Reklama

Válka o internet je bojem o demokracii!

Počet zobrazení: 2486

oskar_krejci_250_x_205.jpgInternet znamená částečnou ztrátu kontroly establishmentu nad tvorbou veřejného mínění. Navíc roste počet politicky aktivních lidí, kteří přestávají věřit mainstreamovým médiím, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

PZ: Nedá mi to a vrátím se k našemu rozhovoru minulý týden, konkrétně k některým otázkám kolem zvoleného prezidenta USA Donalda Trumpa. Vlastně celý týden byl ve znamení sporů kolem něho. Objevila se tvrzení, že je vydíratelný Kremlem a že se jeho spolupracovník setkal v Praze s emisarem z Moskvy. Myslíte, že se v takovémto případě jedná o bezpečnostní riziko pro Spojené státy a to ovlivní budoucí vztahy USA a Ruska?

Především je vždy podezřelé, když se v novinách objevují informace od zpravodajských služeb. Protože rolí zpravodajských služeb je sbírat a vyhodnocovat informace, případně provádět speciální operace. Ne informovat veřejnost. Nabízí se proto otázka, zda několik měsíců trvající diskuse o zpravodajských informacích týkajících se Ruska jsou důsledkem řízeného úniku informací v rámci nějaké zpravodajské hry, nebo jde o projev „děravosti“, krize, nežádoucího prosakování…

PZ: A váš názor?

Můžeme jen hádat. Vámi uváděný příklad materiálů o vydíratelnosti Trumpa je podle zdrojů CNN informace od bývalého britského zpravodajského operativce. Dvě věci jsou matoucí. Zpravodajská služba musí sbírat všechny informace, ale běhat s nimi do sdělovacích prostředků by měla až po dohodě s vedením státu o nějaké cílené aktivitě.

PZ: A co vás ještě zaráží?

Že takovouto neprověřenou informaci pustí do éteru největší globální televizní síť, tedy CNN. Na vlně emocí, kterých jsou Spojené státy v současné době plny, ještě více jitří city. Napadá mne – neměli by v takovémto případě přispěchat bdělí a ostražití úředníci z Ministerstva vnitra ČR a plácnout na obrazovku CNN razítko varující, že jde o falešnou zprávu, „fake news“, že se jedná o záměrné šíření poplašných zpráv? Nebo jsou oni úředníci od toho, aby honili malé zlodějíčky, a velké gangstery chránili?

PZ: Jak ale mají poznat, že se jedná o falešnou zprávu?

No právě, jak?! Rozhodně není mírou pravdivosti, že se nějaké sdělení objevilo v oběžníku Evropské unie, na obrazovkách americké CNN nebo britské BBC. Když před několika týdny vrcholila bitva o syrské Aleppo, BBC několikrát odvysílala záběry vymydlené, načesané a usměvavé dívenky na pozadí sutin domu, která držela plakát s barevným nápisem napsaným dětskou rukou „Nezapomínejte na Aleppo“. Myšleno samozřejmě „Pomozte nám proti zlým Rusům!“ Nápis byl v angličtině. Stylizovanost takové „zprávy“ byla natolik nevkusná, že by se nehodila ani do filmu Vrtěti psem.

Oskar Krejčí: Konflikt USA s Ruskem nemá ideologický základ!

Vzpomínám si na rok 2008, kdy zpravodaj BBC v Gruzii hystericky „informoval“ o tom, jak se ruské tanky řítí na Tbilisi. Stál na polní cestě a za ním s rachotem řítila kolona tanků. Byly sovětské výroby, tedy buď ruské, nebo gruzínské – kdoví?! Spěchaly zleva napravo, nepoznali jste ale, zda na sever, na jih, na západ nebo na východ. Dnes víme, že nemířily na Tbilisi. Mohlo by to být úsměvné, kdyby se pár hodin po tomto živém zpravodajství nescházel summit Evropské unie svolaný k projednání situace v Gruzii.

PZ: Naznačujete, že za úniky zpráv ze zpravodajských služeb, či za jejich výrobou stojí nějaký americký politik?

Spojené státy jsou složitá země. V jednom z rozhovorů Vladimír Putin vyprávěl, jak informoval prezidenta George Bushe ml. o tom, že některé agentury z USA podporují islámské povstalce na Kavkaze. Bush prý tehdy prohlásil, že je „nakope do zadku“. Po čase ovšem FSB, ruská zpravodajská služba, obdržela od amerických kolegů z Washingtonu informaci, že si Spojené státy vyhrazují právo podporovat jakoukoliv opozici v Rusku. Myslím, že Obamova administrativa může sloužit jako další názorný příklad toho, kdy levá ruka neví, co dělá pravá. Nebo hůř, každý soutěží s každým. Včerejší mediální útoky na Michaela Flynna, který je navrhován do funkce poradce pro otázky národní bezpečnosti nového prezidenta, naznačují, že by v pozadí mohla být válka zpravodajských služeb – generál Flynn býval šéfem DIA, vojenské zpravodajské služby USA.

Přednedávnem u nás vyšla pozoruhodná kniha amerického historika Stephena Kinzera „Bratři“. Pojednává o Allenu Dullesovi, jednom ze zakladatelů a ředitelů CIA, a o Johnu Fosteru Dullesovi, ministrovi zahraničí USA v době prezidentství Dwighta Eisenhowera. Stojí za to si ji přečíst. Je plná velmi zajímavých informací o chování politické elity. Dozvíte se z ní, jak velké zpravodajské agentury organizují subverzní operace a že první akcí CIA v Evropě byla manipulace voleb v Itálii. Mimochodem, na konci knihy je připomínka slavné malby Diega Rivery „Velkolepé vítězství“, která ve zkratce ukazuje tehdejší zahraniční politiku USA v Latinské Americe; obraz snadno dohledáte na internetu, podívejte se na něj. Je tu ale ještě jeden důvod, proč si zmíněnou knihu přečíst: názorně ukazuje, jak propastný rozdíl je dnes mezi mainstreamovou novinařinou a poctivou badatelskou prací.

PZ: Proč ale tolik útoků na Trumpa?

Kromě toho, že někteří lidé neumějí prohrávat ve volbách a hledají nějakého vnějšího viníka? Teď to vypadá, že Obama nechává za sebou ve skříni pořádného kostlivce a diskreditace Trumpa má předem znevěrohodnit případné odhalení něčeho špinavého. Třeba kolem Ukrajiny. Když nová administrativa bude chtít ukázat, jak se dělal převrat v Kyjevě, řekne se, že jen hlásá, co jí nařídil Kreml.

PZ: Každý přece ví, že se Spojené státy na tomto převratu podílely. To Obamu nikterak neohrožuje.

Máte pravdu, nikoho organizování převratů nevyděsí. Podle Kinzerovy knihy prvním takovýmto převratem řízeným Washingtonem bylo svržení havajské královny na konci 19. století a následné připojení Havaje k USA. Kdybych si měl tipnout, čeho by se mohl někdo bát, je to odkrytí toku peněz z Washingtonu do Kyjeva a zpět. Organizování převratů v zahraničí se v USA odpouští, zpronevěra ne. Tedy – odhalená zpronevěra. Čímž bychom se mohli dostat na počátek závěrečného duelu v prezidentské kampani, kdy Trumpův štáb obviňoval soupeřku z nekalostí kolem volebního fondu. Ale to je jen úvaha, která se snaží – asi marně – nalézt něco racionálního za onou hysterickou vlnou kyber-špionománie.

PZ: To jste se dostal na tenký led, kde je obtížné některé rozlišit, zda za diskusí neskrýváte nepřátelskou propagandu. Když jsem u toho – vy si nemyslíte, že internet je plný nesmyslů a propagandy?

Ale myslím. Už dávno. Jen se obávám, že pracovat v oddělení na hlídání pravdomluvnosti nebude nikdo, kdo by hledal pravdu. Budou tam ti, kdo za pravdu pokládají oficiální postoj nadřízených. A kritika nepřátelských serverů povede od počátku k jejich skandalizaci, to znamená k zastrašování informačních i finančních zdrojů a diskreditaci konkrétních lidí. A jejich nejbližších.

PZ: Jak se máme dezinformaci na internetu bránit?

Stejně jako dezinformaci z veřejnoprávních sdělovacích prostředků či novin: vzděláním. Jenom systematizace co největšího množství dostupných informací a dohledání zákonitostí vývoje společnosti může napomoci vyznat se v informačním a desinformačním chaosu. Pomáhá zjistit, co je pravděpodobné a důležité.

PZ: Nejen vzdělání, ale i životní zkušenost.

Ano, máte pravdu, ovšem s důležitou výhradou. Zkušenost nám například říká, že se Slunce točí kolem Země. Až věda na určitém stupni rozvoje opraví zkušenost a sdělí, že je to naopak. Jak praví Malý princ, „co je důležité, je očím neviditelné“. On sice mluví o srdci, ale i rozum občas pomáhá.

PZ: Každý ale nemůže být vědec.

Skutečná moudrost, alespoň ve společenských vědách, nesměřuje k poznání absolutní pravdy, ale k údajnému Sokratovu výroku „Vím, že nic nevím“. To, co u Sokrata vypadá jako póza, je v nadsázce vyjádřené poznání, že v každém našem vědění je skryta spousta neznalostí a omylů. A z této skepse pak vyrůstá sebepoznání, uvědomění si, že náš vlastní názor nemusí být onou skutečnou, jedinou a neměnnou pravdou. Takto se z věčného hledání pravdy, ne z její znalosti, rodí tolerance, nepřítel hysterie a honů na čarodějnice.

PZ: Vzdělanost však, alespoň podle statistik, v Evropské unii roste.

Tím nejhorším, co se dnes děje, nejsou chaotické mainstreamové zprávy. Tím nejhorším je pozvolná přeměna role školství. V dobách vídeňských osvícenských veličenstev, kdy se zakládala povinná školní docházka, bylo cílem připravit univerzálně vzdělanou moderní osobnost. Není náhodou, že se tehdy zrodilo národní obrození. Dnes je cílem školství připravit konkurenceschopnou pracovní sílu. Ne principiální, ale pružnou. Nedotvářenou humanistickou morálkou, ale oddanou nespoutanému individualismu. Není také náhodou, že se dnes vytrácí národní povědomí. Navíc ze základních a středních škol mizí disciplína. Volání „tvořivé eseje místo memorování“ zní zajímavě, ale je nesmyslem: o čem má student přemýšlet, když nezná fakta? Může se někdo domluvit anglicky, když pochytí gramatiku a nenadře se slovíčka? Na co jsou vám eseje o Karlu IV. od lidí, kteří o něm nic nevědí?

A upřímně, kdo by se chtěl v dětství dobrovolně ta slovíčka z angličtiny či historická data učit? Pár šprtů, ti normální si radši hrají nebo bádají v úzké specializaci, což je svého druhu také hra. Bez disciplíny k vám na vysokou školu přijde společenské vědy studovat člověk, který téměř nic neví z dějin a jemuž nic neříká filosofie. Jenže společenské vědy – to jsou především dějiny, a to i dějiny specializovaného oboru. A také metodologie, která vám pomáhá utřídit fakta. Když k vytrácející se disciplíně přidáte neochotu kantorů trápit se s obory, v nichž se znalosti a zkušenost vzpírají vnucovanému televiznímu výkladu dějin… A dodáte narůstající přesvědčení, že k absolvování vysoké školy není třeba číst knihy, stačí internet…

PZ: To zní vskutku hrozivě. Dá se s tím něco dělat?

V této chvíli vše vypadá beznadějně. Když se podíváte, s jakou samozřejmostí byly seshora protlačeny nesmysly spojené s takzvaným boloňským systémem… Podle strategie „Evropa 2020“, by v Unii nejméně 40 % příslušníků mladší generace mělo dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Protože proporce mezi lidmi s různou inteligencí jsou ve společnosti neměnné, takový nárůst vysokoškoláků zákonitě vyžaduje snížení požadavků…

PZ: Nezní to trochu elitářsky?

Zní to tak, jen když mě nenecháte dokončit úvahu. Mám-li být osobní, mnohem raději se budu přátelit s morálním zedníkem než s intrikánským profesorem politologie. Mluvím o vzdělání, o roli inteligence ve společnosti – ale hodnota člověka není dána jen znalostmi. V nacistickém vedení bylo několik velmi inteligentních lidí.

PZ: To jsme ale hodně odbočili. Mám-li se pokusit udělat most na začátek našeho rozhovoru, připomenu, že i Barack Obama ve svém projevu na rozloučenou vyjádřil obavy z nebezpečí, která přinesl internet.

Internet je, alespoň zatím, informační demokracií. Demokracií, která i v dobách antiky byla spojená jak s hlasem lidu, tak s davovým chováním a s demagogy. Liberálové začali fandit demokracii až na začátku 20. století, kdy se ukázalo, že voliči nehlasují podle charakteristik velkých sociálních skupin – jednotně nevolí ani třídy, ani národnostní skupiny. Podstatné je ovládnout tvorbu veřejného mínění, tedy hlavní sdělovací prostředky. Ty nejen pomáhají lidem v orientaci v každodenní záplavě informací, ony tuto informační potopu vytvářejí. Jenže internet znamená částečnou ztrátu kontroly nad tvorbou veřejného mínění. Navíc roste počet politicky aktivních lidí, kteří přestávají věřit mainstreamovým médiím. Establishment znervózněl. Nevidí ochranu pravdy ve vzdělání, které lidi osamostatňuje. Požaduje kontrolu informačního prostoru. Boj o internet vstoupil do nové fáze.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Priemer: 4.8 (28 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama