Reklama

Vzhůru do roku plného výročí!

Počet zobrazení: 3145

oskar_krejci_250_x_205.jpgNový rok zdědí mnoho nevyřešených problémů z loňska a vyrobí si problémy nové. Začíná však nadějí na změnu, a to díky situaci v Sýrii a nástupu Donalda Trumpa, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Orkar Krejčí.

 

PZ: Nemohu začít náš pravidelný rozhovor jinak než horkými novinkami. Spojené státy vyhostily 35 ruských diplomatů a syrská vláda uzavřela příměří s ozbrojenou opozicí. Jsou tyto informace zásadní z hlediska začínajícího nového roku?

Jsou, ale různého řádu. Podstatně důležitější je informace o příměří v Sýrii. Objevilo se světélko na konci temného, téměř šest let dlouhého tunelu občanské války, která stála život – podle různých odhadů – více než 300 či 400 tisíc lidí. Zároveň by se takto mohl uhasit jeden z ohňů, které dělají z milionů lidí migranty. Navíc se ukazuje, že zlepšení vztahů mezi Moskvou a Ankarou není jen formální diplomatické gesto, že může vést k zásadním činům.

PZ: Světové agentury zdůrazňují, že k dohodě došlo bez pomoci USA.

Myslím, že je to složitější a svým způsobem smutnější. Dohoda byla možná jen proto, že se Spojené státy částečně z konfliktu stáhly. Dva momenty se z tohoto hlediska ukazují jako rozhodující. Tím prvním je neúspěšný pokus o puč v Turecku. Zdá se, že následné čistky výrazně oslabily vliv Washingtonu na politiku této země. Tím druhým faktorem je porážka ozbrojené protivládní opozice v Aleppu. Opoziční síly uviděly v praxi, že se výrazné pomoci z USA a ze západní Evropy nedočkají. Jediným funkčním spojencem pro ně zůstalo Turecko.

PZ: Nepřeceňujete roli Turecka?

Západní média, jak už to tak bývá, Turecku křivdí. To, že se někomu nelíbí způsob tamního vládnutí, neznamená, že jeho role při urovnávání konfliktu v Sýrii nemusí být pozitivní. Nesouhlasím s tvrzením, že Ankara vydírá Evropskou unii hrozbami o uvolnění hráze migrantům do Evropy. Západoevropské státy, především Velká Británie a Francie, se spolu s Tureckem a Spojenými státy podílely na destabilizaci Sýrie a podpoře ozbrojeného povstání proti vládě. Výsledkem byla migrační vlna do okolních států, přičemž osud těchto migrantů nikoho v Evropě nezajímal, dokud se po několika letech masově nevydali směrem Německo a Velká Británie. Do té doby se o ně musely starat státy, jako je Turecko (podle OSN tam v roce 2015 bylo 2,5 milionu migrantů) či Jordánsko (podle OSN tam v roce 2015 bylo 664 tisíc migrantů). Nikdo ze Západu se na řešení tohoto problému nepodílel. Pochybuji, že by se bez otevření tureckých hranic někdo ze slavných západních lidskoprávníků – natož ze západních vlád – o jejich osud začal zajímat.

Turecko je nesmírně důležitý hráč v syrském konfliktu. Je to sunitský stát, a má tedy blízko k sunitské opozici proti šíitské vládě v Damašku. V tomto ohledu je i zprostředkovatelem vojenské pomoci povstalcům z arabských sunitských monarchií. V Sýrii je řada ozbrojených turkických skupin, etnicky spojených s Tureckem. Navíc Ankara vede vlastní válku s Kurdy, která nerespektuje syrsko-tureckou, ale ani turecko-iráckou hranici.

PZ: A proč se podle vás dnes politika Turecka mění?

Odpověď naznačilo moskevské setkání ministrů zahraničí a ministrů obrany Ruska, Turecka a Íránu 20. prosince. Tam byly zásady příměří v Sýrii dohodnuty. Bez vměšování západních států, které si na Blízkém východě řeší své sobecké postkoloniální komplexy. Na tiskové konfederaci po zmíněném moskevském jednání pak turecký ministr zahraničí přímo řekl, že dosavadní dohody s USA k ničemu nevedly. To podstatné, co se v Moskvě dohodlo, bylo oddělení té části ozbrojené opozice, která nepatří k takzvanému Islámskému státu a pohrobkům Al Kaídy. To byl požadavek, který po celou dobu ruské vojenské angažovanosti v Sýrii Moskva adresovala Spojeným státům – a který nebyl vyslyšen. Po tomto oddělení se mohlo k dohodě připojit sedm hlavních opozičních organizací s přibližně 62 tisíci ozbrojenci. Za jejich chování se zaručilo Turecko, za dodržování úmluv ze strany Damašku se zaručilo Rusko. Připravovaná jednání v kazašské Astaně by mohla směřovat k zachování územní celistvosti, ale i federalizaci Sýrie, a k dokončení boje s teroristy.

Oskar Krejčí: Občan a/nebo vlastenec? Je zde protiklad?

