Archív článkov
Obrovská akcelerace technologického pokroku, a na ni napojené mocenské metamorfózy, působí fascinujícím, až ochromujícím dojmem. Historický a dialektický materialismus, který je protilátkou vůči substancionalismu a formalismu, umožňuje si povšimnout, že exogenní i endogenní transformace moci neznamenají, že by se měnila její nejvlastnější podstata; v mnoha ohledech ona i její...
(Dokončenie z predchádzajúceho čísla) Cesta k nápravě sociálně poničeného života by nutně musela začít odstraněním sociálně vedeného ubližování, jež vede k bezprostřední či zprostředkované, zvláště pákou ekonomiky zapříčiněné destrukci lidské bytosti. Když je tento první a zásadní krok vynechán, při nejlepší vůli se bez něj nikde, ani v rámci spektáklu na prknech divadla...
Aby kapitalistické pařáty zahladily, že nelidské životní podmínky mnohých bližních zapříčinily, či je do nich uvrhly, odvádějí pozornost k tzv. „pozitivním příběhům“ ze života lidí na dně. Buržoazní tisk zpraví nás pak např. o divadle pražských bezdomovců, které vystupuje s představením, v němž „působí absurdní Charmsovy texty v interpretaci lidí v nuzné životní situaci...
„Pro buržoazní společnost jsou charakteristické nikoli potřeby, ale přání […] buržoazní společnost je institucionalizací závisti“, míní Daniel Bell. Vycházíme-li z toho, že veškerá touha je zprostředkovaná (v knize Lež romantismu a pravda románu hovoří René Girard o triangulární touze: subjekt – prostředník – objekt), člověk netouží spontánně, nýbrž zprostředkovaně skrze...
Jakou úlohu hrají umělci ve zburžoazněné společnosti? Čím vlastně jsou – a čím by mohli být? Zapřemítejme krátce nad oněmi otázkami. A to zejména s přispěním myšlenek Suzi Gablikové, jež jsou obsaženy v knize Selhala moderna?. Autorka v ní totiž jedinečně břitce analyzuje příčiny uměleckého úpadku, až zahnívání, v údobí pozdního kapitalismu, přičemž nestydí se dokonce doznat k...