100 let ČESKO-SLOVENSKÉ koruny

Po roce 1989 jsem často slyšel a četl o neviditelné ruce trhu a o tom, že milióny se před námi válejí po dlažbě. Jenom prý stačí se zeširoka kolem sebe dívat a umět ladem ležící peníze zvednout. V rodině jsem byl vychován až do dospělosti k šetrnosti a byl jsem nabádán, abych nikdy jinému nezáviděl ani korunu, kterou  si  člověk poctivou prací v životě vydělává. Kampeličky, spořitelny se podbízely dětskému sklonu ušetřit si, ke spořitelní knížce vždy patřila i pochromovaná kasička s klíčkem. 

Mám ji podnes. Leží přede mnou na mém pracovním stole.

V šedesátých letech XX. století jsem poznal vzácnou ženu, ak. soch. Marii Uchytilovou-Kučovou (1924-1989), stejně jako jejího manžela sochaře Jiřího Václava Hampla.

V roce 1956 vyhrála umělkyně soutěž na podobu jednokorunové československé mince. Mladá žena sázející v pokleku lípu na lícni straně byla nejpoužívanější československé platidlo přes dlouhých třicet let. Na svou práci byla Marie velmi hrdá a doprovázela korunu výrokem: „ ... jaká to příležitost pro umělce – své srdce celému národu položit do dlaně!“

Modelem pro korunovou minci se stala mladá žena Bedřiška Syslová, která byla odsouzena ve svých devatenácti letech v padesátých letech XX. století za vedení skautského oddílu k desetiletému vězení.

Na podobě československé, později české měny se podíleli i další vynikající čeští a slovenští umělci – Max Švabinský, Karel Svolinský, Josef Liesler, Albín Brunovský a později pro Českou republiku, zejména Oldřich Kulhánek. Výstava k letošnímu století koruny je velmi zdařilou akcí, zejména pro mladou generaci. Zájem je živý, pro děti soutěživý a opravdový. Výstava nekomentuje, ani neprosazuje žádný pomatený pohled současných ideologických vánic doby.

Nezmiňuje, že nic se nedostalo československému ani českému a slovenskému státu nikdy zdarma. Ani například existenci zahraničních jednotek za druhé světové války. Od hrdiny od Zborova, Bachmače, Tobrúku a od Dukly, armádního generála Karla Klapálka, jsem zvěděl, stejně jako zhruba o všem napsal generál František Moravec v knize „Špion, jemuž nevěřili“, jsme si skoro vždy do mrtě zaplatili.

Vojenské jednotky, náklady na pobyt, na bomby, na pohřby, vždyť jsme nebojovali jenom proti Hitlerovi, ale i za sebe.

„Klapoš“, “Čankajšek“ – jak svého velitele od Tobrúku přejmenovali spolubojovníci, po návratu do Velké Británie, jak mi vyprávěl, byl zděšen chováním československých důstojníků v Anglii, jak si zde žili nejenom důstojníci, kteří štrikovali šály, ale i ministři a úředníci. Nechali si z našeho vkladu platit luxusní byty, pobírali vysoké platy srovnatelné s britskými i vyšší a do hrazených nákladů započítávali i výdaje na své milenky.

Celým problémem, zejména osudem měny se velmi obsažně a vyčerpávajícím způsobem zabýval v posledních letech můj redakční kolega ze Světa v obrazech Stanislav Motl ve své knize „Kam zmizel zlatý poklad naší republiky. A jak k tomu dodal můj další kolega z Mladé fronty Milan Syruček, tato smutná zlatá historie se táhne až do roku 1982, kdy jsme Velké Británii uhradili 24 milióny liber a USA 81, 5 miliónů dolarů za znárodňování a za to jsme dostali zpět 18,4 tuny zlata.

Jak oba tito renomovaní autoři sdělují, v roce 1992, když se republiky „sametově“ dělily, měly k dispozici 102 tuny zlata. Toto zlato se rozdělilo mezi obě republiky v poměru 2:1; na naší straně zůstalo 63 tun zlata. Milan Syruček v Měsíčníku MY v článku „Velká zlatá krádež“ dále uvádí: „Po úmorném a dlouhém pátrání kolega Motl zjistil, co se stalo v roce 1998 – v době Tošovského „zimní vlády“ jmenované Václavem Havlem, po „sarajevském atentátu“ na Václava Klause. Většinu tohoto zlata ČNB (které Josef Tošovský předtím šéfoval) nesmyslně prodala za cenu podstatně nižší, než byla tato čtyři, pět let později. Zdůvodnění znělo, že úloha zlata jako uchovatele hodnot prý už patří minulosti.“

Na zmiňované výstavě 100 let ČESKO-SLOVENSKÉ koruny je v osvětlení jenom několik pozůstalých zlatých cihel. A do tmy zde velmi působivě září i jubilejní první vysokohmotnostní mince.

Děti mají radost, rodiče a prarodiče komentuj a glosují. Zcela po svém a dobou osvíceni.

„Jak jenom ten malíř, Slovák Albín Brunovský mohl navrhnout tu hnusnou zelenou stokorunu se zločincem Klementem Gottwaldem.“

„Jak jenom ten malíř a grafik, Čech Josef Liesler mohl navrhnout kresbu papírové bankovky ke Slovenskému národnímu povstání s podávajícím si ruku rudoarmějcem s partyzánem.“ 

Spadla klec. Komu není rady, tomu není pomoci.

Zajímavé dílo je položeno na stříbrném podnosu na piedestal naší pohnuté doby.

Odcházím spokojen s organizátory a s tvůrci zajímavé výstavy v Císařské konírně Pražského hradu.

Ve velké  knize návštěv čtu poslední záznam:

„Ať je koruna pořád naše a ať nám pořád i ve zlatě září.“

Foto: Autor a jeho archiv