Rusko v bojích ukázalo, že jeho spolupráce s Damaškem je tak zásadní, že může být ručitelem míru. Statistikové hlásí, že do loňského 20. prosince provedly ruské vzdušné a kosmické síly 30 tisíc bojových vzletů a zasáhly 62 tisíc vojenských objektů. Do bojů se zapojily lodě v Kaspickém moři i ve Středomoří, dálkové strategické bombardéry. Na vrcholu operace bylo na základnách v Sýrii 65 vojenských letadel. Celkové ztráty ruského kontingentu v Sýrii jsou podle dostupných údajů 25 lidí, z toho 23 v důsledku bojových operací, plus v boji Rusko ztratilo jeden bombardér, dva vrtulníky a dva drony. Tato efektivní vojenská operace vytvořila podmínky pro diplomatickou dohodu, kterou ohrožují méně džihadisté, proti kterým pokračuje boj, než žárliví západní partneři.

PZ: Zní to hezky, ale z Ukrajiny víme, že dohody mohou znamenat jen ukončení velkých ofenzivních operací, ale boje dál pokračují.

To máte pravdu. Naději ale dává snížení chaotické až destruktivní angažovanosti Obamovy vlády a nástup Trumpa. Je až neuvěřitelné, že měsíc před odchodem Obamy z Bílého domu při hlasování v Radě bezpečnosti USA zásadně změnily postoj vůči Izraeli. Pokud chtěla Obamova vláda přehodnotit svoji politiku, měla začít před čtyřmi lety. Teď to vypadá jen jako škodolibá snaha zkomplikovat situaci Trumpovi. Což platí i o vyhoštění ruských diplomatů.

PZ: Vy nevěříte na zaangažovanost ruských hackerů v amerických prezidentských volbách?

Nevěřím zprávám zpravodajských služeb s obrázky, které připomínají obdobné zprávy o tom, že Irák má zbraně hromadného ničení. Navíc si myslím, že důležitý je obsah zveřejněných informací ze štábu demokratické strany a až pak způsob, jak byly získány. To, jak si hraje Washington na moralizující neviňátko poté, co malou část amerických aktivit například ze strany Národní bezpečnostní agentury popsal Edward Snowden, je trapné. Kyberšpionáž praktikují všechny velmoci. Výsledkem je narůstající chaos.

Letošní lednové a únorové číslo časopisu Foreign Affairs přináší článek Richarda Haasse, předsedy mimořádně vlivné americké Rady pro mezinárodní vztahy, příznačně nazvaný „Světový řád 2.0“. Mezi nutnými změnami uspořádání světa vidí i to, že „kyberprostor vyžaduje dodatek k válečnému právu“, který určí, co je povoleno a co zakázáno. Nelze přece vycházet z představy, že ve sféře, kterou právo zatím nepokrývá, mohou Spojené státy dělat cokoliv, a ostatní nic.

PZ: Mám pocit, že teď naznačujete, že Kreml kyberútoky na americké volby provedl. V každém případě mnoho lidí je o vině Putina přesvědčeno.

Nenaznačuji, tedy nenaznačuji úmyslně. Pokud jde o „vinu Putina“, funguje zde optický klam. Když si postavíte proti sobě z jedné strany současné západní státníky a z druhé strany Putina, vyjde vám, že Putin je mnohem schopnější. Stačí se jen podívat na jeho rekci na vyhoštění ruských diplomatů z USA – pozval děti amerických diplomatů na kremelskou jolku, nenechal si Washingtonem vnutit primitivní odvetné kroky, které by zkomplikovaly situaci novému americkému prezidentovi. Ti, co nemají rádi Rusko, z Putinových schopností snadno dovodí, že je schopný všeho. Nechci teď diskutovat o morálce, ale z technického hlediska nikdo není všeho schopný. Ani Putin. Obama nevidí vlastní chyby a zbaběle své neúspěchy svaluje na Putina. Jenže za tím, že Obamova politika například v Sýrii selhala, nestojí Putin, ale špatná americká strategie.

PZ: To zní téměř jako propagandistická teze. Můžete to dokázat?

Důkaz bije do očí. V Afganistanu, v Iráku a Libyi se Rusové Američanům do jejich války nepletou. A výsledek? Nekonečné masové vraždění po takzvaném vojenském vítězství, směs náboženské války, občanské války a osvobozenecké války proti okupantům. Statisíce mrtvých a miliony běženců. Je víc než pravděpodobné, že svržením syrského prezidenta by se Sýrie nezměnila na demokratický stát, který by byl přitažlivým vzorem pro celý Blízký východ – jak psaly nejrůznější think tanky typu Hooverova institutu při zdůvodňování potřeby intervence v Iráku.

PZ: Noviny a internetové servery jsou dnes plné předpovědí toho, jak bude vypadat začínající rok. Pojďme to otočit – můžete vyjmenovat tři významná výročí, která nás čekají?

Na prvním místě bych asi jmenoval sté výročí říjnové revoluce v Rusku. Nezáleží vůbec na tom, jaký k ní má kdo ideový vztah, zásadním způsobem ale ovlivnila 20. století a zůstává předmětem sporů dodnes. Nechci teď diskutovat o významu této revoluce, jen bych chtěl ukázat na rozdíl v přístupu k minulosti v Rusku a u nás. Použiji k tomu citát z projevu Vladimíra Putina 1. prosince, z jeho poselství o stavu federace: „Je nepřípustné zatahovat rozkoly, hněv, zášť a hořkost minulosti do našeho současného života a ve svých politických a jiných zájmech spekulovat s tragédiemi, které se dotkly téměř každé rodiny v Rusku, bez ohledu na to, na jaké straně barikády se naši předkové ocitli. Nesmíme zapomínat: jsme jednotný národ, jsme jeden národ a Rusko máme jedno.“ Putinovské Rusko se snaží porozumět minulosti jako své vlastní minulosti, přičemž každý, kdo bojoval za zájmy země – ať rudý, nebo bílý – je dnes přijímán jako součást rozporuplné, ale vlastní tradice. My vidíme v naší minulosti cizí vinu a hledáme, jak se za ni pomstít našim vlastním lidem. Možná je ona schopnost ruského nadhledu dána tím, že obětí revolučních snah i světové války tam bylo mnohonásobně více než u nás. Plus je tu ruská ambice být strůjcem vlastního osudu, zatímco my máme ambici být odnárodněnou součástí něčeho většího, aniž víme, co to vlastně je.

PZ: Které další výročí pokládáte za významné?

Právě dnes si připomínáme čtyřicet let od zveřejnění Charty 77…

PZ: Neřekl bych, že toto je zrovna vaše parketa!

Moment, chci zdůraznit něco, co bývá pomíjeno: její reálný mezinárodní význam. Charta 77 se odvolávala na helsinský Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Ten byl přijat na základě iniciativy Sovětského svazu a jeho spojenců ve Varšavské smlouvě, přičemž jeho hlavní význam byl spatřován v uznání hranic poválečného uspořádání v Evropě. Proto také během předvolební prezidentské kampaně v USA roku 1976 výsledky KBSE hlavní kandidáti svorně kritizovali – činili tak jak republikáni Gerald Ford a jeho vnitrostranický vyzyvatel Ronald Reagan, tak i budoucí vítěz Jimmy Carter. Byla to československá Charta 77, která ukázala možnost využití Závěrečného aktu a tématu lidských práv pro kritiku reálného socialismu – a tím významně přispěla ke změnám koncem 80. let, které měly globální dosah.

PZ: Hádám, že ani vámi vybrané třetí výročí nebude zrovna všeobecně vnímané jako významné.

Asi ne, ale bude mít zásadní význam pro uspořádávání světa v letošním roce. Rád bych totiž připomněl 90. výročí od vzniku čínské Rudé armády, dnešní Čínské lidové osvobozenecké armády. Kromě vojenských úspěchů v občanské válce a v boji proti japonským interventům si může připsat na své konto velkou pomoc při hospodářském rozvoji země. Ale mluvíme o současnosti. Dnes tato více než dvoumilionová armáda, nejpočetnější na světě, prochází bouřlivou modernizací. A bude nesporně jedním ze stabilizačních faktorů v době, kdy by se mělo upevňovat multipolární uspořádání světa.

PZ: Vždyť jsem to říkal, takovéto pojetí málokoho u nás uspokojí! Nemyslíte si, že by se měla Čína napřed změnit, než začnete chválit její armádu jako „stabilizační faktor“?

Chvíli zapomeňte na veřejnoprávní nesmysly – nikdo se přece nemění tak rychle jako Čína! Připomenu jen dva soubory čísel. Podle statistik Světové organizace duševního vlastnictví v roce 2015 poprvé nějaký stát překročil hranici jednoho milionu patentových žádostí za rok. Byla to Čína s 1 010 406 návrhy, což je více než USA a Japonsko dohromady.


Druhý soubor čísel je z čínské bílé knihy nazvané „Právo na rozvoj: Čínská filosofie, praxe a příspěvek“. Byla zveřejněna právě před měsícem a dočtete se v ní, že za 30 let reforem bylo z chudoby vytrženo 700 milionů lidí, což představuje víc než 70 % globální redukce chudoby. Kde by bylo plnění miléniových cílů OSN bez proměn Číny? Je dobré říkat Číně, Rusku, ale i USA, co se nám na jejich politice nelíbí. Ale myslet si, že bychom to dokázali lépe – to už je poněkud neskromné.

PZ: Takže, jaký bude podle vás ten letošní rok?

Zdědí mnoho nevyřešených problémů z loňska a vyrobí si problémy nové. Začíná však nadějí na změnu, a to díky situaci v Sýrii a nástupu Donalda Trumpa. Nechcete-li se ovšem dočkat zklamání, nedělejte si iluze. Snít se ale musí!

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Priemer: 5 (35 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama