Sociálna demokracia strachu
Čo zo sociálnej demokracie je stále živé a čo je už minulosťou? pýtal sa britský historik, spisovateľ a profesor európskych štúdií vo svojej prednáške na Newyorskej univerzite. Jej výťah sme pripravili z českého prekladu uverejneného v Britských listoch. Tony Judt sa najprv zaoberá otázkou prečo sa v Spojených štátoch nepresadil socializmus – sociálny štát. Potom sa venuje nielen histórii sociálnej demokracie, ale aj vzťahom keynesiánstva a liberalizmu, ktorých súperenie poznamenalo prakticky celé minulé storočie. Jeho úvahy začíname sledovať pri hodnotení vývoja po druhej svetovej vojne. Od sociálneho štátu k liberalizmu Sociální stát dosáhl významných úspěchů. V některých zemích měl sociálně demokratickou formu založenou na ambiciózním programu socialistického zákonodárství. Jinde, například ve Velké Británii, se jednalo spíš o řadu pragmatických programů zaměřených na zlepšování postavení sociálně znevýhodněných skupin a snižování krajního bohatství a chudoby. Hlavním úspěchem všech neokeynesiánských vlád bylo pozoruhodně úspěšné snížení nerovnosti. Zvýšení rovnosti vedlo k dalším pozitivním dopadům. Během času opadl strach z návratu extremistické politiky – politiky zoufalství, závisti, nejistoty. Západní svět vstoupil do idylické éry prosperity a jistoty. Možná to byla jen bublina, ale byla útěšná. Většině lidí se vedlo mnohem lépe, než v co mohli kdykoliv v minulosti doufat, a zároveň měli dobré důvody dívat se do budoucnosti s jistotou. Paradoxem sociálního státu, vlastně všech sociálně-demokratických (a křesťansko-demokratických) evropských států, je, že jejich vlastní úspěch časem podlomil jejich přitažlivost. Generace, která si pamatovala třicátá léta, byla z pochopitelných důvodů nejvíce odhodlaná udržovat instituce a systém daní, sociálního zabezpečení a veřejných služeb, v nichž viděla ochranu před návratem hrůz z minulosti. Ale její následníci, i ve Švédsku, začali zapomínat, co bylo původním podnětem pro vybudování tohoto systému zabezpečení. Byla to sociální demokracie, kdo v poválečném období připoutal střední třídu k liberálním institucím. Její příslušníci často získali stejné sociální podpory a služby jako chudí – bezplatné vzdělání, levnou nebo bezplatnou lékařskou péči, veřejné důchody atp. Díky tomu, že tolik nezbytných výdajů bylo předplaceno v daních, byl disponibilní příjem evropské střední třídy už v šedesátých letech mnohem větší než kdykoliv před tím. Díky tomu se podařilo do poválečného demokratického konsensu pevně integrovat přesně tu třídu, která byla v meziválečných letech vystavena strachu a nejistotě. Od konce sedmdesátých let je však na tyto souvislosti brán čím dál tím menší zřetel. Počínaje daňovými a pracovně-právními reformami v éře Thatcherové a Reagana, které byly vzápětí následovány deregulací finančního sektoru, se nerovnost opět stala problémem západní společnosti. Zatímco v období mezi první dekádou 20. století a koncem šedesátých let se nerovnost zásadně snižovala, v posledních třech desetiletích je index nerovnosti trvale na vzestupu. Dôsledky kultu privatizácie Kult privatizace v posledních třiceti letech uhranul vlády západních zemí. Proč k tomu došlo? Nejjednodušší odpovědí je, že v době rozpočtových omezení se zdá, že privatizace šetří peníze. Pokud stát vlastní neefektivní veřejný program nebo drahou veřejnou službu – vodovody, automobilky, nebo železnice – snaží se zbavit nákladů tím, že je prodá do soukromých rukou. Prodej samozřejmě vynese státu peníze. Provoz privatizované služby nebo podniku se zároveň zefektivní díky působení motivace