Reklama

Turecký prapor nad Evropou

Počet zobrazení: 2563

oskar_250_x_205.jpgTurecko je dynamická regionální mocnost, která bude ovlivňovat své okolí. Tedy i Evropu. Přičemž je jiné, než v prvních letech po studené válce, upozorňuje v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.




PZ: Ve čtvrtek jste se zúčastnil debaty v Evropském domě, kde asi nejzajímavějším tématem obsaženém v řadě otázek i diskusních příspěvků bylo, „jaké budou důsledky rusko-tureckého sblížení?“ NATO si v závěrech varšavského summitu stanovilo úkol zadržovat Rusko, zároveň vidíme narůstající konflikt Turecka s celou řadou spojenců ze Severoatlantické aliance. Nezdá se vám, že se takto vytváří velice nebezpečná situace?

Je to nová situace, odlišná od toho, co jsme viděli po skončení studené války. Politika je reakcí na stav společnosti. Ten je jiný, než byl před čtvrt stoletím – a o slovo se hlásí nová generace, která má částečně odlišné chápání ideálů, cílů a zájmů než jejich předkové se studenoválečnou zkušeností. Dívat se na novou situaci přes zastaralá ideologická prizmata nepřináší jen zkreslený obraz světa. Přináší i konflikty.

PZ: Tomu rozumím, ale co z toho vyplývá?

Nejen Turecko se změnilo. NATO bylo vystavěno v dobách studené války jako bariéra takzvanému sovětskému nebezpečí. Takto do něho zamířilo i Turecko. Severoatlantická aliance se transformovala – nemluví již o sovětském nebezpečí, ale vyrobila si ruské nebezpečí. Současná Ankara však ruskou hrozbu nevidí. Naopak, má problémy s některými svými spojenci z Aliance. Spolupráce s Ruskem jí pomáhá v ekonomickém růstu a výrazně pomáhá ke zklidnění situace v Sýrii. Moskva i Ankara po zákeřném sestřelení ruského bombardéru a pokusu o převrat v Turecku vidí, že je spojují důležitější zájmy než uražená prestiž.

Je smutnou ukázkou geopolitických stereotypů v uvažování části západní elity, že není schopna docenit význam společného vítězství nad islámskými teroristy v Sýrii. Snahy Moskvy, Ankary a Teheránu vyřešit situaci nejsou jen základem pro budoucí uspořádání vztahů rozličných náboženských směrů a etnik v tomto prostoru. Mohly by také napomoci skutečnému řešení problému migrantů balkánskou trasou. Tímto řešením není v konečném důsledku dohoda s Tureckem, ale zastavení válek a rekonstrukce blízkovýchodního regionu. Žárlivé reagování na dohody Ruska, Turecka a Íránu ze strany Washingtonu a Bruselu je jen pokračování sebedestrukce Západu.

PZ: Vám se nezdá spojenectví Ruska a Turecka nebezpečné? Nepovede k dalšímu tlaku proti Západu?

Povede k tlaku na změnu přístupu Západu. Ta může být k lepšímu i k horšímu.

PZ: Západ má ale smutné zkušenosti s tureckou expanzí!

Historicky ano, ale nejsme ve středověku, kdy osmanská expanze do střední Evropy vedla k ekonomickému opožďování tohoto regionu za Západem. Osmanští vojáci nestojí pod Vídní a hlavním městem Uher není Prešpurk, tedy Bratislava. Ovšem Řekové byli vyhnáni z Malé Asie až po. 1. světové válce, poté, kdy se Osmanská říše změnila na republiku a přijala evropské vidění významu národa.

Oskar Krejčí: Putin a Erdoğan nově, jev, který vyvolává nervozitu

Dějiny mají poučit, ne zaslepit. Řada politiků a propagandistů se dnes leká spojení Moskvy s Ankarou. Rusko a Turecko spolu od 16. století svedly 12 válek. Byla to dlouhá série krvavých bojů o Ukrajinu, Azov, Krym či podunajské a balkánské státy, přes Krymskou válku až po 1. světovou válku. Mimochodem, tehdy byla rusko-turecká fronta na Kavkaze. A tehdy, jak ukázaly po bolševické revoluci zveřejněné tajné dokumenty mezi Londýnem a Petrohradem, slíbili Britové podporu carských nároků na úžiny mezi Středozemním a Černým mořem.

PZ: To byl a je podle geopolitických teorií velký sen ruské zahraniční politiky! Nenaplněný sen!

