najdete na téma revolučních důchodových reforem dostatek růžových předpovědí, ale kdo se podívá k našim slovenským sousedům, uvidí něco jiného. Slovenský opt-out výrazně prohloubil schodek státního rozpočtu. Ještě před krizí se tam muselo narychlo převádět na penze 25 miliard slovenských korun ročně a v loňském krizovém roce (v přepočtu) 50 miliard. Slovenská ministryně práce, sociálních věcí a rodiny Viera Tomanová, která o tom informovala na mezinárodním semináři v Praze, se netajila obavami z dalšího vývoje. Důchodová reforma, kterou spustila už Dzurindova vláda, byla protlačena silou, protože chyběla shoda všech společenských skupin, a dokonce i odborníků. Mediální masáž to dokázala přehlušit, ale za tu cenu, že lidé se přestali rozhodovat rozumně. Ze solidárního systému tak vystupovali především ti, kdo jej nejvíc potřebují, a protože jich bylo pětkrát víc, než se počítalo, ohrozili celý systém. Proč důchodová reforma nabourala státní rozpočet Slovenska? Penzijní reformy jsou vždycky drahé, vždycky potřebují peníze navíc. Jakmile někomu umožníme, aby přestal platit do solidárního systému a spořil jen na sebe, musí chybějící peníze někdo doplnit. A není těžké uhodnout, kdo to bude. Nastoupí stát a zvýší daně nebo rozpočtový schodek, anebo jde opačnou cestou a ořeže další veřejné služby. Privatizace stáří je tedy pro většinu občanů drahá a nebezpečná. Je to ovšem skvělý, mnoha set miliardový byznys soukromých finančních institucí, kterým stát nadhání klienty s jejich celoživotním proudem úspor. U nás bychom se možná dokázali největším chybám Slovenska vyhnout, jejich postup byl opravdu extrémní, ale to základní zůstává - drtivá většina občanů má podprůměrné příjmy a proto potřebuje solidární systém. Když z něj vystoupí ti, kdo přispívali nadprůměrně, je po solidaritě. Důchodový systém má být systémem solidárním. Je výrazem naší vyspělosti. Je důkazem, že princip solidarity a úcty ke stáří je silnější nežli princip sobeckého egocentrického „pomož si sám“, „silnější vyhrává“, „člověk je jen zbožím, po spotřebování znehodnoťte“. Náš současný systém mezigenerační solidarity založený na průběžném financování důchodového účtu má své slabiny, ale ty lze odstranit evolučními změnami. Jedna z takových slabin spočívá v možném propojení důchodového účtu a státního rozpočtu. Kam propojení vede, jsme mohli pozorovat v devadesátých letech, před nástupem vlád sociální demokracie, kdy byly výrazné přebytky na důchodovém účtu používány nikoli k tvorbě důchodových rezerv, ale zalepily díry v jiných kapitolách rozpočtu. Šlo o nezanedbatelných 50 miliard korun. Prvním zásadním úkolem je tedy zajistit „samostatnost“ důchodového účtu. Druhou slabinou je demografický vývoj. Stárnutí evropské populace je problém. Ptám se však zcela vážně - není nejlepší důchodovou reformou aktivní politika podpory rodin s dětmi? Není řešením přirozená migrace ekonomicky aktivního obyvatelstva? Třetí slabinou je ekonomická výkonnost hospodářství. Není řešením podpora a stimulace ekonomického růstu? Nejlepší důchodovou reformou je aktivní politika podpory rodin s dětmi, propopulační opatření, využití pozitivní ekonomické migrace, podpora ekonomického růstu a současně potírání nezaměstnanosti. Potřebujeme tedy komplex opatření vedoucích ke stabilizaci důchodových účtů. Shrňme, co všechno do něj patří: 1.Podpora ekonomického růstu, maximální možné snížení nezaměstnanosti a zvyšování produktivity práce. 2.Politika podpory mladé generace, rodin s dětmi a uplatnění výhod vyplývajících zvýchovy dětí. 3.Průběžný systém je nutné zachovat pro zajištění standardní výše důchodů alespoň na úrovni 60 % průměrné čisté mzdy. 4.Průběžný systém je vhodné doplnit o regulované a pečlivě sledované fondové systémy, ovšem na bázi dobrovolnosti, nikoli vynuceného povinného opt-outu. 5.Je třeba přistoupit k modelům podporujícím mezigenerační solidaritu uvnitř rodiny, tedy systém odpočtů či adresnosti části odvodů směřovaných přímo konkrétním osobám. 6.Je třeba podpořit rodiny s dětmi a vnímat výchovu dětí jako investici - ten, kdo takto investuje do budoucích přispěvatelů do systému, musí být zvýhodněn. 7.Je třeba přistoupit k důchodové reformě, lépe řečeno evoluční úpravě, ve smyslu Integrovaného evropského důchodového trhu, který využívá modelu Světové banky, ovšem bez pokřiveného povinně tržního pojištění. Trh totiž vyžaduje svobodu, nucená účast na trhu je přímou negací jeho povahy. 8.Politickou nezodpovědnost a snahu utrácet důchodové prostředky je třeba řešit tím, že je oddělíme od státního rozpočtu. Literárky v síti, 6. 3. 2010 http://www.literarky.cz/domaci/81-domaci/2111-penzijni-reforma-revoluce-nebo-evoluce
