Reklama

Svět na spontánní cestě do velké války!

Počet zobrazení: 3034

oskar_250_x_205.jpgUSA sní sen o nejlepším meči a nepřekonatelném štítu. Nebezpečný sen o zachování privilegií pomocí války. Pravděpodobnost války se tak zvyšuje, upozorňuje v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.




PZ: Minulé dny byly plné nejrůznějších důležitých událostí, přesto bych rád začal náš rozhovor tím, co teprve proběhne v druhé polovině začínajícího týdne – návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v USA. Vidíme, že naše média hlavního proudu se tomuto tématu nevěnují, každopádně nevidíme hysterii, která byla při návštěvě stejného čínského představitele v Praze. Myslíte si, že Trumpovo setkání se Si Ťin-pchingem patří mezi málo významné?

Je zřejmé, že mi podsouváte odpověď, ale máte pravdu – v této chvíli je summit Trump–Si nesporně nejdůležitější událostí. Podle oficiálních prohlášení se setkávají nejvyšší představitelé dvou největších ekonomik. Jde však také o něco jiného. Koncem týdne komentář agentury Nová Čína v této souvislosti mluvil o „Thukydidově pasti“…

PZ: To je co?

Thukydides pět století před naším letopočtem v pozoruhodné knize „Dějiny peloponéské války“ psal, že ke zmíněné válce došlo proto, že Sparta ztrácela na Peloponéském poloostrově nadřazené postavení, neboť moc Athén rostla rychleji než spartánská. Proto Sparta zaútočila na Athény – vůbec nezáleželo na tom, jaký je domácí politický režim těchto městských států. Pastí by mohlo být, kdyby takovéto chování bylo zákonité. Kdyby vždy, když hegemon svá privilegia ztrácí, řešil situaci preventivně – válkou. Skutečností ovšem je, že se 21. století mění na čínské století, a tento fakt se asi nedá změnit jinak než velkou válkou.

PZ: A řeší vždy hegemon ztrátu svých výhod válkou?

Zmíněný komentář agentury Nová Čína uvádí jako alternativu k Thukydidově pasti možnost uznání výhod ze vzájemné ekonomické závislosti. Thukydidova kniha patří ke zlatému fondu teorie mezinárodní politiky. Přesto si myslím, a mnohokrát jsme o tom spolu už mluvili, že vzájemná ekonomická zavilost přináší větší východy než případná válka.

PZ: To je hezké, že si to myslíte – ale jak se svět vyvíjí? Když se rozhlédnete kolem sebe, co se zdá pravděpodobnější? Řítíme se do Thukydidovy pasti, nebo ke světu, v němž je politika svázána výhodami ekonomické zavilosti?

Vidíme rozporné známky obojích vývojových tendencí. Problém je v tom, že akty spojené s Thukydidovou pastí mají tendenci nabalovat se, podřizovat si dílčí politická rozhodnutí, a postupně tak narůstá pocit nevyhnutelnosti války. Těm, kdo nikdy neslyšeli o dialektickém zákonu změn kvantity v kvalitu, je možné připomenout lidovou moudrost – stokrát nic umořilo osla.

PZ: Vy máte tendenci utíkat k abstraktním tézím. Můžete být konkrétnější? Máte pro svá tvrzení nějaké konkrétní příklady?

Problémů se nahromadilo tolik, že někteří komentátoři jsou přesvědčeni, že ke schůzce Trump–Si dochází příliš brzy. Že by byla vhodná delší příprava. Na americko-čínském summitu budou totiž pravděpodobně otevřena závažná témata, která zazněla v amerických prezidentských volbách – o údajném umělém podhodnocení čínské měny, které znevýhodňuje americký zahraniční obchod, o „ekonomice založené na pirátství“, o takzvané agresivitě Pekingu v Jihočínském moři. Jenže jsou i další problémy: provokace válečných lodí USA v Jihočínském moři, vysvětlení, co znamená programový cíl „Vůdcovství USA v asijském Pacifiku“, ale také zvažování možnosti dodávek amerických zbraní na Tchaj-wan, rozmisťování amerického protiraketového systému THAAD v Jižní Koreji a v Japonsku…

PZ: O systému THAAD jsme už mluvili. Nikdo jiný ale u nás toto téma nepřevzal. Nepřeceňujete jeho význam?

Je to stále stejný problém jako v době sporů o americký radar v Brdech. Včetně informačního embarga. To, že se daný radar nestaví, není žádné supervítězství, protože budování globální protiraketové obrany USA dál pokračuje. Bylo tomu tak za Bushe i za Obamy, je tomu tak i za Trumpa.

PZ: Abychom nebyli obviněni z laciné propagandy, asi by to chtělo větší údaje.

Podle dostupných údajů disponují v současnosti Spojené státy 30 antiraketami GBI, 130 antiraketami Standard 3, a 150 protiraketovými komplexy sytému THAAD rozmístěnými jak na území USA, tak i na území svých tichooceánských a evropských spojenců. Tento pruh od Polska po Japonsko a Aljašku je stále zahušťován. Podle informací z Washingtonu by v roce 2022 měl zahrnovat tisíc jednotek antiraket – a v perspektivě by měl tento počet převýšit množství jaderných náloží v ruském a čínském strategickém arzenálu.

K tomu si přidejte přípravu na rychlý globální úder (Conventional prompt global strike; CPGS), o kterém jsme mluvili přibližně před měsícem. Ten předpokládá, že ozbrojené síly USA budou schopny ničivého úderu proti důležitým centrům kdekoliv ve světě – a to za méně než jednu hodinu.

PZ: V souvislosti s CPGS jste však nemluvil o nukleárních, ale o konvenčních náložích.

To máte pravdu, ale to byl jen jeden rozměr směřování do Thukydidovy pasti, ke spontánní cestě do války. Před měsícem Hans Kristensen, Matthew McKinzie a Theodore Postol, vynikající američtí odborníci, zveřejnili v Bulletinu atomových vědců informaci, že Spojené státy dokončily přezbrojování svých strategických raket na ponorkách novými hlavicemi založenými na takzvané „superfúzi“. V důsledku takového přezbrojení by se měla efektivita amerických strategických sil zvýšit zhruba na trojnásobek.

PZ: Efektivita se v daném případě měří jak?

Schopnost zničit nejopevněnější cíle. Například podzemní sila mezikontinentálních balistických raket (ICBM). Pozoruhodné je, že přezbrojování začalo v roce 2009 a pokračovalo v době, kdy americký prezident a nositel Nobelovy ceny míru Barack Obama na veřejnosti vyzýval k jadernému odzbrojení. Před deseti lety pouze 20 % amerických strategických raket na ponorkách mělo potenciál ničit sila ICBM; dnes má tuto schopnost 100 % těchto raket.

Oskar Krejčí: Jak vyhrát válku globálním úderem. Za hodinu

Kombinace všech těchto vojensko-technických inovací snižuje pocitový práh rizika, které je spojeno s rozhodováním o začátku velké války. Vytváří iluzi beztrestnosti útoku na Rusko a Čínu, představu, že je možné protivníka jedním úderem odzbrojit a zlomit – ne-li zničit. Je to sen o nejlepším meči a nepřekonatelném štítu. Nebezpečný sen o zachování privilegií pomocí války. Pravděpodobnost války se tak zvyšuje.

PZ: Na květen je připravován summit NATO. Jsem přesvědčen, že odtamtud zazní slova o potřebě míru.

To asi ano, ale zároveň tento summit zvýší tlak na vojenské výdaje ve výši dvě procenta hrubého domácího produktu ročně…

PZ: A nemají pravdu Američané, když říkají, že oni platí okolo 70 % aliančních peněz. A že jim je Evropa, zvláště Německo, dluží?

