Trumpova globální džungle

Počet zobrazení: 3577

První, na co je třeba zapomenout při pohledu na současný styl zahraniční politiky Bílého domu, je vyhodnocování slov a činů podle klasických zákonitostí geopolitiky: Donald Trump nedělá tradiční politiku, on především vede obchodní válku. A za rok a půl uhrál už pěknou řádku miliard dolarů pro státní pokladnu USA. Tato válka se vede po dvou propojených liniích, což někdy klame.

  • Přímé požadavky na podnikatelské subjekty, jako je banka v Macau či společnost ZTE za to, že nějak porušily americké zákony. Uvalování cel (ale i jejich odpouštění) je politickým nástrojem k vytváření ekonomického zisku. Do stejné skupiny patří i požadavek, aby Peking snížil svůj obchodní přebytek o 200 miliard dolarů; tento výkřik je sice absurdní, avšak plní roli při formování nátlakové atmosféry.
  • Politické sankce mají povětšině tentýž obchodní motiv, ovšem nepřímo. Takto se vede pomocí zdánlivě bezpečnostními zájmy motivovaný útok na plynovod Severní potok 2, jehož cílem je vytvořit v Evropě podmínky pro prodej dražšího amerického plynu. Obdobně lze zaznamenat útoky na ropu, jejíž cena se zvyšuje na hladinu výhodnou pro netradiční těžaře v USA, ale i jiné komodity. Americké, nikoliv evropské, „politické“ sankce jsou voleny tak, aby ve svém důsledku přinesly ekonomický zisk. Ten ovšem může být krátkodobý.

Oba tyto nástroje používala i vláda Baracka Obamy. Už tehdy začalo být zřejmé, že Washington povyšuje vnitrostátní právo USA nad mezinárodní právo. V případě Trumpa je ale patrný posun: nejedná se o doplněk k politickým hrám, jeho cílem není bezprostředně vylepšit aktuální politické postavení USA, ale zvýšit výkonnost americké ekonomiky či prostě jen zisky. Nebo možná jen stabilizovat americkou ekonomiku, především její finanční struktury. Když se v obchodní válce bude dařit, i ti, co dnes USA haní, se časem s prosíkem a v předklonu vrátí k bohatému americkému stolu.
 

Business as usual
 

V Trumpově světě je zahraniční politika forma podnikání. Je-li tomu tak, pak podle slov Irvinga Kristola, což byl guru amerického neokonzervatismu, podnikat se dá v USA s trojím morálním krédem. Protestantská etika zvěstuje drobným výrobcům a námezdním pracovníkům, že zisk je boží odměna za poctivou dřinu jednotlivce. Technokratická etika učí korporativní disciplíně ve velkých firmách, kdy se vyžaduje solidarita zaměstnanců s podnikem, přesněji s jeho manažery a potažmo vlastníky. Třetí zdůvodnění formy a výsledku podnikání v americkém kapitalismu nabízí dravým podnikatelům sociálně darwinistická etika. Podle tohoto kodexu je život, a tedy i podnikání, spojen s bojem, který má charakter nelítostného přírodního výběru. Tato selekce vystupuje jako nejlepší možný nástroj uspořádání individuálních aktivit, spravedlivý způsob rozdělování bohatství pomocí svobodné konkurence.

Donald Trump je podnikatel třetího typu. V jeho vizi nelítostného světa ovládaného sociálně darwinistickými zákonitostmi není nepřítelem jen konkurent. Také partner je problém, protože se chce dělit o společný zisk. A každý šidí. Proto je nutné spravedlivou – tedy pro USA co nejvýhodnější – dělbu kořisti vybojovat i ve sváru se společníky. Ve světové džungli se obchodní válka nevede jen s Čínou a Ruskem, ale i s partnery z Evropské unie či NATO. Je třeba nakupovat americké produkty. Také zbraně jsou pro podnikatele především zbožím, proto je nutné zvýšit vojenské výdaje evropských partnerů na dvě procenta hrubého domácího produktu. Ovšem apoliticky přehlížet funkci zbraní znamená zakládat konflikt.
 