ziskem. Nakonec na tom vydělají všichni. Kvalita služeb se zlepší, stát se zbaví zodpovědnosti za provoz špatně a neefektivně řízeného programu a veřejný sektor získá jednorázový příjem z privatizace.Tolik alespoň teorie. V praxi to vypadá dost odlišně. Privatizace je především neefektivní. Většina podniků či služeb, které se vlády rozhodly převést do soukromého sektoru, hospodařila se ztrátou. Ať už šlo o železniční společnosti, uhelné doly, poštovní služby, nebo elektrárenské rozvodné podniky, náklady na provoz převyšovaly možné budoucí příjmy. Přesně z tohoto důvodu byly takovéto veřejné statky pro soukromé kupce nutně neatraktivní, pokud ovšem nebyly nabízeny s výraznou slevou. Ale když stát prodává levně, jde ztráta na vrub veřejnosti. Bylo spočítáno, že prodej veřejných statků do soukromých rukou za úmyslně nízké ceny během privatizací za vlády Margaret Thatcherové přinesl čistý přesun 14 miliard liber z rukou daňových poplatníků do kapes akcionářů a dalších investorů. K této ztrátě by se měly připočíst další tři miliardy liber na poplatcích bankám, které privatizace zajišťovaly. Stát tedy prakticky zaplatil soukromému sektoru zhruba 17 miliard liber, aby umožnil prodej statků, o které by jinak nebyl zájem. Morálne riziko súkromného sektora Jediným důvodem, proč jsou soukromí investoři ochotní koupit zjevně neefektivní veřejné statky, je, že stát eliminuje nebo výrazně omezí jejich obchodní riziko. Například v případě londýnského metra se kupujícím společnostem dostalo ujištění, že budou v každém případě chráněny před významnou ztrátou. Takový postup ovšem podkopává klasický ekonomický argument ve prospěch privatizace, totiž že motiv zisku vede k vyšší efektivitě. „Rizikem“ v tomto případě je, že soukromý sektor bude za takovýchto privilegovaných podmínek přinejmenším stejně neefektivní jako veřejný sektor, ovšem s tím, že shrábne veškeré zisky a ztrátu si nechá uhradit státem. Je nezpochybnitelné, že mnoho statků a služeb, kterých se stát snaží zbavit, bylo špatně spravováno kvůli nekompetentnímu řízení, nedostatečným investicím atd. Ať už jsou ale poštovní služby, železnice, domovy důchodců, vězení a jiná privatizovaná zařízení provozována jakkoliv špatně, za jejich fungování nese odpovědnost stát. I poté, co jsou prodána do soukromých rukou, je není možné ponechat zcela na pospas vrtochům trhu. Ze své podstaty představují přesně ten druh činnosti, kterou „někdo“ musí regulovat. Oklieštený štát, oslabený vzťah Toto napůl soukromé, napůl veřejné uspořádání ze své podstaty veřejných funkcí nás vrací o pořádný kus času nazpátek. (Autor uvádza ako príklad výber daní súkromníkmi vo Francúzsku 18. storočia – pozn. red.). Pokud je dnes ve Spojených státech vaše daňové přiznání podrobeno revizi, děje se tak na popud příslušného státního orgánu. Šetření samotné ale s největší pravděpodobností povede soukromá společnost, kterou vláda najala, aby za ni tuto činnost vykonávala, podobně jako najímá soukromé agentury k provozování bezpečnostních, dopravních, či technických služeb (samozřejmě ziskově) v Iráku a dalších místech. Britská vláda dnes podobným způsobem najímá soukromé podnikatele, kteří provozují služby asistovaného bydlení pro starší občany – tedy vykonávají činnost, kterou dříve vykonával stát. Vlády zkrátka pro výkon svých funkcí najímají soukromé firmy, které tvrdí, že jsou schopny tyto funkce vykonávat levněji a lépe, než stát samotný. To vedlo k okleštění státu o jeho základní zodpovědnosti a funkce k poškození jeho reputace v očích veřejnosti. Důsledkem jsou tzv. uzavřené komunity, které jsou uzavřené ve všech smyslech slova. Jedná se o segmenty společnosti, které naivně předpokládají, že jsou funkčně nezávislé na širší společnosti a jejích veřejných zaměstnancích. Pokud přicházíme do styku výhradně nebo převážně se soukromými agenturami, oslabí se během času náš vztah s veřejným sektorem, který zdánlivě k ničemu nepotřebujeme. Nehraje přitom roli, zdali soukromý sektor vykonává stejné činnosti lépe nebo hůře, s vyššími nebo nižšími náklady. Tak nebo onak se naše loajalita k státu oslabí a přijdeme o něco podstatného, co bychom měli sdílet – a v mnoha případech jsme skutečně sdíleli – s našimi spoluobčany. Tento proces velmi dobře popsal jeden z jeho moderních iniciátorů. Britská premiérka Thatcherová údajně prohlásila, že „nic takového jak společnost neexistuje. Existují jen jednotliví muži a ženy a rodiny.“ Pokud ale nic takového jako společnost neexistuje, pokud existují jen jednotlivci a stát coby „noční hlídač“, který z dálky dohlíží na činnosti, jichž se aktivně neúčastní, vyvstává otázka, co nás bude vzájemně svazovat? Už jsme přijali existenci soukromých policejních služeb, soukromých poštovních služeb, soukromých agentur zásobujících stát v době války a mnoha dalších soukromých služeb. „Zprivatizovali“ jsme přesně ty funkce, které moderní stát v průběhu 19. a první poloviny 20. století pracně naložil na svá bedra. Co pak bude sloužit jako ochranný pás oddělující občany a stát? Jistě ne společnost, která má velké problémy přežít oklešťování veřejného sektoru. Nemůžeme totiž očekávat, že stát sám odumře. I když zrušíme veškeré státem poskytované služby, stát sám tu zůstane, byť třeba jen jako dohlížející a represivní moc. Mezi státem a jednotlivci by pak nebyly žádné zprostředkující instituce nebo závazky; ze sítě recipročních služeb a závazků, které vzájemně poutají občany ve veřejném prostoru, který společně sdílejí, by nezůstalo vůbec nic. Jediné, co by zůstalo, by byly soukromé osoby a obchodní společnosti soupeřící o ovládnutí státu pro své cíle. Znovu sa učme myslieť na štát Co tedy máme dělat? Musíme začít od státu, chápaného coby ztělesnění společných zájmů, společných cílů a společného majetku. Pokud se znovu nenaučíme „myslet na stát,“ nedostaneme se moc daleko. Ale co přesně by měl stát dělat? Přinejmenším by neměl žádné činnosti zbytečně zdvojovat. Jak napsal John Keynes: „Vláda by se neměla snažit dělat věci, které už dělají jednotlivci a dělat je o něco lépe nebo o něco hůře; měla by dělat především především to, co dnes nikdo nedělá.“ Jak dobře víme z hořké zkušenosti z minulého století, jsou také věci, které by státy zcela jistě neměly dělat. Narativ progresivního státu ve 20. století stál na vratkém základě, totiž na domýšlivém přesvědčení, že „my“ – reformátoři, socialisté, radikálové – máme na své straně Dějiny, že našim projektům slovy zesnulého Bernarda Williamse „fandí celý vesmír“. Dnes už se nemůžeme ujišťovat žádným takovým vyprávěním. Podařilo se nám přežít století doktrín, které se se znepokojující sebejistotou snažily vyhlašovat, co by měl stát dělat, a zároveň připomínat jednotlivcům, třeba i s použitím síly, že stát ví, co je pro ně dobré. K tomu všemu se nemůžeme vracet. Takže pokud se máme znovu naučit „myslet na stát“, měli bychom začít tím, že si uvědomíme jeho limity. Ze stejných důvodů by bylo marné pokoušet se oživovat rétoriku sociální demokracie z počátku dvacátého století. Tou dobou se demokratická levice zrodila jako alternativa k nekompromisnějším verzím marxistického revolučního socialismu a v pozdějších letech pak k jeho komunistickým následovníkům. Sociální demokracie tak byla ze své podstaty postižena zvláštní schizofrenií. Zatímco s jistotou pochodovala vstříc lepším zítřkům, neustále se nervózně ohlížela přes své levé rameno. Jako by říkala, my nejsme autoritářští, my podporujeme svobodu, ne represi. Jsme demokraté, kteří zároveň věří v sociální spravedlnost, regulované trhy, a tak dále. Dôraz na nový jazyk Dokud bylo hlavním cílem sociálních demokratů přesvědčit své voliče, že představují seriózní radikální volbu v rámci liberálního politického společenství, byl tento defenzivní postoj smysluplný. V dnešní situaci ale taková rétorika nedává smysl. Není náhodou, že německá křesťanská demokratka Angela Merkelová dokázala dokonce v době vrcholící finanční krize porazit vé volbách své sociálně demokratické protivníky na základě programu, který se ve všech podstatných bodech shoduje s jejich vlastním programem. Sociální demokracie v té či oné podobě dnes představuje hlavní proud současné evropské politiky. Jakkoliv se mohou přít o jejich rozsah, jen velmi málo ze současných evropských politiků, zejména z těch na vlivných pozicích, popírá základní sociálně-demokratické předpoklady o povinnostech státu. V důsledku toho nemohou sociální demokraté v současné Evropě nabídnout nic, co by je odlišovalo. Problémem není sociálně-demokratický program, ale jazyk, kterým je formulován. Jelikož je autoritativní hrozba z levice již minulostí, důraz na „demokracii“ se stal zbytečným. Demokraté jsme dnes všichni. Ale výraz „sociální“ má stále nějaký význam. Dalo by se dokonce říci, že větší než v předcházejících desetiletích, kdy roli veřejného sektoru bezvýhradně uznávaly všechny strany. Co je tedy specifického na „sociálním“ přístupu sociálně-demokratického pojetí politiky? Otázky, ktoré si treba položiť Sociální demokraté si moc nepomohou tím, že budou navrhovat chvályhodné veřejné programy, které, jak sami uznávají, jsou nákladnější než alternativy. Vedlo by to k tomu, že bychom nejdříve ocenili hodnotu veřejných služeb, potom odsoudili jejich nákladnost a nakonec bychom nic neudělali. Musíme přehodnotit způsob ohodnocování veškerých nákladů – sociálních i ekonomických. Příklad: dávat chudým dobročinné almužny vyjde levněji než jim zaručit plnou škálu sociálních služeb, na něž mají právní nárok. „Dobročinnou almužnou“ mám na mysli církevní charitu, soukromé a nevládní iniciativy, či na příjmu závislou podporu ve formě poukázek na potraviny, dotací na bydlení či ošacení atd. Je ovšem notoricky známo, jak ponižující je být příjemcem takovéto podpory. Na druhou stranu není nic ponižujícího na tom, být příjemcem dávek, na něž je právní nárok. Máte-li nárok na příspěvky v nezaměstnanosti, starobní či invalidní důchod, obecní byt nebo jakýkoliv jiný druh veřejné podpory, bez toho, aby někdo zkoumal, zda jste klesli dost hluboko, abyste si ji zasloužili, nebude vás přijetí takové podpory nijak ponižovat. Poskytování takových všeobecně zaručených práv a nároků je ovšem nákladné. Co kdybychom ale považovali ponížení samo o sobě za náklad, za cenu, kterou musí společnost zaplatit? Co kdybychom se pokusili kvantifikovat újmu způsobenou lidem poníženým svými spoluobčany před tím, než jsou jim poskytnuty životní nezbytnosti? Jinak řečeno, co kdybychom se pokusili do našich odhadů produktivity, efektivity či blahobytu zahrnout rozdíl mezi ponižující almužnou a podporou pojatou jako právní nárok? Mohli bychom pak dojít k závěru, že poskytování všeobecně dostupných sociálních služeb, veřejného zdravotního pojištění či dotované veřejné dopravy ve skutečnosti představuje nákladově efektivní způsob, jak dosáhnout našich