Reklama

Trapná protiruská „strategická komunikace“

Počet zobrazení: 2086

oskar_krejci_250_x_205.jpgZačne to evidencím nositelů nežádoucích názorů, pak nastupuje embargo, například ve veřejnoprávních médiích, za ní skandalizace jako forma pronásledování. A nakonec umlčování, říká o budoucnu politolog Oskar Krejčí.

 






PZ: Začnu otázku šířeji. Ve středu Evropský parlament přijal rezoluci o ruské propagandě. V rozsáhlém textu lze za upovídanou preambulí nalézt 59 článků, kde se nachází taková obvinění jako „ruská vláda používá celou řadu prostředků a nástrojů, například think-tanky a zvláštní nadace (např. Ruskij Mir), zvláštní instituce (Rossotrudničestvo), vícejazyčné televizní stanice (např. RT), pseudozpravodajské agentury a multimediální služby (např. Sputnik), přeshraniční sociální a náboženské skupiny…, sociální média a internetové trolly proti demokratickým hodnotám“. Kreml prý rozděluje Evropu, „investuje významné finanční prostředky na své dezinformační a propagandistické společnosti a organizace“. Také prý „financuje politické strany a další organizace v rámci EU s úmyslem podrývání politické soudržnosti“. Kremelská propaganda přímo míří na „konkrétní novináře, politiky a jednotlivce v EU“. ‎Asi nevidíte stejná nebezpečí jako autoři této rezoluce?

Především poznámku k procesu schvalování. Evropský parlament má 751 poslanců a tato rezoluce byla přijata 304 hlasy, 179 bylo proti a 208 se zdrželo hlasování. Žádná sláva. Europoslankyně Anna Fotyga, bývalá ministryně zahraničních věci a vedoucí kanceláře prezidenta Polska, která rezoluci předkládala, si zkomplikovala situaci tím, na co je asi nejvíc pyšná: rezoluce smíchala ruskou propagandu s propagandou takzvaného islámského státu. To je ovšem politika na úrovni okopávání kotníků či hádek malých dětí na pískovišti o lopatičku. Urážky místo analýzy, obviňování bez důkazů. Zároveň je to však to nejcennější, co lze na dané rezoluci nalézt – vypovídá o pokleslé úrovni části současné euroelity.

PZ: Důležitý je ale samotný obsah rezoluce.

‎To máte pravdu. Hodně říká už její název: „Strategická komunikace EU proti antiEU propagandě třetích stran“. Ti oškliví jsou propagandisté, ti hodní „strategičtí komunikátoři“. „Strategičtí komunikátoři“ například vědí, že ruská letadla v syrském Aleppu záměrně bombardují nemocnice, zatímco americká letadla v iráckém Mosulu chrání civilisty. „Strategická komunikace“ staví namísto informace válečnickou propagandu. Když však s takovouto „strategickou komunikací“ přijdete mezi české a slovenské skeptiky, prohráli jste předem. A nezbude vám nic jiného než vymlouvat se na ruskou propagandu. Jde o uzavírání západního informačního prostoru před alternativními názory a před diskusí. V konkrétní podobě pak jde o nezvládnuté propagandistické krytí puče na Ukrajině a politiky Západu na Blízkém východě, především v Iráku a v Sýrii. Vše je sváděno na Moskvu, což nelze před veřejností obhájit. Proč by si, proboha, měl normální člověk přát válku či konfrontaci s Ruskem!? I když se mu třeba tamní poměry nelíbí.

PZ: Myslíte si tedy, že tato rezoluce Evropského parlamentu je jen plácnutí do vody? Že nebude mít žádné praktické důsledky?

Jde o rezoluci, která má charakter doporučení. Ovšem v koordinaci s NATO už vzniká EU Strategic Communication Task Force. V celé Evropské unii metastázují instituce pro bojovnou propagandu, pardon pro „strategickou komunikaci“. U nás má mít ochranu pravdy na starost ministerstvo vnitra – v duchu tradic starého dobrého Bachova c. k. Rakouska. Co se nabízí jako praktické kroky? Zaprvé, evidování lidských a institucionálních nositelů nežádoucích názorů. Pak nastupuje embargo, například ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Následně přichází skandalizace jako nejnižší stupeň přímého pronásledování. A nakonec umlčování, které může mít řadu podob. Nástrojem „strategické komunikace“ bude utužení mediální jednostrannosti a vydávání brožurek či českých mutací takových bulletinů, jako jsou The Disinformation Digest a The Disinformation Review.

