Šalba a klam jako trvalá součást civilizace

Ivo Šebestík píše o tom, že šalba a klam (čili předstírání něčeho, co není) jsou trvalou součástí civilizace. Jak se jim postavit?
Počet zobrazení: 2044

Při studiu historie, ale i při sledování současné politiky, médií a dalších jevů, jsem si často kladl otázku, zda plané sliby, selektované nebo deformované informace, iluze, šálení, klamání, předstírání něčeho, co nebylo, není a nebude, nepředstavují ten skutečný základní atribut nebo dokonce opěrný pilíř celé lidské civilizace, ze kterého nakonec vyrůstají i všechna náboženství, a o co se opírají reklamy, rétorika i praktické kroky politických stran, mediální kampaně, mnohé obchodní taktiky a jiné. Že tento mnohovrstevný klam je vlastně trvalý a nezničitelný. Že pro lidské tvory jsou holá realita, otevřenost, upřímnost a čistá pravda jaksi příliš chudé na to, aby dokázaly vyplnit celý jejich svět.

illusion-2635218_1280.jpg
Foto: Pixabay.com

Šalba, klam, předstírání něčeho, co není, ale nacházíme už v samotné živé přírodě. Někteří bezbranní živočichové se chrání předstíráním, že bezbranní nejsou. Na jejich snadno zranitelných tělech příroda vykouzlila vzory a ornamenty odstrašující klamnými obrazci, nebo jedovatou žlutou barvou, predátory. Případně jindy je vybavila ochranným zbarvením, kdy splývají s okolním prostředím. Tito živočichové tedy předstírají, že jsou někdo jiný nebo že nejsou vůbec, a na tom místě, na kterém právě jsou, ani nikdy nebyli. Nebo že jsou jen suchý list, ulomená větvička keře, stéblo trávy.

Stejně tak si šalbu a klam osvojili i někteří predátoři, kteří naopak využívají předstírání něčeho, co není, k tomu, aby snáze získali kořist. Tak dokáže had v trávě strnout do podoby suché větve, ke které se pak přiblíží nic netušící hlodavec. Jestliže tedy příroda sama přišla na to, že šalba a klam se vyplácejí, bylo by podivné, kdyby si tyto vlastnosti neosvojil i člověk. Bohužel si je ale člověk osvojil a rozvinul do celého vějíře variant natolik, že ze zamlčování podstatných informací, klamání, mámení, lhaní a předstírání učinil tak mohutnou a všeprostupující součást své existence, že se bez těchto triků v podstatě už nedokáže obejít.
 

Ilustrativní a mírně komický příklad ze staré Itálie

Člověk je nesmírně vynalézavý v obcházení svých vlastních pravidel a zákazů, které vznikly z dobré vůle bránit něčemu negativnímu. Ke každému rozumnému božímu přikázání si vybral nějakou výjimku, kdy je možno beztrestně ono přikázání přestoupit. Nezabiješ! No jistě, ale platí to jenom uvnitř kmene. Zato cizince zabíjet dovoleno. Nepokradeš! Leč vyloupit vesnici sousedního kmene nebude posuzováno nijak přísně. Nezesmilníš! Dobře, ale vybudujeme zařízení, v nichž smilnit bude dovoleno. Nezabiješ totemové zvíře, ale jednou do roka bude ustaven obřad, velmi oblíbený, ve kterém právě toto bude umožněno. A tak dále. Člověk sice chce žít řádně, ale také potřebuje vytěsňovat své touhy.

Podle tohoto vzoru si například křesťanské společnosti velice „chytře“, spíše ale hodně lstivě, poradily například s uplatněním lichvy, kterou křesťanské učení přísně zapovídalo. Ve středověké Itálii, která, podobně jako Flandry, velice rychle rozvinula zárodky kapitalismu a bankovnictví i se všemi jeho dodnes uplatňovanými prvky, byla v časech Danta, Boccaccia, Marca Pola nebo Petrarky (14. století) „l´usura“, tedy lichva, velmi přísně zakázána. Podle Aristotela, ke kterému se v celé řadě ohledů hlásila i křesťanská věrouka, bylo nemorální, aby „peníze rodily peníze“. Tedy půjčovat peníze a přijímat za to ještě něco navíc, „l´interesse“ (úrok), chápalo křesťanství jako nečistý a nemorální akt. „Soltanto il lavoro (la condanna di Adamo!) produce riccheza.“ Jenom práce (k níž byl odsouzen Adam!) vytváří bohatství.

Jako něco „nečistého“ byl tento druh podnikání ponechán židům, což pochopitelně ve feudálních státech přispívalo nemalou měrou k posilování nevraživosti k židovské části obyvatelstva, a nakonec vedlo i k pogromům. Málokterý feudál odolal pokušení ukrást židům jejich peníze. Odpor k půjčování peněz na úrok byl v katolické církvi dán tím, že „i filosofi medioevali“ (středověcí filozofové) byli „uomini di chiesa“ (muži církve), jejichž vlastnictvím byla především půda. Zatímco „capitale liquido“, tedy hotové peníze, drželi v rukou židé. Podnikat s hotovými penězi, respektive vůbec nějak podnikat a spekulovat, se příčilo také světské aristokracii. „Il mercante ,nasce´ plebeo, analfabeta e avventuriero“. Soudila o obchodnících, tedy podnikatelích, že jsou to vlastně plebejci, analfabeti a dobrodruzi. Proto – tentokrát se to vyjádřilo latinsky – „Homo mercator numquam aut vix Deo potest placere“, což naznačovalo víru, že Bůh obchodníka má sotva v oblibě.

Jenomže časy se začaly měnit a s nástupem protestantských církví a rozvojem městského stavu, řemesel, obchodu, zámořského obchodu v koloniích a podobně, se proměňovala i optika posuzující původ bohatství. A tak se najednou otázka spekulování s penězi začala stávat atraktivní i v křesťanském prostředí. Co ale s vírou, která toto podnikání zakazovala? Řešení se našlo tam, kde člověk zpravidla dokáže najít řešení vždy. V předstírání, že je něco, co není.
 

Stačí přestat nazývat věci jménem, které jim náleží, a všechno vypadá hned jinak!

Úroky, se kterými začali kalkulovat i křesťané, se jednoduše přestaly nazývat úroky a ukryly se „sotto forma di penalità“. Dlužník tedy vrátil dlužnou částku a onen úrok zaplatil ve formě pokuty. Věřitel s dlužníkem se na tomto pravidlu jednoduše dohodli. Dlužník zaplatil dlužnou částku o několik dní později a za to byl penalizován. Další klam na bdělou matičku církev si „lombardi“, jak se v celé Evropě říkalo těm lidem, kteří půjčovali na úrok peníze, vymysleli vzápětí. Když jde o to něco nebo někoho oklamat, nezná lidská invence mezí. Církev přimhouřila oko – samozřejmě preláti si přitom také přišli na svoje peníze – nad „mírným úrokem“, jenž snad nemohl být zván lichvou. A tak „lombardi“ jednoduše vypočítali „mírný úrok“ z částky třeba třikrát nebo pětkrát vyšší, než byla zapůjčená suma. Dlužník vrátil vypůjčenou částku (tu nižší) a k tomu zaplatil úrok z částky mnohem vyšší. Dělo se to samozřejmě po vzájemné dohodě, kdy dlužník dost často neměl na výběr. „Ber nebo nech!“ Tak, jak to dělají i současní lichváři. Vzhledem k tomu, že za oněch časů vznikaly smlouvy mnohdy jen na ústní bázi, nikdo neměl příliš důkazů a argumentů k soudnímu procesu.

Současní lichváři, kteří v ČR působí naprosto „v souladu“ se zákonem, užívají jiných kliček k tomu, aby z dlužníka vyrazili mnohem více peněz, než kolik mu zapůjčili. (Než z něj vyrazí i duši.) Pracují s dlouhými splátkovými kalendáři, se složeným úrokem, s různými nefunkčními, zato však zakalkulovanými formami pojištění, a také s mnohastránkovými smlouvami tištěnými tím nejmenším možným pětibodovým písmem, aby budoucí dlužník odložil takovouto smlouvu jen s tichým povzdechem, neboť už ve třetím odstavci se ztratil v právních formulacích úmyslně učiněných ještě komplikovanějšími a nesrozumitelnějšími, než jak existují ve sbírce zákonů.
 

Na jakém základním principu šalba a klam vlastně pracují?

Tento příklad šalby a klamu je pouze maličkou ukázku v celém vesmíru obdobných nebo i docela jiných forem, ve kterých se za účelem nějakého zisku neříká celá pravda, ale jenom její vybraná část. Šalba a klam mají stovky odstínů. Od nepatrného uhnutí od pravdy, kdy je z celkového obrazu umazána pouze malá část, až ke stoprocentní lži, kdy sdělení nemá se skutečností ani jediný bod dotyku.

Na jakém principu vlastně klamání lidí pracuje? Na počátku byla a zůstává nejspíš prostá potřeba získat něco, co ten druhý nechce dát. Na vyšším stupni se pak může jednat o celý proces, se kterým ten, kdo ho chce spustit, potřebuje mít obecný souhlas veřejnosti. Tato šalba a klam jsou univerzální pro všechny typy společenských uspořádání. Dokonce i v orientální despocii nebo v jakékoliv formě totality si strůjcové zlých projektů přejí vypadat před svými spoluobčany, ale i navenek dobře. Je-li zobrazována spravedlnost coby dáma se zavázanýma očima a dvěma miskami vah v ruce, pak politice by nejspíš slušelo logo s vlkem v rouše beránčím.

V časech nacistické „třetí říše“ velmi mnoho jejích ideologů vůbec nepracovalo s pojmem Německa jako velké evropské říše zahrnující v sobě menší státy a národy, což byl skutečný záměr. Nemluvili ani o „německé Evropě“ ve smyslu, že by Německo chtělo pohltit Evropu a učinit ji takto velikou německou říší. Naopak, nejčastěji byla řeč o „evropském projektu“. Pokud si někdo dá tu práci a začne pátrat v dobových dokumentech německé provenience, bude překvapen, ale nejspíše úplně zděšen, jak se tehdejší „evropská“ terminologie a rétorika verbálně nijak zvlášť neliší od proklamací, jaké produkují autoři současné myšlenky co možná nejužší evropské integrace.

Studovat dějiny, alespoň národní historii a dějiny evropského kontinentu, není vůbec jen příjemná kratochvíle bez praktického významu. Četba starých příběhů. Právě naopak! Dějiny, pokud jsou interpretovány v souladu s objektivními fakty, a ne jen na základě aktuální politické objednávky, tak v sobě ukrývají mnohá varování směrem k přítomnosti a budoucnosti. Nedbat těch varování je osudnou chybou. Dějiny se sice neopakují přes kopírák, i když se skutečně některé jejich tragické jevy vracejí jako fraška, ale pracují pořád s týmiž základními a parně věčnými prostředky. Dějiny jsou dílo lidského rodu a člověk se v zásadě nemění ani zdaleka tak rychle, jako se kolem něj proměňují kulisy jeho existence. Šalba a klam patří k prostředkům nejoblíbenějším a nejužívanějším. Hrozí nebezpečí, že budou skutečně věčné.

Pamětníci minulého období, takzvané normalizace, kterým bylo v listopadu 1989 aspoň dvacet, pětadvacet nebo třicet let, takže se museli se systémem nějak potýkat či vyrovnávat osobně a nejenom v zastoupení rodičů, se v čase takzvané „sametové revoluce“ velice těšili – mimo jiné – na to, že v nové společnosti nebude místo pro lži, přetvářku, předstírání, selektování faktů, nové klamavé ideologie, nátlak, zkrátka pro šalbu a klam. A právě zde, ve faktu, že tyto jevy nejenom zůstaly, ale mnohonásobně se rozvinuly, spočívá skutečně velké zklamání. Lidé jsou znovu mateni, klamáni, je s nimi manipulováno, a to někdy i formou nejrůznějšího donucování. V oboru pravdy a poctivosti tedy nedošlo k nejmenšímu pokroku.
 

Několik praktických příkladů současné šalby a klamu

Spojené státy si nedokážou poradit s obrovskou a všestrannou dynamikou Číny, takže ji označí za hrozbu, čímž se ji snaží učinit krajně nepřitažlivou pro celý svět. Části politických stran, které kolaborují s americko-britskou zahraniční „politikou“, před svými občany nemluví o americké neschopnosti, ale o čínské hrozbě. Ruská federace se v posledních dvaceti letech zvedla z jelcinovské sebedestruktivní submisivnosti vůči Západu, což reaktivovalo starý britský projekt obkličování a zatlačování Ruska. Anglie si vždycky hlídala poměry na kontinentu a velice si nepřála posílení některé z jeho mocností. V případě Ruska se ale vždy jednalo o hrozbu posílení cizorodého, východního, „byzantského“, asijského, dokonce slovanského, prvku, nikoli některého „bratránka“ ze Západu, původem od krále Artuše nebo Karla Velikého. S příbuznými se nějak dá pracovat, ale se Slovany určenými pro roli trvale závislé poslušné pracovní síly, nikdy! Heslo „rozděl a panuj“ se mezi Slovany vždy osvědčilo a děje se tak i dodnes. Srbové versus Chorvati, Poláci versus Rusové, Češi alespoň na trajektorii proti Rusům, Ukrajinci (někteří) versus Rusové a (kéž by se i podařilo!) též Bělorusové versus Rusové.

Do čela této kampaně se postavily Spojené státy. Celý projekt ovšem souvisí především s bojem o dominanci na planetě, s urputným soubojem o zdroje energií, o obchod s nimi, o trhy, úrodnou půdu, vodu. S potřebou vydatně krmit vojensko-průmyslový komplex Západu, jemuž by slušela přísná dieta. Ovšem autoři tohoto projektu a s ním kolaborující jedinci v politice a v médiích opět neříkají pravdu, ale prohlašují svého energetického, mocenského a vojenského rivala, Rusko, za hrozbu. A aby ta hrozba nebyla identifikována, mluví o hrozbě „bezpečnostní“, „digitální“ nebo jinými neprůhlednými pojmy. Kolaboranti v závislých státech tuto deformovanou informaci jen opakují, čímž se snaží odvést vlastní obyvatelstvo od sledování pravdy. Ti nejaktivnější mezi nimi pak přicházejí se svými troškami do mlýna, a třeba si kvůli tomu i zlikvidují zahraniční politiku, poškodí vlastní hospodářské zájmy, a vůbec vydatně sníží státní suverenitu.

V zájmu vysloužit si v tomto cizím projektu ostruhy nasměrovala například část českých politických kruhů starou a ostudnou kauzu výbuchů záhadným zbožím naplněných muničních skladů ve Vrběticích proti Ruské federaci a donutila vládu, aby vyřadila ruský Rosatom z tendru na dostavbu Dukovan. Jako bonus zničila zbytky ještě alespoň trochu korektních česko-ruských vztahů a de facto zlikvidovala i české zastoupení v Moskvě, čímž „skvěle pomohla“ zejména českým podnikatelům na ruském trhu. Česká jaderná energetika byla od počátku budována Ruskem a nikdy nevzniklo nic, co by opravňovalo k úvaze o hrozbě ruského rizika. Přesto tento nesmysl česká vláda použila k dezinformaci obyvatelstva, jež už sedm let marně čeká na předložení validních důkazů. A samozřejmě se jich nedočká.

Poškozování české energetické soběstačnosti je samozřejmě rovněž v cizím zájmu. Copak takto otevřeně a podle pravdy mohou zainteresované české politické kruhy informovat obyvatelstvo? Nemohou, protože mají své úkoly, své zájmy, a to, že se tyto úkoly a zájmy vůbec nekryjí s potřebami národa a státu, je nezajímá. Tedy za pomoci svých médií uvádějí české obyvatelstvo v omyl. Nepokrytě mu lžou o motivaci svých skutků. Velmi podobně byla spuštěna doslova smršť dezinformací, manipulací a selektivně vybraných informací a statistik v případě takzvané koronavirové pandemie, ale o tom jsem už psal mnohokrát a škoda slov.
 

Existuje nějaký účinný prostředek odporu proti šalbě a klamu?

Zdálo by se, že nejlepším lékem na šalbu a klam lidí, kteří vedeni svými sobeckými zájmy klamou vlastní obyvatelstvo, jsou vzdělání populace a přísun hodnověrných faktů ze strany nejenom médií, ale i z jiných zdrojů. To jistě ano, třebaže jen do jisté míry. Ovšem vzděláním není jen doklad o jeho dosažení a stále rostoucí počty vysokých škol, studentů, absolventů a oborů, z nichž mnohé jsou docela kuriózní, a je velice obtížné zjistit, k čemu by mohli být jejich absolventi prakticky využitelní. Dalším problémem je, že ti, kteří chtějí šířit objektivní informace, nemají dostatečné kapitálové zázemí, a už vůbec ne prostor v médiích, které o tyto informace nestojí, takže mnohem větší dosah mají ti, kteří naopak pracují s šalbou a klamem, neboť o jejich „zboží“ zájem je. No a konečně třetím problémem je obecně rozšířený nezájem o „věci veřejné“, jaký se spokojuje s tím, co je pořád omíláno. Mnoho lidí sice říká, že nedůvěřují politickým stranám a hlavnímu proudu médií, jenomže na lidi působí efekt oficiálnosti, který se opírá o institucionální autoritu a o tradici, kdysi možná i dobrou, a navíc má nadbytek prostředků k tomu, aby předstíral serióznost, odpovědnost, dobré vychování a ještě lepší úmysly. Stále působí staré kouzlo Západu, přitažlivost Ameriky a tradiční despekt při pohledu na Východ. Neoprávněný pocit nadřazenosti už po staletí kráčí od Atlantiku po Ural.

Šalba a lež sama o sobě nezřídka tvrdí, že právě ona je projevem vzdělanosti, odpovědnosti a kultury obyvatelstva. Zatímco po pravdě (říká se jí ovšem „dezinformace“) touží údajně jen lidé prostí duchem, absolventi základních škol, nejlépe repetenti, kteří své vzdělání završili už v šesté třídě obecné. Takto šalba a klam útočí na svoji největší hrozbu, kterou představuje úsilí o zachycení reality v odpovídajících termínech a na základě objektivního vyhodnocení faktů.

Tyto dva světy, svět deformovaného výkladu a svět hledání a šíření pravdy, spolu vedou věčný souboj. V jednotlivých bitvách téměř vždy vítězí šalba a klam, ale celé války naopak stále ještě vyhrávají lidé, kteří hledají poctivý výklad reality. Kdyby tomu tak nebylo, vývoj společnosti by už dávno prudce devalvoval, zamířil zpět k barbarství. Je ale otázka, zda tento pozitivní vývoj, ve kterém se nakonec, po mnoha porážkách, prosadí pozitivní trend, právě nyní nekončí. Jestli těch lží a bezohledného sobectví už přece jenom není příliš a jestli ti, kteří ještě pořád stojí na barikádě a vzdorují, už nejsou v málo početné menšině a nadto unaveni. Snad ještě ne…

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984