společných cílů. Taková kalkulace je ze své podstaty problematická. Jak můžeme kvantifikovat „ponížení“? Jaké jsou měřitelné náklady omezení přístupu obyvatel odlehlých oblastí do velkoměst? Jakou cenu jsme ochotni zaplatit za život v dobré společnosti? Odpovědi na tyto otázky nejsou jasné. Pokud si ale tyto otázky nepoložíme, jak bychom na ně mohli nalézt odpovědi? Iný prístup k meraniu bahobytu Mezinárodní komise pro měření hospodářské výkonnosti a společenského pokroku, jíž předsedá Joseph Stiglitz, nedávno navrhla jiný přístup k měření společenského blahobytu. Nicméně i přes obdivuhodnou originalitu návrhu se soustředila zejména na lepší způsob hodnocení hospodářské výkonnosti; neekonomická hlediska hrají v této zprávě jen druhořadou roli. Co máme na mysli, když hovoříme o „dobré společnosti“? Z normativního hlediska bychom mohli začít morálním „narativem“ tvořícím rámec našich kolektivní rozhodnutí. Takový narativ by pak mohl nahradit úzce ekonomické pojmy, které omezují naše dnešní debaty. Ale definovat naše obecné cíle tímto způsobem není vůbec snadné. V minulosti se sociální demokracie nepochybně zabývala otázkami dobra a zla, tím spíše, že zdědila předmarxistický etický slovník prosáklý křesťanským odporem k nadměrnému bohatství a vzývání materialismu. Nicméně tyto etické ohledy byly často potlačeny ideologickými úvahami. Je kapitalismus odsouzen k záhubě? Pokud ano, vedl by daný politický program k uspíšení nebo oddálení této záhuby? Pokud kapitalismus nebyl odsouzen k záhubě, bylo nutné programy hodnotit z jiné perspektivy. Buď jak buď, relevantní otázky se typicky týkaly osudu „systému“ spíš než předností a chyb dané iniciativy. Takovými otázkami se už nemusíme zabývat. O to víc musíme čelit etickým implikacím našich rozhodnutí. Co přesně považujeme za opovrženíhodné na finančním kapitalismu nebo, jak se říkalo v osmnáctém století, na „komerční společnosti“? Co považujeme instinktivně za špatné na dnešním uspořádání společnosti a jak bychom to chtěli změnit? Co považujeme za nespravedlivé? Co jitří náš cit pro mravnost, když jsme svědky toho, jak bohatí neomezeně lobují na účet všech ostatních? Co jsme ztratili? Nastupuje éra neistoty Takovéto otázky by měly vést k morální kritice nedostatků neomezeného trhu či neschopného státu. Musíme pochopit, co uráží náš smysl pro spravedlnost. Potřebujeme se, zkrátka řečeno, navrátit do říše účelů. V tom nám ale sociální demokracie může nabídnout jen omezenou pomoc, neboť její vlastní odpověď na dilemata kapitalismu spočívala v opožděné aplikaci osvícenského morálního diskursu na „sociální otázku“. My ovšem čelíme poněkud jiným problémům. Vstupujeme do nové éry nejistoty. Poslední taková éra, kterou nezapomenutelným způsobem analyzoval Keynes v Ekonomických důsledcích míru (1919), následovala po desetiletích prosperity a nevídané internacionalizace života, která byla v podstatě globalizací, ač se tomu tak neříkalo. Podle Keynese došlo k rozšíření komerční ekonomie po celém světě. Obchod a komunikace se rozvíjely nevídanou rychlostí. Před rokem 1914 lidé věřili, že logika mírové obchodní výměny převáží nad úzkými národními zájmy. Nikdo nečekal, že tato éra náhle skončí. Přesto se tak stalo. I my jsme žili v éře stability, jistoty a iluze nekonečného hospodářského rozvoje. Ale to všechno je teď minulostí. V dohledné budoucnosti budeme čelit ekonomické nejistotě stejně velké, jako je náš nedostatek kulturní sebejistoty. Je nesporné, že v současnosti jsme si méně jisti svými společenskými cíli, stavem životního prostředí či osobní bezpečností než kdykoliv od konce druhé světové války. Ačkoliv si neumíme přestavit, jaký svět zdědí naše děti, nemůžeme si už nalhávat, že se ve svých pozitivních rysech bude nezbytně podobat našemu vlastnímu světu. Musíme se vrátit ke způsobu, jímž na podobné problémy a hrozby reagovala generace našich prarodičů. Sociální demokracie v Evropě, stejně jako politika Nového údělu a Velké společnosti zde ve Spojených státech, vznikly explicitně jako reakce na nejistoty a nespravedlnosti své doby. Jen málo lidí na Západě je dost starých, aby si pamatovali jaké to je sledovat, jak se svět okolo vás hroutí. (Výjimku samozřejmě představuje Bosna, jejíž občané vědí moc dobře, co takové zhroucení obnáší.) Jen stěží si dovedeme představit úplný kolaps liberálních institucí, kompletní rozpad demokratického konsensu. Právě takový kolaps ale vyvolal debatu mezi Johnem Keynesem a Friedrichem Hayekem a vedl ke vzniku keynesovského konsensu a sociálně demokratického kompromisu, tedy konsensu a kompromisu, v nichž jsme vyrostli a jejichž atraktivita byla zastíněna jejich vlastním úspěchem. Zdôrazňovať minulé úspechy Pokud má sociální demokracie nějakou budoucnost, bude to sociální demokracie strachu. (Termín je analógiou k názvu eseje Judith Shklarovej o nerovnosti a moci Liberalizmu strachu – pozn. red.) Spíše než se snažit o návrat k optimistické rétorice pokroku, bychom se měli začít seznamovat s naší nedávnou minulostí. Prvotním úkolem dnešních radikálních disidentů je připomínat svému publiku vymoženosti 20. století i pravděpodobné důsledky naší bezhlavé snahy o jejich demontáž. Bez obalu řečeno, levice má co konzervovat. Naopak, pravice je dnes dědicem ambiciózní moderní snahy ničit a inovovat ve jménu nějakého univerzálního projektu. Sociální demokraté, typicky umírnění ve svém stylu i ambicích, musí začít více zdůrazňovat minulé úspěchy. Zrození sociálního státu, sto let trvající budování veřejného sektoru, jehož hodnoty a služby ilustrují a podporují naši společnou identitu a naše společní cíle, zřízení sociální péče, na níž je právní nárok – to rozhodně nebyly nijak malé úspěchy. Že tyto úspěchy byly jen částečné, by nás nemělo trápit. I kdybychom si z dějin 20. století neodnesli nic jiného, přinejmenším bychom měli pochopit, že čím dokonalejší je odpověď, tím děsivější jsou její důsledky. Nemůžeme doufat v nic lepšího než v nedokonalá zlepšení stávajících neuspokojivých podmínek a o nic víc bychom se asi ani neměli snažit. Naši oponenti strávili poslední tři desetiletí snahou tato zlepšení systematicky podrývat a destabilizovat. To by nás mělo rozčilovat mnohem více, než nás to rozčiluje. Mělo by nás to také znepokojovat, byť i jen z pragmatických důvodů. Proč jsme tak spěchali s bouráním ochranných hrází, které naši předkové tak pracně budovali? Jsme si tak jistí, že nás nečekají žádné povodně? Sociální demokracie strachu je něčím, za co má cenu bojovat. Nepokračovat v úsilí celého minulého století by znamenalo zradit jak předcházející, tak budoucí generace. Bylo by příjemné, ale zavádějící, tvrdit, že sociální demokracie, nebo něco podobného, představuje budoucí ideální svět. Nepředstavuje ani ideální minulost. V současné době ale představuje lepší volbu než všechny existující alternativy. Přeložil Jakub Franěk Pôvodný text na http://www.blisty.cz/art/51562.html Titulok a medzititulky Slovo Tony Judt (1956) je profesorom európskychštúdií a riaditeľom Remarque Institute of New York University. Špecializuje sa na európske dejiny. Okrem iných napísal aj knihu Postwar: A History of Europe Since 1945 - Povojnová Európa, ktorá vyšla v slovenskom preklade vo vydavateľstve Slovart.