Zbořil: Nic nového pane Chovanče, cenzura má u nás dlouhou tradici

Jako vzor pro budoucnost lze uvést model sporu kolem vybudování americké vojenské základny v Brdech. Veřejnoprávní embargo na informace o akcích hnutí Ne základnám doprovázelo šíření zpráv o ruském financování této občanské iniciativy. Tehdy také vláda zřídila funkci „vládního koordinátora programu protiraketové obrany“, jehož úřad za peníze daňových poplatníků vydával propagační materiály, pořádal besedy a podobně. Přes všechny výdaje se nepodařilo se zarputilými českými hlavami nijak pohnout tím správným směrem. Brožurky a přednášky v duchu veřejnoprávní televize nemohou nic změnit, jen prohlubují nudu a odpor.

PZ: To nezní příliš jako lákavá budoucnost.

Nabízí se ještě jedna varianta vývoje. Když do Bílého domu přišel Barack Obama, oznámil Praze, že žádný radar v Brdech nebude. Poté se propagandisté a politici, kteří do té doby viděli v americké vojenské základně v Česku div ne spásu světa, zklidnili. V lednu nastoupí do prezidentské funkce Donald Trump a možná ukončí období primitivní rusofobie. Třeba jen proto, že trapná protiruská „strategická komunikace“ je nejen drahá, ale hlavně kontraproduktivní. V posledních měsících se zdá, že každý, kdo naznačí možnost zlepšení přístupu k Rusku, získává body navíc. Ať již jde o Estonsko, Moldavsko, Bulharsko, nebo Rakousko či Francii – ale také o Filipíny. Rezoluce, jako je ta z Evropského parlamentu, se pak budou jevit jen jako projev setrvačnosti, neschopnosti reagovat na nové poměry.

PZ: Myslíte si, že je tak snadné upravit vztahy s Ruskem?

Když tak učiní Bílý dům, bude to možné. Stačí upravit priority a nejednat s Ruskem jako s vazalem, ale jako s partnerem. Většina spojenců v Evropě se rychle přizpůsobí. Jako dokázali za Bushovy vlády přejít od slovníku na obranu lidských práv ke slovníku volajícímu po potřebě ochrany bezpečnosti, nebo po příchodu Obamy dokázali zapomenout na téma vojenské základny v Brdech. Střídání administrativy v Bílém domě je šance, kdy změna politiky nemusí být spojena s obavou ze ztráty tváře, s fiktivním ponížením.

PZ: A nejednalo by se přece jenom o porážku USA?

Podstatné je přejít od propagandy k diplomacii. To by bylo vítězství nejen pro Rusko, ale i pro Spojené státy a Evropu.

PZ: Přesto mi připadá taková změna kurzu velmi obtížná, a tedy i málo pravděpodobná.

Jisté to samozřejmě není. Dá se říci, že nás už v prosinci čeká první vážný test možnosti této změny. Vladimír Putin se chystá do Japonska a příprava jeho cesty je tentokrát mimořádně důkladná.

PZ: Rusko a Japonsko nemají stále podepsanou mírovou smlouvu. Překážkou je údajná okupace Kurilských ostrovů.

Spory o ostrovy v této oblasti se v minulém století řešily válkou. Ta, které se říká druhá světová, vedla k tomu, že Jaltská konference v protokolu týkajícím se Japonska připojila Kurilské ostrovy k Sovětskému svazu (čl. 3). Sanfranciská mírová smlouva s Japonskem z roku 1952 obsahuje tezi, že se Japonsko zříká všech nároků na Kurilské ostrovy (čl. 2c) – což Tokio podepsalo a ratifikovalo. Tuto smlouvu ovšem nepodepsal Sovětský svaz mimo jiné kvůli nezmínění dohod z Jalty.

V čem je dnes šance pro diplomacii? Především je to stagnace japonské ekonomiky z jedné strany a z druhé strany snaha Ruska nalézt někoho, kdo bude mít odvahu ukončit sankce. K těm se Japonsko – disciplinovaně pod tlakem Washingtonu a v rozporu se svými zájmy – přidalo. Taktovku v Bílém domě ale postupně přebírá nový muž a Japonsko může už v přechodném období zahájit změnu. Vydělá na tom.

PZ: Takový obrat je ale také složitý.

Atmosféra je příznivá. Zásadní prohlášení zazněla už na Východním ekonomickém fóru letos v září ve Vladivostoku. Japonský premiér Šinzó Abe ve velmi kultivovaném projevu promluvil v duchu hesla „Kdo, když ne my; kdy, když ne teď!“. Zároveň se veřejně vyznal z přátelství s Putinem, kterému navíc po celou dobu tykal. Putin pak na témže fóru připomněl osud pana Shigeki Mori. To byl otec Joširó Moriho, japonského premiéra v letech 2000 až 2001. Otec Mori sloužil za 2. světové války v japonské armádě. Padl do sovětského zajetí. Po návratu domů pracoval jako starosta malého městečka, podnikal – a velmi aktivně se věnoval rozvoji přátelství mezi Japonskem a Sovětským svazem. V souladu s jeho přáním byla po jeho smrti část popela z jeho ostatků pochována v Sovětském svazu na Sibiři. Poslání tohoto příběhu je srozumitelné: byly konflikty, ale také úchvatné společné lidské osudy. Na tom se dá stavět. Samozřejmě že smysl to má jen tehdy, když změnu vztahů Moskvy a Tokia někdo nebude pojímat jako geopolitickou hru například proti Pekingu. To by znamenalo nahradit jeden problém druhým.

PZ: Nepřeceňujete příliš tato prohlášení?

Zlom vyžaduje přípravu veřejného mínění a získání podpory v politické komunitě. Před několika dny na summitu států APEC v Peru premiér Abe i prezident Putin opět veřejně manifestovali srdečné vztahy. Putin připomněl, že dohoda SSSR a Japonska z roku 1956 předpokládala předání dvou z Kurilských ostrovů Japonsku. Tato dohoda nakonec nevstoupila v platnost, protože Tokio dodatečně požadovalo další dva ostrovy – někdy se zdůvodněním, že ostrovy, které nárokuje, nejsou, technicky vzato, součástí Kuril.

PZ: A nebude to v prosinci stejné?

To nevím. Pravdou ale je, že umění diplomacie je především schopnost nalézt a přijmout kompromis. Třeba v podobě představy o postupné cestě k vysněnému cíli.

PZ: To jste mi připomněl, že se ve středu v Poslanecké sněmovně konal seminář Quo vadis, Evropa? V diskusi nesdíleli všichni váš názor na potřebu OSN.

Ano, máte pravdu. Myslím, že se někdy rozcházíme v představě o potřebě OSN proto, že máme jiný názor na to, co vlastně OSN je. Zklamání zpravidla vychází z představy, že OSN má být jakousi světovou vládou. Ve skutečnosti OSN je a bylo permanentní diplomatickou konferencí. Rezoluce Valného shromáždění OSN mají pouze charakter doporučení, což ostatně platí i o Všeobecné deklaraci lidských práv. V Radě bezpečnosti, jejíž rezoluce mají závazný charakter, pak platí právo veta pro vítězné mocnosti z 2. světové války. Tato skutečnost odráží povahu mocenské rovnováhy. Organizace spojených národů nemůže být lepší než společenství států, které ji stvořily. Jak chcete donutit mocnost jako USA, aby nezaútočila na Irák? Neschválíte rezoluci o potřebě války, kterou Washington navrhl – a tím vaše možnosti jako OSN končí. Pak ještě někteří mohou proti USA začít válčit, jenže Spojené státy jsou neporazitelné. Opakuji: OSN je nedokonalá, protože svět je nedokonalý. Nic lepšího ale nemáme. Je třeba OSN vylepšovat, ne je zavrhovat, kdykoliv něco na jeho půdě prohrajete.

PZ: Na co je ale taková organizace?

Nezapomínejte, že Charta OSN tvoří jádro současného mezinárodního práva. I tak je toto právo nedokonalé. Když ho zbavíte jeho současné kotvy, nenaleznete žádná vodítka pro společnou představu o hledání spravedlnosti.

OSN jako diplomatická konference je platformou pro jednání, pro diskusi. Někdy vyhrajete, někdy prohrajete. U jednacího stolu. Velkým problémem je, že Západ promíchal diplomacii a propagandu. Smutným příkladem této skutečnosti jsou vystoupení tiskového mluvčího ministerstva zahraničí USA. A také chování velvyslankyně Spojených států v OSN Samanthy Powelové. U té mě to mrzí osobně, protože její práci pro vládu předcházela zářná akademická kariéra. Napsala mimo jiné řadu pozoruhodných studií o lidských právech. Dnes si plete věcné hledání cesty s arogantními propagandistickými hesly a na vystoupení delegáta Sýrie dokáže odpovědět jenom tím, že odejde z jednacího sálu. To jsou detaily důvodů, proč se řada lidí těší na lednovou změnu v Bílém domě.

PZ: Jestli jen nepřeceňujete roli diplomacie. Opravdu si myslíte, že lze vždy nalézt kompromis mezi zájmy mocností?

Asi nelze, ale musí se to zkoušet. Znovu a znovu. Diplomacie není automatickým řešením problému. Je ale nadějí, že se nebude válčit.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: ap)

Priemer: 4.9 (29 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Najčítanejšie

Reklama
Reklama
Reklama