Homo homini lupus
 

Zákonitosti mezinárodní politiky opravdu utvářejí svět, který dává více za pravdu Charlesi Darwinovi než Immanuelu Kantovi. Ostatně i Thomas Hobbes, velký skeptik pokud jde o povahu politického člověka, svoji vizi, že člověk je člověku vlkem, spojoval spíše s jednáním států než s chováním jednotlivců. Ve světě žijícím podle zákonitostí sociálního darwinismu neexistuje jiné skutečné vítězství než totální porážka protivníka. Diplomatický kompromis je dočasný, přičemž i ten je nutné vždy vydávat za vlastní vítězství. Reklama je stejně důležitá jako výroba, u špatných produktů je reklama dokonce důležitější. Dohody dvou korejských vůdců, které tlačí Washington ke změně jeho dosavadní linie, jsou představovány jako zásluha amerického prezidenta. Zároveň ale nestačí, aby se Severní Korea zřekla jaderných zbraní, je nutná americká kontrola všeho vojenského v dané zemi. Proto je nezbytné vydávat dvojsmyslná prohlášení o podobě osudu KLDR a Libye. A jakmile to jen trochu jde, vypoví se smlouva s Íránem. Ve světě dravých sobců se každý musí starat sám o sebe, přírodní výběr přece nezná žádné mezinárodní právo. Narůstá chaos, a to simultánně na několika místech planety. Ideální prostředí pro politické podnikatele sázející na právo silnějšího. Zmatek je situace, kdy se nemusejí platit dluhy.

Nabízí se otázka, zda za tím vším není nějaká Velká strategie. Vždyť v narůstajícím zmatku se dají připravit nestandardní změny. Třeba jako usmíření na Korejském poloostrově. Nebo kompromis na Středním východě, kde po přesunu velvyslanectví USA do Jeruzaléma slibuje Washington novou velkou mírovou iniciativu. Chaos umožňuje prorážet stereotypy, zmást lobbisty, ještě více poplést novináře, kteří už nečtou knihy, ale twitter. Jenže podnikatelský styl Donalda Trumpa není Velkou strategií, ale uspěchaný risk. Navíc je zřejmé, že Bílý dům více pozornosti věnuje odrazu svých činů na domácí půdě než v mezinárodních vztazích. I když nelze vyloučit žádnou možnost, nezdá se, že by Trump byl velkým politickým konspirátorem ve jménu míru.
 

Kdo seje vítr…
 

Do světa moderních technologií se vrací politika, podle níž má stát právo na obchodní i krvavou útočnou válku, protože se přece stará jen a jen o své zájmy. V narůstajícím chaosu se však pod tlakem Washingtonu sdružují k obraně státy, které se ještě před pár měsíci hádaly. Zatím to vypadá, že například výsledkem Trumpovy nespoutané snahy využívat neférové postavení dolaru ve světě bude urychlování takových procesů, jako je přechod k mezistátnímu obchodu v národních měnách. I ospalý starý světadíl se pomalu vrací od utopie k de Gaullovu vidění Evropy. Stojí za to ocitovat slova francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, která přednesl 25. května na ekonomickém fóru v Petrohradě: „Myslím, že chyba, která se dělala posledních 20 let, řeknu otevřeně, byla v tom, že jsme prostřednictvím NATO neplnili zcela závazky, které byly přijaty v určitý čas. To vyvolalo zákonitě obavy Ruska. Nevytvořili jsme prostor důvěry, které Rusko mělo právo očekávat, což si také vynutilo obavy.“ Za takové věty se v Česku uvaluje veřejnoprávní klatba a věční disidenti jako Jan Schneider nesmějí na obrazovku.

Podoba světové politiky a sociálně darwinistického podnikání není malá. Stamiliony mrtvých ve válkách mezi státy na cestě k tomu, čemu se říká moderní civilizace, nemluví příliš ve prospěch druhového označení homo sapiens sapiens. Až na konci 19. století začalo velké hledání praktické cesty, jak zbavit státy práva na bezohlednou útočnou válku, jak nalézt někoho, kdo by nahradil praxi, podle níž je stát soudcem ve vlastní při. Začalo se směřovat k pravidlům, kdy mezinárodní politika přestala být sférou, kde platí jediná norma – právo silnějšího. Teď ovšem hrozí sociálně darwinistická recidiva. Donald Trump během své podnikatelské kariéry čtyřikrát vyhlásil bankrot – a vždy jako byznysmen přežil. Když zkrachuje firma obchodující s nemovitostmi, je to ale něco jiného, než když díky neumětelství při řízení supervelmoci zkolabuje světový politický systém. Ať v malé či velké zemi, vláda oligarchů představuje problém.

Komentár vyšiel vo webovom časopise !Argument 30. 5. 2018

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984