Zatímco my oslavujeme konec války...

Počet zobrazení: 4287

Jsou to tři roky, co jsem uveřejnil svůj fejeton Osvoboditelé (https://www.kulturni-noviny.cz/permalink/14101), v němž jsem těm, kteří se přou, zda naši zemi osvobodili Američané nebo „Rusové“ připomněl, že kromě 3. americké armády generála Pattona, mnohonárodnostních vojsk sovětské Rudé armády pod vedením maršálů Koněva, Malinovského a armádního generála Jerjomenka (první z nich byl Rus, druzí dva Ukrajinci) a 1. pěší divize Ruské osvobozenecké armády pod vedením Ukrajince generálmajora Buňačenka, který obrátil zbraň proti svému veliteli Hitlerovi, se na osvobozování naší vlasti podílely i 2. polská armáda pod velením divizního generála Świerczewského, rumunské útvary pod vedením generála eskadry Burduloie a 17. střelecký prapor belgické armády valonského majora Hazarda. Nesmí se zapomenout ani na výsadky, které na našem území od roku 1940 uskutečňovala britská RAF pod vedením maršála vikomta Portala a jeho zástupce pro československé útvary maršála Janouška, a jistě ani na 1. československý armádní sbor brigádního generála Svobody, povstavší vládní vojsko pod velením generála 1. třídy Jaroslava Emingera, Českou národní radu s předsedou Pražákem, Slovenskou národní radu s předsedy Šrobárem, Lettrichem a Šmidkem (etnickým sudetským Němcem!), bojující domácí civilní a partyzánský odboj, rozhlasáky, policisty, četníky, pošťáky, železničáře, politické vězně a dezertéry nejrůznějších národností, včetně Němců. Pro mnohé (vlasovce, Rumuny, příslušníky obou Národních rad, které byly postupně ocejchovány jako „buržoazní“, ale i řadu vojáků ze západu i z východu, partyzánů a odbojářů) osvobozením utrpení zdaleka nekončilo. Navíc po čtyřicetiletém „monopolu“ na hrdinství a pocty pro východní frontu nyní načínáme další skoro třicítku let téhož monopolu pro frontu západní. V době, kdy jsem na přelomu tisíciletí dělal rozhovory s tehdejšími českými a slovenskými osvoboditeli, zjistil jsem, že mnohé z nich toto „dějinné kyvadlo“ trápí. Jediní, kterým už je jedno, jsou jejich padlí kamarádi. Za celou druhou světovou válku stálo utrpení a osvobození Československa, včetně úmrtí na následky zranění a mučení, téměř milion životů…

Minulou sobotu, na výročí Pražského povstání, zveřejnil šéfredaktor Kulturních novin Jiří Plocek v Lidových novinách rozsáhlý článek, vytěžený ze vzpomínek obyvatel Kuřimi u Brna, města, kam na samém konci války nechal Hermann Göring přemístit vybombardovanou hamburskou zbrojovku Klöckner, následkem čehož spojenci na konci války srovnali se zemí i Kuřim. Obyvatelé města byli zatím spolu s německými vojáky schovaní v nově vybudovaných podzemních krycích štolách a museli se mít na pozoru jak před tuhými boji „na povrchu“, tak před příslušníky Wehrmachtu, o nichž se proslýchalo, že chtějí české uprchlíky v krytech otrávit. Tím, kdo nakonec (prakticky už neexistující) město osvobodil, byla rumunská armáda.

Velmi netradiční vyprávění pro dnešní proud mediálních informací. Nejen proto, že v tomto případě neosvobozovali ani Američani, ani „Rusové“, ale především pro svou podobnost s příběhy, které k nám už léta míří z Afghánistánu, Iráku, Libye, Sýrie a nejnověji Jemenu. Co nám připomínají vzpomínky mužů a žen z Kuřimi u Brna, kteří dodnes žijí mezi námi jen proto, že se i se svými dětmi mohli skrýt v chodbách dva a půl na tři metry, které musely být vyztuženy dřevěným bedněním, protože výbuchy na povrchu byly takové, že kameny ze skály padaly i ve štolách šedesát metrů pod povrchem? Mně osobně připomínají město Dúmá u Damašku, které bylo 13. dubna 2018 mocnostmi NATO srovnáno se zemí jen proto, aby jedna velmoc dala té druhé najevo svou autoritu. Ve stejné době pokračovala o něco severněji genocida nepohodlného národa, systematicky prováděná jinou armádou NATO za tiché podpory Ruska, přičemž na jiných místech Blízkého východu byly tou dobou vojsky spřátelenými s naší armádou (a za podpory vedení našeho státu!) se zemí srovnávány desítky dalších Dúm.

Jaký je tedy rozdíl mezi dnešní dobou a dobou před 73 lety? Jen ten, že totéž, co se tehdy dělo u nás, se dnes za posvěcení a často i za aktivní podpory mocností, které nás tehdy osvobozovaly, děje jinde. A zatímco my oslavujeme konec druhé světové války, nacismu a holocaustu, tamním nenáviděným a likvidovaným „pronárodům“, a lidem, skrývajícím se v podzemních krytech (které tak jako Kuřimští opouštějí jen v noci, aby svým dětem obstarali jídlo), nemá kdo pomoci…

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984