Slovenská penzijná lekcia
Slovenská pravice uskutečnila v letech 2002 až 2004 rozsáhlou sociální reformu, jejíž podstata spočívala v přechodu ze zabezpečovacího systému na systém sociálního pojištění a penzijního spoření. Před opakováním slovenských chyb varovala na pražském semináři k důchodové reformě ministryně práce, sociálních věcí a rodiny SR Viera Tomanová. Sociální reformu na Slovensku uskutečnila tehdejší Dzurindova pravicová vláda a je třeba konstatovat, že pokud se podobné nebo rozsahem menší reformy ve světě uskutečňují jako výsledek všeobecného společenského konsenzu, na Slovensku šlo o reformu uspěchanou, při níž chyběla shoda nejen všech relevantních skupin ve společnosti, ale i konsenzus odborníků, a to dokonce i těch, kteří se hlásí k pravici. Mezi zásadní kroky této reformy patřilo zřízení systému starobního penzijního spoření, který obvykle nazýváme druhým pilířem. Surfování v Karibiku Financování tohoto systému bylo zabezpečeno velice jednoduše; polovina odvodů na starobní pojištění ve výši 9 % z vyměřovacího základu pojištěnců, kteří se rozhodli do druhého pilíře vstoupit, byla přesměrovaná do penzijních správcovských společností zřízených zákonem s výlučným posláním – spravovat úspory spořitelů ve starobním důchodovém spoření. Jednoduše řečeno, podnikání těchto společností bylo založeno na transferu veřejnoprávních financí do soukromých rukou. V této souvislosti je třeba říci, že určení sazby ve výši 9 % bylo vyloženě voluntaristickým činem tehdejší vlády, protože tehdejší odborné analýzy týkající se odvodů do druhého pilíře, se pohybovaly převážně na úrovni sazby kolem 4 % a ve vzácných případech zmiňovaly 6 %. V důsledku tohoto rozhodnutí, které nebylo doprovázeno relevantními opatřeními zabezpečujícími dostatečný objem zdrojů na krytí nákladů souvisejících s jeho přijetím, vznikla situace, že v zájmu dosažení udržitelnosti penzijního systému v časovém horizontu po uplynutí 20 až 30 let, došlo k vážnému ohrožení jeho finanční stability v současné době. Tvůrci reformy očekávali, že do druhého pilíře se zapojí maximálně 750- až 800-tisíc spořitelů. Skutečnost však byla šokující: do systému vstoupilo téměř 1,5 milionu občanů, přičemž téměř pro dvě pětiny z nich nemělo toto rozhodnutí vzhledem k jejich věku či příjmům žádný smysl. Negativní vliv této skutečnosti na hospodaření sociální pojišťovny jako nositele sociálního pojištění na Slovensku snad netřeba ani zdůrazňovat. Vám, občanům státu, v němž se o podobných reformních krocích právě uvažuje, určitě stojí za to připomenout, že za situace, kdy do systému starobního penzijního spoření vstoupilo množství lidí bez šance na smysluplný dvoupilířový důchod, nemůže jen liberální legislativa, ale také mohutná zaváděcí mediální kampaň, která jim slibovala švýcarské důchody a ukazovala opálené seniory, jak surfují u pobřeží ostrovů v Karibiku. Zvláštní kapitolou instalace druhého pilíře byli zprostředkovatelé. Tehdejší Úřad pro finanční trh přezkoušel z dovedností pro získávání spořitelů do II. pilíře více než 30-tisíc občanů. Jejich finanční motivace sehrála rozhodující úlohu v tom, že se do systému zapojilo velké množství lidí, pro které byl buď přímo nevýhodný, nebo alespoň zbytečný. Pro ilustraci uvádím, že na začátku náborového období se vyplácelo za jednu zaregistrovanou smlouvu o starobním penzijním spoření přibližně 66 eur, ke konci ale až 266 eur. Pravděpodobně největším lákadlem pro občany bylo proklamování vlastnictví úspor, nebo možnost jejich dědění. Skutečnost je však taková, že vlastnická práva spořitelů jsou zásadním způsobem omezená a spočívají pouze v možnosti přestoupit z jedné společnosti do druhé nebo z fondu do fondu. A dědění v praxi znamená, že pokud spořitel zemře během doby spoření, jeho úspory dostane ten, koho určil ve smlouvě o starobním důchodovém spoření. Nemusí to tedy být ani jeho děti, ani manželka nebo jiné blízké, na jeho příjem odkázané osoby. Ze spořitelů investoři Nehorázná reklamní kampaň podporovaná oficiálními prohlášeními členů vlády a armáda zprostředkovatelů, v některých případech přímo podvádějících občany, přilákaly do systému spořitele, pro které se ukázal jako nevyhovující. Zároveň byly příčinou, proč současná vláda v roce 2008 otevřela pro období prvého půlroku druhý pilíř. Výsledkem bylo vystoupení přibližně 106-tisíc spořitelů, což samozřejmě nebylo číslo, které by korespondovalo s našimi analýzami věkového a příjmového složení spořitelského kmene lidí, pro které je systém starobního penzijního spoření nevýhodný. Negativní úlohu zde sehrála masová propaganda současné opozice, většiny médií a samozřejmě i samotných penzijních správcovských společností. Jinak tomu nebylo ani při druhém otevření systému starobního důchodového spoření v první polovině roku 2009, kdy ze systému vystoupilo přibližně 65-tisíc spořitelů. Vláda k tomuto kroku přistoupila pod vlivem důsledků finanční krize a snažila se lidem vysvětlit, že se její negativní dopady projeví zejména u těch spořitelů, u nichž nejsou předpoklady, že do dosažení důchodového věku naplní dobu aktivního spoření v délce alespoň 30 let. V této souvislosti musím upozornit na skutečnost, že samotný pojem „penzijní spoření“ je zavádějící. Lidé si zpravidla představují, že jde o standardní spoření, které spočívá v ukládání financí na účet. O tom, že se ve skutečnosti stávají investory a o podstatnou část svých financí mohou přijít, ve většině případů nevědí. Reálné zhodnocení úspor od vzniku penzijních fondů, tedy od března 2005, představuje k 31. lednu 2010 u růstových fondů - 7 %, u vyvážených fondů - 8,9 % a u konzervativních + 0,6 %, což je varující. Proto se vláda Slovenské republiky rozhodla přijmout úpravy zákona o starobním penzijním spoření, jimiž se snaží situaci spořitelů vylepšit. Jedním z opatření je zavedení garančního účtu, který by měl spořitelům v jednotlivých penzijních fondech zaručit alespoň nominální jistinu vložených prostředků. Dalším opatřením je optimalizace poplatků, která snížila výšku fixních poplatků za správu majetku v penzijním fondu téměř o dvě třetity. Zároveň byly ve vícerých vládních novelách postupně upravovány vztahy mezi subjekty, které ve druhém pilíři působí, řešily se bezpečnostní požadavky úspor z hlediska investičních limitů, precizovala se ustanovení o konfliktu zájmů, a v neposlední řadě jsme se věnovali zvyšování přehlednosti a vypovídací hodnoty informací, které jsou penzijní správcovské společnosti povinny poskytovat občanům - spořitelům. Vyždímané peníze za hranice Je zřejmé, že způsob, jakým se penzijní reforma na Slovensku uskutečnila, nebyl tím jediným možným a už vůbec ne tím nejšťastnějším. Parametry zřízení druhého pilíře byly nastavené špatně a nezodpovědně. Nemohu si v této souvislosti odpustit poznámku, že podobné nebo téměř stejné reformy se v Evropě uskutečnily výlučně v postsocialistických transformujících se zemích, přičemž jistě stojí za pozornost, že nadnárodní finanční skupiny, které vlastní penzijní správcovské společnosti, pocházejí ze států, kde takový systém neexistuje. Přesto vše je však starobní penzijní spoření stále systémem, jehož se zúčastňuje téměř 1,5 milionu občanů a v němž se v současnosti nachází přibližně 3 miliardy eur. Proto se jím musíme zabývat jako realitou a hledat optimální cesty ke zvýšení komfortu občanů, kteří se stali jeho účastníky. Zároveň však máme povinnost zachovat životní úroveň důchodců, kteří už dnes pobírají dávky sociálního pojištění a zabezpečit pro ně dostatek prostředků. Literárky v síti, 7. 3. 2010 (http://www.literarky.cz/domaci/81-domaci/2113-slovenska-penzijni-lekce)