Ani ne tak ruské, spíše pravoslavné. Osvobození Konstantinopolu, hlavního města Byzantské říše a pravoslaví, od osmanských muslimů se podobalo snu křižáků o osvobození Svatého hrobu. Byly ale i jiné, podle zjednodušeného vidění světa paradoxní události. Když povstalci z Egypta během první války proti Turkům ovládli Sýrii, požádal sultán Mahmut II. o pomoc ruského cara Mikuláše I. Tři eskadry ruského válečného námořnictva vylodily v roce 1833 u Bosporu postupně asi deset tisíc vojáků. Francie a Velká Británie přispěchaly s výzvami, aby se ruské lodě vrátily do Sevastopolu. Nakonec zúčastněné mocnosti pomohly dosažení kompromisu mezi egyptskými vzbouřenci a Osmany. Ruští vojáci přitom pomohli zachránit sultána, přispěli k přijetí dohody, po které Sýrie zůstala Egyptu – a stáhli se. Dějiny nejsou jen a jen lineární nenávistí či přátelstvím. I když, to je pravda, na geopolitické ose Istanbul–Petrohrad převládaly konflikty.

PZ: Teď se ale zdá, že mnohem více problémů s Tureckem čeká Evropskou unii a NATO.

Nic není předem dané. Nezapomínejme, že Střední Asie je do značné míry turkická oblast. Za turkické národy spojené jazykem jsou kromě Turků pokládáni také například Ázerbájdžánci, Baškirové, Čuvaši, Jakuti, Kazaši, Kirgizové, Tataři, Turkméni, Ujgurové a Uzbekové. Ti žijí – samozřejmě kromě velké diaspory – v pásu od Turecka až po část autonomní republiky Sacha u Severního ledového oceánu v Ruské federaci. V postsovětském středoasijském regionu pouze jazyk Tádžiků nepatří k této skupině.

Turecko má 80 milionů obyvatel, ale za rodný jazyk pokládá dnes turečtinu či její odnože okolo 170 milionů lidí. Panturecké hnutí se zformovalo již v osmdesátých letech 19. století. Po rozpadu Sovětského svazu se pro mnoho politiků, zvláště v Turecku, stal jazyk spojnicí, mostem společné kultury a historických tradic. Na prvním summitu turecky mluvících států, který se sešel v roce 1997, byla ale dorozumívacím jazykem převážně ruština. Ideje Panturecké unie jsou zatím jen idejemi – byť na 8. summitu Společenství turecky mluvících států v prosinci 2006 bylo vytvořeno společné parlamentní shromáždění. Přemýšlet o Turecku vyžaduje uvažovat i Střední Asii.

PZ: To nevypadá jednoduše, ale vraťme se k západo- a středoevropským problémům. Myslíte, že konflikty s Tureckem budou narůstat?

Mohou, ale nemusí. Emoce v současné situaci přidává série voleb v některých západoevropských zemích a referendum o změně ústavy v Turecku, které by se mělo konat za tři týdny. Je smutné, ale zcela běžné, že politici využívají sklony k davovému chování některých lidí a skupin k dosažení svých cílů…

PZ: Je však přinejmenším podivné, že Ankara posílá ministry na mítinky do západní Evropy!

Především je to nezvyklé. Některé státy účast tureckých ministrů na shromážděních zakázaly – následný diplomatický konflikt pak vládnoucí strana využila ve volbách –, jiné nikoliv. Tolik skloňovaná demokracie ale nic nevylučuje jen proto, že to v minulosti nebylo. Nezapomínejme, že v Německu žijí přibližně dva miliony Turků (oficiální údaje mluví o 2,9 milionech, ale úřady mezi ně počítají i Kurdy), v Británii půl miliónu, Nizozemí, kde propukly současné vášně a diplomatické hádky, 396–500 tisíc, v Rakousku je to 350–500 tisíc
Turků… A tak by bylo možné pokračovat. Přišli povětšině jako takzvaní gastarbeiteři i s rodinami a mohou v referendu o úpravách turecké ústavy hlasovat.

PZ: Co nás tedy ve vztazích s Tureckem čeká?

Změna. Turecko je dynamická regionální mocnost, která bude ovlivňovat své okolí. Tedy i Evropu. Je třeba s tím počítat. Turecko může být partner, rovnocenný partner ve světě, který je jiný než ten v prvních letech po studené válce. Partner, což nikterak neznamená, že bude zapomenuto na Kurdy.

Lze ale postupovat i jinak. Jestliže Severoatlantická aliance zůstane uvězněná v rusofobním vidění světa, potřebuje své jižní křídlo, tedy Turecko. Když se Turecko rusofobii nepodřídí, bude pro Alianci rušivým faktorem. To povede ke snahám Turecko ovlivnit nebo dokonce změnit. Při pohledu na výsledky nedávných pokusů tohoto typu hrozí, že zatím malý problém bude odstraněn tím, že na jeho místě bude vytvořen problém velký.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Priemer: 4.8 (24 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama