Pluralita kultur, jednota civilizace
Spor o výklad lidských práv při příležitosti letošního 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv Současná americká finanční krize, která se přesouvá do ostatních částí světa, není jen dnem jednoho z ekonomických cyklů. Proměňující se světové uspořádání dokládá, že vstupujeme do nové éry. Bipolární svět studené války (USA a SSSR) a následný unipolární svět postkomunistické éry (USA) dnes i navzdory všem překážkám postupně střídá nástup multipolární doby. Ekonomický úpadek USA a jejich neúspěšné vojenské okupace na jedné straně a na straně druhé nárůst nových mocností, jakými jsou například Čína, Rusko či islámský svět, jsou spojitými nádobami této proměny globálního řádu. Mnohým se zdálo, že vojenské výpravy USA v letech po 11. září 2001 stále ještě potvrzovaly americkou dominanci. USA si sice udržovaly vojenskou převahu, ale i s tou to přestalo být jednoznačné. Debakl války v Iráku se pro stále větší množství lidí stává dokladem mezí americké vojenské síly, která si ostatně netroufá na své skutečné soupeře, ale jen na rozvojové země. To si uvědomují také lidé ve střední Evropě. Dokonce už i některým příznivcům amerického unilateralismu je zřejmé, že za stávající situace je prosazování výstavby amerického radaru v Česku a antiraket v Polsku srovnatelné s prozíravostí obhajování pobytu sovětských vojsk na území Československa v létě roku 1989. Dnešní proměna globálního uspořádání se však neodehrává především ve vojenské oblasti. Zdá se, že hlavním rámcem změny je ekonomická globalizace, konkrétně americká finanční krize se svými globálními dopady. Analýza finanční krize je jistě zapotřebí, ale již nyní bychom se měli ptát, jaké důsledky tato krize může přinést nejen v ekonomické sféře, ale také ve sférách jiných. Koncentrace pouze na ekonomickou stránku krize ve 30. letech 20. století měla za důsledek nepřipravenost na pravicovou extrémistickou politiku, která začala hledat viníka ekonomické krize v národnostních a kulturních menšinách. V současné globální době by tento patologický přístup k problému přinesl ještě více konfliktů za hranicemi jednotlivých států než v době světové války. Ostatně, již nějakou dobu se objevují xenofobní a západocentrické výpady proti islámskému světu a dalším kulturním okruhům. Post-americký svět Nadějná přeměna doznívající unipolarity v nastupující multipolaritu znamená, že se dnes stávají klíčovými vzájemné vztahy mezi celými kulturně vymezenými makroregiony, které získávají silné ekonomické postavení. Současné období se vyznačuje posilováním rolí nastupujících velmocí, jakými jsou Čína, Indie, Brazílie a další země, včetně obnovování postavení Ruska a narůstání významu islámského světa. Jedná se spíše o makroregiony či celé kultury než o jednotlivé země, neboť Čína a Indie jsou lidnaté a mnohostátní útvary s bohatou historií a dynamicky se rozvíjejícími ekonomikami. Také Brazílie a Rusko mají v menším rozměru podobné demografické, organizační, historické a hospodářské charakteristiky. Rovněž rozšiřování Evropské unie, provázanost mnoha islámských zemí, utváření Unie jihoamerických národů, Africké unie či Šangajské organizace spolupráce tyto nadnárodní tendence dále prohlubují. Vazby mezi těmito makroregiony určují novou mocenskou rovnováhu v tomto „post-americkém světě“, jak jej nazývají už nejen levicové osobnosti typu Immanuela Wallersteina nebo Emmanuela Todda, ale také nezpochybnitelně proameričtí autoři, jakým je například Fareed Zakaria. Zakaria jako bývalý žák Samuela Huntingtona, který mediálně proslul svou rozporuplnou prací Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu, je však progresivnější a argumentuje prozíravěji než jeho dřívější učitel. To je vidět každou neděli v jeho letos novém, prestižním diskusním pořadu Global Public Square, který mu poskytla televizní stanice CNN. Vzhledem k tomu, že jeho pozvání k diskusi přijímají Tony Blair, Condoleeza Riceová, Henry Kissinger, Gordon Brown, James Cameron, George Soros a další lidé disponující určitou mocí, Zakaria se dostává do role vlivného globálního intelektuála. Jeho teze o „postamerickém světě“ vychází z mnoha akademických a zákulisně politických debat a získává na autoritě. Éra, v němž dominoval Západ, ustupuje a nástup nových mocností, které jsou svébytnými kulturními okruhy, přináší možnosti nového globálního koncertu velmocí. Takováto souhra ovšem vyžaduje rozvinutý dialog mezi jednotlivým kulturními okruhy, mezi nimiž Západ může hrát už jen jednu z mnoha rolí. Evropská unie, jež tento rok prozíravě vyhlásila rokem interkulturního dialogu, se v tomto nově se krystalizujícím planetárním uspořádání chopila příležitosti ubírat se správným směrem a nepokoušet se v rámci konzervace svého koloniálního dědictví oživovat a prodlužovat unilaterální období. Přestože je Evropa zatím rozštěpena, v měnící se situaci snad časem realisticky pochopí, jak rozvinout dialog v novém globálním uspořádání. Spojníkem mezi mnohostí různých kultur a jednou civilizací ve smyslu celého lidstva je právě interkulturní dialog. Klíčovou součástí tohoto dialogu je snaha o nalezení určité transkulturní shody, jež by mohla být globálně sdílena všemi kulturami, a tím i celou lidskou civilizací. Snaha domluvit se na určitých společně sdílených základních normách činí významné téma z různých dokumentů s mezinárodní platností, zejména z úmluv o lidských právech, neboť velká většina všech států dokumenty o lidských právech podepsala a ratifikovala. Letošní 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv činí z lidských práv téma veřejných debat, které tyto úvahy mohou podpořit. Magna charta pro celé lidstvo Poučení z katastrofy druhé světové války vedlo nejen k vytvoření Organizace spojených národů, ale v roce 1946 také k ustavení Komise OSN pro lidská práva, která se již od svého založení zabývala navržením univerzální deklarace lidských práv. Na počátku v ní zajišťovali kulturní a politickou pluralitu zástupci osmnácti států, přičemž na formulaci deklarace pracovala skupina osmi osob z Austrálie, Chile, Číny, Francie, Libanonu, SSSR, Velké Británie a USA. Sekretariát OSN následně na základě těchto formulací připravil návrh, který byl podkladem pro další diskuse a návrhy změn ze strany dalších členských států. Deklarace byla přijata v roce 1948 na Valném shromáždění OSN za přítomnosti padesáti osmi členských států z mnoha kulturních okruhů. Čtyřicet osm z nich se vyslovilo v její prospěch, osm se zdrželo hlasování a zástupci dvou zemí nebyli momentálně přítomni. Lze tedy říci, že zatímco původní návrh byl vypracován skupinou osob, která nebyla dostatečně reprezentativně složena ze zástupců mnoha národů a různých kultur celého světa, následné diskuse a schválení dokumentu již byly realizovány podstatně obsáhlejším, byť nikoli vyčerpávajícím zastoupením. Znění deklarace je výsledkem snahy o zformulování závazných norem, které by mohly být sdíleny napříč jednotlivými národy a kulturami. Jelikož se na formulaci této deklarace podíleli reprezentanti různých kulturních okruhů a usilovali o nalezení společných norem, lze ji považovat za transkulturní výsledek interkulturního dialogu. Nepochybně nejde o výsledek dokonalý, který by zcela naplňoval všechny požadavky kladené na interkulturní reprezentaci a transkulturní konsenzus, nicméně lze hovořit o jedné z mála prvních artikulací globálních norem, která tímto směrem míří. V době planetárních vojenských, finančních a dalších turbulencí je takovýto interkulturní pokus o transkulturně sdílené hodnoty důležitým počinem. Transkulturní normy lidských práv jsou určitým společným normativním základem, který by měl být výchozí oporou při odvracení různých válečných a dalších konfliktů. Deklarace sice není právně závazná, nicméně stala se podkladem pro vytvoření různých dokumentů, které právní závaznost mají. Jmenujme alespoň Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (HSK) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (OP). Oba pakty byly jednomyslně přijaty mnoha státy na Valném shromáždění OSN a do současné doby byly ratifikovány velkou většinou států (HSK 158 a OP 161). Další právní dokumenty tyto pakty dále specifikují a doplňují o různá sociální, ekonomická, kulturní, politická, občanská, environmentální a další práva. Sociální a ekonomický rozměr lidských práv Určitá problematická skupina politiků a novinářů sice lidská práva zdánlivě hájí, ale ve skutečnosti je ideologicky dezinterpretuje a zneužívá. V mediálním prostředí „nové Evropy“ často převládá deformovaný přístup k lidským právům, který termín lidská práva většinou redukuje pouze na práva občanská a politická. Také mnoho politiků trpí tímto neduhem. Často se za jejich slovy o obraně lidských práv skrývá pouhý antikomunismus. Na jedné straně odsuzují například země, jakými jsou Čína nebo Kuba, a na straně druhé nekriticky obdivují a podporují USA, včetně jejich porušování lidských práv a vojenských invazí proti mezinárodnímu právu. Tyto antikomunisty, kteří na jedné straně obhajují pouze vybraná práva jen ve vysoce selektivně vybraných zemích a jiná práva zase aktivně pomáhají porušovat, je třeba odlišit od skutečných obhájců lidských práv. Pokud někdo připouští existenci jen občanských a politických práv, jako kdyby lidská sociální, ekonomická a kulturní práva ani neexistovala, jedná se o zjevný redukcionismus. Na sociální a ekonomická lidská práva by se však nemělo zapomínat. Yash Ghai z OSN připomíná, že určité postoje k právům jsou neodmyslitelně podmíněny materiálními poměry, i když se tyto vztahy komplexně projevují až s určitým časovým odstupem. Na příkladu Asie zmiňuje vliv globalizace na materiální situaci lidí, a tím i na chápání práv a jejich praktickou realizaci. Britský sociolog Leslie Sklair v této souvislosti poukazuje na dvě krizové stránky globalizace: třídní polarizaci a ekologické problémy neudržitelného rozvoje. Obě jsou podle něj spojeny s kulturou a ideologií konzumerismu, které určují dynamiku globálního kapitalismu. Proti nim staví kulturu lidských práv, v níž vidí potenciál pro řešení zmíněných dvou krizí. Lidská práva přitom pojímá jako práva, která mají také sociální a ekonomický rozměr, jenž prospívá demokratizaci. Z jiné perspektivy podobný motiv formuluje newyorský filosof Jeffrey Flynn, který rovněž hovoří o materiálních podmínkách interkulturního dialogu. Zdůvodňuje, že je zapotřebí překonat obvyklé pojetí interkulturního dialogu, který přehlíží širší sociální a ekonomické prostředí tohoto dialogu. Zároveň upozorňuje, že nelze ignorovat povinnosti, jež se vztahují k sociálním a ekonomickým právům. Interkulturní dialog může obtížně vzniknout za situace extrémní chudoby mnoha lidí, která panuje zejména mnoha v rozvojových zemích. Teprve její odstranění umožní legitimní utváření institucí, jež by mohly působit v globálním měřítku. Tento důraz mimo jiné znamená příklon k většímu zájmu o praktické uplatňování norem. A jelikož odpovědnost za prosazování lidských práv zatím nesou jednotlivé státy, zároveň však jsou v éře globalizace vůči silným globálním ekonomickým firmám a organizacím stále méně schopny za prosazování lidských práv ručit, je za pomoci interkulturního dialogu nutné zkoumat a prosazovat lidská práva od roviny lokální pospolitosti přes národní a mezinárodní roviny až k rovině globální. Kritika západocentrismu Přestože každá jednotlivá kultura má svá vlastní specifika, jež nejsou sdílena jinými kulturami, neznamená to, že neshoda je absolutní a že neexistuje žádný prostor pro vzájemnou inspiraci a překrývající se hodnoty, které by bylo možné za účelem určité shody artikulovat. Tyto překrývající se, univerzálně sdílené hodnoty mohou vyplývat z obdobných řešení obdobných problémů různých kultur. A je těžko popiratelné, že již delší dobu existují vnější podmínky pro utváření těchto univerzálií v globálním měřítku, neboť žádné velké kulturní okruhy už nejsou izolovány a vzájemně se ovlivňují. Přinejmenším od 15. století docházelo k výrazné celosvětové expanzi Západu, který byl v nerovném vztahu zpětně ovlivňován kulturami, s nimiž se střetl. Globalizační trendy poslední doby tyto kontakty mezi kulturami jen podpořily. Tato skutečnost nesvědčí o určité sdílené jednotě, nicméně dokládá přinejmenším vědomí společných problémů, které je nutné řešit. Navzdory tomu, že výčet těchto problémů není ve všech kulturách stejný, dochází k jistým překryvům. Přestože stanovení hierarchie těchto problémů není totožné, je předmětem diskusí, které vedou k určitým plodným výsledkům. Jedním z nich je právě poměrně vysoká míra shody, pokud jde o na určení souboru lidských práv. Tato shoda bývá ale narušována, když se vznik lidskoprávní agendy spojuje pouze se západní civilizací a západní autoři, například John Locke či John Stuart Mill, se prohlašují za její jediné tvůrce. Přitom v různých kulturách se v průběhu dějin v podobě mravních, náboženských, filosofických a dalších systémů norem formulovaly obdobné požadavky na jednání a chování lidí. Přestože se od 16. století a v návaznosti na Americkou a Francouzskou revoluci tato práva postupně formulovala v západním kontextu, vývoj podoby práv lidských bytostí má podstatně starší tradici v mnoha západních i nezápadních kulturách. Navíc je nutné vzít v úvahu fakt, že neopominutelnou stránkou lidských práv je nejen jejich formulace, ale také jejich reálné prosazování v daných historických podmínkách. Výklad vývoje a prosazování lidských práv proto vyžaduje odpoutání se od iluzí o jednoznačné civilizační roli jednoho z kulturních okruhů, konkrétně Západu. To by však nemělo znamenat rezignaci na formulaci lidských práv také z hlediska Západu, jenž by měl být jedním z přispěvovatelů do interkulturní diskuse. Modely interkulturního dialogu Ve snaze dospět ke vzájemné shodě v rámci interkulturního dialogu je zapotřebí rozlišovat přinejmenším mezi čtyřmi druhy modelů uspořádání, o nichž v dialogu hovoříme. Tyto modely obsahují různé představy o kulturním, politickém, společenském a ekonomickém uspořádání. Přestože se tyto modely mohou vzájemně ovlivňovat, je důležité nesměšovat je zcela dohromady a uvědomovat si jejich rozdílné role. Za prvé, je možné usilovat o nejméně náročný model, o modus vivendi, který zajistí určitou shodu při stávajícím mocenském rozložení a pomůže odvrátit válečné konflikty. Tento nepříliš náročný, ale přesto užitečný model bývá součástí především prakticko-politických úvah a kompromisů v situaci krize. Za druhé, je možné usilovat o interkulturní model, který je tolerantní k odlišnostem různých kultur a zároveň jako hranici přípustné tolerance hledá shodu o základních lidských právech. Tento model je náročnější než modus vivendi, neboť svými nároky překračuje dosavadní mocenské rozložení sil účastníků dialogu, zároveň je však méně náročný než soubor všech lidských práv. Dosažení žádoucí shody o souboru rozsáhlejšího souboru lidských práv ovšem bude vyžadovat překonávání dvojznačností při definování lidských práv. Tento druhý model může být úběžníkem všech prakticko-politických interkulturních jednání. Za třetí, je možné tolerantně uznávat jiné kultury, nicméně v rámci naší kultury, nebo v užším rámci našeho národa, můžeme mít specifičtěji definovanou představu o lidských právech, která nemusí být sdílena jinými kulturami či národy. V tomto rámci můžeme například, my demokraté v západních zemích, sdílet různá pojetí demokracie. V této souvislosti lze říci, že od druhé světové války se v západoevropských zemích utvářel demokraticky orientovaný sociální stát, který není vnucován v mimoevropských zemích, přestože jako jeho zastánci můžeme doufat, že by se i v jiných kulturách mohl eventuálně setkat s pozitivním přijetím. Zároveň existují politické koncepce, jež si činí nárok na získání legitimity, jakou mají modely tohoto třetího druhu, nicméně zatím ji nemají. V rámci Evropy můžeme být například zastánci náročnějšího sociálního a podstatně demokratičtějšího uspořádání, než jaké zde bylo dosud realizováno v místním pojetí lidskoprávního režimu. Za čtvrté, v rámci každé kultury, každého národa nebo každé menší jednotky existují různé pospolitosti a osoby, které mohou upřednostňovat svůj vlastní, tzv. všeobsažný model, jenž je založen na dílčích filosofických, náboženských nebo jiných představách. Nesnaží se tento model vnucovat jiným pospolitostem a osobám a uvědomují si, že není sdílen celou kulturou. Mohou jej však ostatním prezentovat a pokoušet se zdůvodňovat jeho přesvědčivost. Pokud si budeme uvědomovat rozdílné role těchto modelů uspořádání a nebudeme je směšovat, je zde naděje, že najdeme společnou transkulturní shodu o základních lidských právech sdílených celou lidskou civilizací a přitom budeme v rámci multipolarity respektovat druhé osoby zakotvené v jiných kulturách. Tímto způsobem bychom mohli předejít imperiálnímu unipolarismu na jedné straně a zmatečným politickým turbulencím bez jednotícího prvku na straně druhé. Autor je filozof a politológ, vedie Centrum globálních studií, spoločné pracovisko Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy v Prahe
