Rozděleni ovládáním a podřízeností
Mluví-li dnes odborná literatura, publicistika nebo dokonce politici o společenských třídách, mluví potichu a opatrně a nejčastěji ještě jen o třídách středních. Pojem třída je tak děsivý, že ho ve svém slovníku nemají ani evropské instituce, které se jinak bojí málokoho, protože jejich analýzy málokdo čte. Ještě tak ty střední třídy, o těch je občas zmínka. To neurazí. Každý chce být střední třídou: bohatí, aby skryli své společenské ambice, chudí, aby je vyjádřili. Pro trh, média i pro politiky jsou střední třídy – v množném čísle, aby se do nich vešlo co nejširší publikum – konec konců způsobem, jak oslovovat celek společnosti, popisovat ji sjednocenou, bez problematických horních a spodních vrstev, a tím si ji nárokovat celou. Popisovat společnosti jako beztřídní znamená nepřipouštět možnost jejích vnitřních socioekonomických konfliktů a tím ovšem ani jejich řešení, ať shora či zdola.
A právě proto termín společenské třídy používají sociologové Cédric Hugrée, Étienne Penissat a Alexis Spire ve své studii Les Classes sociales en Europe. Tableau des nouvelles inégalités sur le vieux continent (Agone, Marseille 2017), v níž popisují nové nerovnosti na starém kontinentě – jak zní podtitul. Jejich studie je velmi přísně faktická, není sociologickým vyprávěním, je založena na porovnávání dat. A co je zvlášť cenné: dat z celé EU, nejen dat starých členských zemí, jak často povýšeně přežívá v západních studiích ještě dnes, či jen dat francouzských, jak mají ve zvyku autoři ze země, jež si často vystačí vůbec sama. Hlavními zdroji jsou pro studii data samotných evropských institucí a jejich výzkumů. Použitá ale jinak, než vycházejí v pravidelných intervalech Eurostatu pod dohledem Evropské komise. Eurostat podle autorů data třídí a rovná tak, aby předmětem srovnání (růstu, nezaměstnanosti, kupní síly, zadlužení atd.) byly národní státy. Autoři vytýkají, že takové srovnání má vždy dva dopady: státy se porovnávají mezi sebou a mají vlastně v jednotlivých disciplínách soutěžit, a zadruhé, vzniká dojem, že snad rozdíly nebo dokonce konflikty jsou v EU právě jen vzájemně mezi státy, nikoli mezi třídami jejich obyvatel či dokonce – a na to se zejména zaměřuje studie našich sociologů – mezi stejnými třídami různých států.
Evropské společnosti se autorům nerozpadají do tříd podle žádného jediného kritéria (například vlastnictví výrobních prostředků jako u Marxe nebo kulturních návyků a vazeb jako u Maxe Webera), byť ani nad takovým dělením není nutné ohrnovat hned nos. Dělí společnosti na tři třídy – nejvyšší, střední, lidovou – funkčně, podle typu povolání, případně posledního vykonávaného povolání u nezaměstnaných či důchodců, a doplňují toto členění evidencí příjmů, majetku, vzdělání, kulturních aktivit nebo způsobu trávení volného času. Základem ale zůstává zaměstnání, práce.
V Česku se této metodě přiblížil výzkumný projekt Rozděleni svobodou (Daniel Prokop a kol., 2019), který také pracoval s pojmem třídy, ale spíš zavádějícím způsobem, neboť identifikoval jen různé odstíny tříd středních a především: metodologicky se nedržel jednoho kritéria (povolání) jako hlavního, ale „třídy“ identifikoval podle převládajícího společného jmenovatele: hodně majetku, vysoké příjmy, hodně vazeb, nízká kvalifikace apod. Tato metoda má jednu velkou nevýhodu neboli výhodu: nestaví nikoho proti nikomu, nedokáže pojmenovat protiklad panství, ovládání – a služebnosti, podřízenosti. I proto Prokopovi návrat k pojmu třídy ve veřejné debatě před třemi lety tak hladce prošel.
Podívejme se nyní na několik zajímavých ukazatelů, které mezi mnoha dalšími diskutují v knize Hugrée, Penissat a Spire.
Práce v sedě a práce vestoje. Sedm z deseti žen z řad lidových vrstev pracuje podle autorů v EU vestoje, ale jen pětina z obou zbylých tříd. Nikdy jsem o takovou statistiku v našem tisku nezavadil: práce v sedě má samozřejmě svoje problémy, píše se o nich jako o problémech sedavých zaměstnání již několik desetiletí: jak by ne, když se týkají střední třídy. Nejzajímavější by bylo o nich hovořit s lidmi, kteří však musejí pracovat vestoje. Už se těším, až se problému ujme náš feminismus.
Jiný příklad: pravidelnost práce. Dvě třetiny žen ze střední třídy pracují v EU v pravidelných pracovních dobách a ve stejné dny každý týden. Nepochybně si též mohou samy určit, kdy si vyberou dovolenou. Jak jiné je takové slaďování rodinného a pracovního života (co se o něm denně nakecá v tisku!) pro ženy z lidových vrstev, jejichž pracovní doba neprobíhá ve stejný čas, ve stejný den a dobu dovolené jim, pokud ji mají, určuje zaměstnavatel. Zřejmé je tuším i to, že zde nepomůže heslo více míst ve školkách.
Další: vlastnictví aut u lidových vrstev ve srovnání extrémů: 90 % francouzských domácností z této třídy automobil vlastní, ale jen 57 % maďarských a dokonce jen 41 % rumunských. Kdyby ta čísla byl býval znal Emmanuel Macron ušetřil by si povstání Žlutých vest.
Nebo: dovolené. Polovina všech příslušníků lidových vrstev v EU si nezaplatí ani týden dovolené za celý rok, i když na ni mají nárok.
Samostatně a podrobně se Hugrée, Penissat a Spire věnují otázce pracovního práva a tematizace sociálních (a doplňme: daňových) politik EU. Je to možná jediné místo, kde se autoři odchylují od přísně faktických ukazatelů, a to nejspíš proto, že jsou v této oblasti nápadné jen svou neexistencí: společné pracovní právo v Evropě neexistuje, jsou totiž nuceni konstatovat. Volný trh se svými pravidly bychom měli. I tu svobodu cestování jahod za lidmi a lidí za jahodami. Ale délka pracovní doby, smluvní podmínky, práva zaměstnanců, nemocenská, pojištění, benefity a také zdanění byznysu je všude jiné. Nepozoruji v tom po pěti letech od vydání jejich studie (zcela ve shodě s autory) ani náznak, když ne pokroku, tedy aspoň úsilí o jinak tolik milované slaďování kontinentálního práva. Integrace v oblasti práce přestala na možnosti jít se jako přespolní konkurence domácích nabídnout kamkoli. Při hledání příčin návratu nacionalismů prosím začít zde.
Autoři ale diskutují také „inflaci“ vzdělání, kde ukazují, jak tzv. demokratizace vzdělávání nepřinesla lidové ani střední vrstvě vyšší životní úroveň, ba ani kvalifikace, jen je připravuje na jiný typ povolání v terciéru, kde si však své postavení vůči ostatním třídám ponechávají v zásadě beze změn.
Konečně, je tu otázka demokracie a politického zastoupení. Nadprůměrné zastoupení má nejvyšší vrstva v politice jen v největších zemích předbrexitové EU: v Británii, Francii a Německu. Nepochybně k tomu přispívá fakt, že jedině nejsilnější vlády velkých států mají na velký byznys vůbec nějaký vliv, jinde to ani nestojí za to. Naopak dělníci (výsek lidových vrstev) od přelomu tisíciletí představují v národních parlamentech čtyřprocentní menšinu. V Evropském parlamentu, který je vždy napřed, nejsou pak dělníci zastoupeni vůbec, a dokonce zaměstnanci zde netvoří nikdy víc než dvě procenta zvolených zástupců. Lidové vrstvy, na evropské úrovni mezi sebou zcela nepropojené a s klesajícím podílem členství v odborech i na národních úrovních, tak v politice nejsou ani ve svých státech ani v rámci EU zastoupeny svými vlastními reprezentanty. Odtud jistě i příčina faktu neexistence společné pracovní politiky unie: nechopily se ho politické strany, vlády ani instituce – ovládané střední třídou.
Jakkoliv v knize není vyhrazena samostatná kapitola „východu“ EU, což oceňuji, východ prostě knihou prostupuje, přesto českého čtenáře nutně zajímá, nacházejí-li autoři ve srovnání zemí nějaké zvláštnosti východu. Nacházejí. Je to vysoce nadprůměrné vlastnictví obydlí, na celém východě je to nad 80 %, jen v Česku o něco méně. To není pro celek Evropy typické: ve Francii bydlí ve svém 64 % obyvatel, v Rakousku 59 %, v Německu dokonce jen polovina lidí. Dva poznatky jsou ale objevnější. Autoři na základě dat docházejí k závěru, že střední třída východních zemí tvoří svojí úrovní přechodovou fázi mezi lidovou a střední vrstvou ve zbytku EU a že se prakticky od lidové vrstvy své země liší spíš kulturně, než ekonomicky: třeba frekvencí návštěvy divadel a kin, četbou knih nebo znalostí cizího jazyka. Odtud ta kulturní povýšenost nad ovarem. Ten druhý postřeh se týká naopak nejvyšší vrstvy ve východních zemích: ať si je jakkoliv panující doma, zůstává podřízena skutečným elitám zbytku EU. Naši manažeři vedou pobočky firem vlastněných západními majiteli a ne naopak, naši politici nepronikají do nejvyšších struktur EU vyjma na kvóty, naši akademici se ucházejí o vědeckou spolupráci na západních pracovištích a ne naopak. To podřízení je ekonomické, politické i kulturní. To jsou data, která musí Eurostat spíš zakrývat než odhalovat.
Tak autoři uzavírají – a znovu se tím podstatně liší od výzkumu Rozděleni svobodou – čím je stále třída v Evropě i dnes a jak se k sobě jednotlivé třídy mají: je to vztah ovládání a podřízenosti. Projevuje se v práci, v politice, ve společenských vztazích i v kulturní oblasti. Toto je vazba, kterou pojem třída vystihuje. Svoboda najednou vypadá o poznání jinak.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