Spojené státy dávají na vojenství zbytečně moc. Přizpůsobovat se tomu, kdo plýtvá, jen proto, že je to nejsilnější spojenec – to je zjevný nesmysl. Mluvit o dluhu Evropy za studenou válku je ale složitější. Smlouvy o pobytu amerických vojsk v Německu mají velice pravděpodobně tajné části, tam se asi mluví i o penězích. Na druhé straně naznačovat, že americká vojska jsou v Evropě z charitativních důvodů, je další nesmysl. Jsou tu, protože to vyhovuje americkým zájmům. Mimochodem, otázka pomoci a vděčnosti tvořila velké téma už pro otce-zakladatele USA. Tehdy se řešila otázka, zda pomáhat francouzským revolucionářům, protože Francie pomáhala amerických revolucionářům v boji proti Británii. Alexandr Hamilton tehdy upozornil, že monarchistická Francie nepomáhala americkým republikánům z lásky k revoluci, ale kvůli vlastnímu konfliktu s Británií. Suma sumárum, podle Hamiltona vděčnost není kategorie, s níž pracuje zahraniční politika.

Začíná být zřejmé, že narůstající tlak Washingtonu a vojenských byrokratů na zvýšení výdajů je spojen se snahou odstranit obchodní deficit USA, a to především s Německem. To asi pochopil i německý ministr zahraničí Siegmar Gabriel, který označil za nerealistickou snahu donutit Berlín zvýšit roční vojenský rozpočet na více než 70 miliard eur, což je téměř 1,9 bilionu korun.

PZ: Přesto ale tlak na „dvouprocentní vojenský rozpočet“ poroste.

Jsme vězni politiků a propagandistů z mainstreamových médií, kteří na nás s nadšením valí absurdní apokalyptické zvěsti o tom, jak se Rusko chystá zaútočit na Pobaltí a Polsko a že Čína připravuje válku v Jihočínském moři. Přetavit tyto pseudoinformace na emoce není příliš obtížné. A vystrašený člověk pak schválí na obranu cokoliv.

PZ: A vy si myslíte, že Moskva a Peking nedělají v tomto směru chyby?

Každý dělá chyby. V daném případě je ale nutné vrátit se na začátek, do dnů, kdy se Západ a Východ rozkmotřily. Do doby, kdy Západ vsadil na násilné rozbití Jugoslávie. Dokud toto nebude vyhodnoceno alespoň jako chyba (když ne jako zločin), těžko může někdo na Východě Washingtonu a Bruselu věřit. I proto se mluví o fatálnosti Thukydidovy pasti – důvěra nejen chybí, ale stále ubývá.

PZ: Nikdo na Západě se ale k takovéto sebekritice nechystá.

To věru ne. Zmínil jste květnový summit NATO. Tam by mělo být rozhodnuto o přijetí Černé Hory do Aliance. Bude tak dokončeno oddělování Srbska od moře. A nejde o žádnou náhodu. Podívejte se na cíle, které v tehdejší už zmenšené Jugoslávii bombardovalo NATO v roce 1999. Ničeno bylo Srbsko, Černá Hora byla ušetřena.

Obdobně to vypadá na Blízkém východě, kde začíná být zřejmé, co nás čeká po porážce takzvaného islámského státu. Už teď se mluví o referendu v iráckém Kurdistánu, o přechodu od autonomie k vlastnímu kurdskému státu. Protože iniciativu v této otázce převzal Washington, lze očekávat snahu silou změnit hranice Iráku a Sýrie. Plus zesílit tlak na Turecko a Írán. Žádný klid na Blízkém východě nebude.

PZ: Teď to vypadá, že zneužíváte naše rozhovory k šíření pesimismu. Někdo by dokonce mohl říci „blbé nálady“…

Jedním z hlavních nástrojů boje proti Thukydidově pasti je veřejně hovořit o nebezpečí války. Nic není osudově dáno. Diplomacie má pořád naději. Snad proto se konají rozhovory Trump–Si, snad proto na sebe najdou čas Vladimír Putin a Donald Trump na summitu G-20 v polovině letošního roku v Německu. Pesimismus nesmí blokovat mysl a svazovat ruce. Nesmí se podléhat tlaku sobeckých zájmů některých skupin, snadno zkorumpovatelným politikům a veřejnoprávní hlouposti. Thukydidova past naznačuje, že válka přichází sama. Budoucí mír ale vyžaduje dnešní činy.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Priemer: 4.9 (39 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama