Reklama

Správa zo Svetového humanistického kongresu v Oxforde

Počet zobrazení: 3939

l._benova_s_prof._jim_al_khalili.jpgAutorka s prezidentom Britskej humanistickej asociácie  prof. Jimom Al-Khalilim.

V treťom tohoročnom čísle časopisu Prometheus vyšla obsažná správa účastníčky Svetového humanistického kongresu, ktorý sa konal 8. až 10. augusta 2014 v Oxforde. Napriek časovému odstupu možno bude pre viacerých čitateľov Slova zaujímavé oboznámiť sa s priebehom kongresu a myšlienkami, ktoré na ňom odzneli.

Piatok 8. augusta 2014

Z Londýna do Oxfordu prichádzam vlakom o 9,00 hod. ráno. Už na stanici nás vítajú dvaja mladí muži oblečení v kongresovej uniforme (červené tričko) a pýtajú sa, či niekto potrebuje pomoc. Majú a ponúkajú mapy, odchody autobusov, entuziazmus a úsmevy. Po asi 20-minútovej chôdzi centrom Oxfordu sa dostávam do „examination Schools“ (škôl skúšok), kde je registrácia účastníkov kongresu.

Existujú dva typy registrácie na kongres: plnohodnotný a „extra”, teda dodatočný, navyše. Keď sa všetky plnohodnotné vstupenky minuli, organizátori vymysleli „extra” typ. Ten zabezpečuje možnosť zúčastniť sa plenárnych zasadaní (vo veľkej sále), ale nie na paralelných zasadaniach, ktoré sa konajú v menších miestnostiach, do ktorých by sa všetci delegáti nezmestili.

Po registrácii a šálke kávy sa poberám do historického Sheldonian divadla na otváraciu ceremóniu, ktorá sa začne o 10.30 hod. (http://goo.gl/mA9jgW).

Už zďaleka vidím, že pred vchodom do divadla sa kľukatí dlhý rad ľudí, ktorí budovu divadla takmer obkľúčili. Pripojím sa na koniec radu a ocitám sa pri skupinke anglických humanistov. Za mňa sa postaví pani z Írska. Hneď sa všetci predstavíme a zarozprávame sa. Páči sa im názov slovenskej Spoločnosti Prometheus. Rad sa pomaly posúva. Keď sa konečne dostaneme dovnútra, vidíme, prečo bol postup taký pomalý. Miestom konania kongresu je nádherné historické divadlo. Sedí sa na prízemí (na jednej strane je javisko s veľkou obrazovkou) a dookola sú dva balkóny. Schodisko je točité a úzke, mnoho ľudí, najmä starších, má problémy. Postupujeme pomaly. Prízemie a prvý balkón sú už plné. My sme sa dostali na najvyššie poschodie. Vyberám si miesto v strede, s priamym výhľadom na javisko. Sedadlá sú stredoveké – tvrdé drevené lavice bez operadiel, bez miesta, kam by sa dala položiť kabelka alebo aktovka. Dokonca veľmi málo miesta je aj pre nohy. Ku mne si prisadla slečna, možno trochu staršia odo mňa. Keď sa predstaví, uvedomím si, že je jednou z prednášajúcich na neskorších zasadaniach. Je to Talianka, ktorá pracuje pre organizáciu Internews. Na moju otázku, či je humanistka, odpovedá, že nie je. Ako sa sem teda dostala? Pozvali ju organizátori, aby prednášala o svojich skúsenostiach.

O pár minút sa celý druhý balkón naplní a okolo 10.30 hod. sa začína otváracia ceremónia. Jedna z organizátoriek z Britskej humanistickej asociácie (ďalej len BHA) nám vysvetlí organizáciu kongresu, kde sú zasadacie miestnosti atď. Po týchto praktických informáciách hrá domáce sláčikové kvarteto. Huslista dokonca spieva. Vystúpenie je zaujímavé, aj zábavné a nás prítomných naladilo na priateľskú, neformálnu atmosféru. Ešte to nevieme, ale každému plenárnemu zasadaniu budú predchádzať hudobné alebo iné kultúrne vystúpenia.

Po tomto hudobnom začiatku kongres oficiálne otvárajú prezident BHA prof. Jim Al-Khalili a Andrew Copson, generálny riaditeľ BHA. Menujú každú krajinu, ktorá na kongres vyslala svojho zástupcu a je ich vyše 60. Na tomto kongrese, ktorý sa koná každé tri roky (naposledy bol v Oslo a o tri roky bude v Brazílii), je nás vyše 1 000 (v zozname účastníkov nenachádzam nikoho z Česka). Obzriem si zaplnené divadlo a odhadujem, že pomer žien a mužov je tu asi tak 50 : 50. Sú tu najmä biele tváre a starší ľudia, ale nie v prevažnej väčšine. Vidím účastníkov, ktorí sú z Afriky, Indie, Činy, mladých ľudí s vlasmi zafarbenými na zeleno. Na prízemí je viacero účastníkov na invalidných vozíkoch, niektorí s barlami a dokonca je tam aj detský kočík. Mamička, ktorá sedí na konci radu, svoje dieťatko práve dojčí.

Na úvod do hlavnej témy kongresu, ktorou je sloboda myslenia a prejavu, Isabel. členka BHA, recituje myšlienky britského filozofa, logika, ekonóma, morálneho a politického teoretika J. S. Milla z jeho diela On Liberty (http://goo.gl/Qic2). V slovenčine dielo „O slobode“ vydalo vydavateľstvo IRIS v r. 2007.

Veľmi zle počujeme, lebo vonku, ako naschvál, zbíjačkou rozkopávajú cestu. Okná musia byť otvorené, inak by sa v divadelnej sále nedalo dýchať. Všetci sme absolútne koncentrovaní.

Pavan Dhaliwalová, predstaviteľka BHA pre verejné otázky, uvádza A. C. Graylinga, známeho britského filozofa a spisovateľa a jeho prednášku o slobode myslenia a prejavu (http://goo.gl/qYe5hu).

Začína pripomenutím, že ľudia v mnohých krajinách nemajú také slobody, ktoré majú občania a cudzinci žijúci v Británii. Máme teda šťastie, že na náš ateizmus nemusíme sociálne doplácať, ako je to napríklad v krajinách Afriky, alebo aj v USA. Poďakovala sa kolegom, ktorí pracujú v takýchto krajinách za ich prácu, napriek existujúcemu útlaku. Hľadisko sa k poďakovaniu pripája búrlivým potleskom.

Ďalej hovorila o tom, že my (myslela tým humanistov, ateistov) musíme mať jasnú predstavu o tom, čo máme na mysli pod „slobodou prejavu“ (nielen ústneho prejavu, ale aj napr. prejavu prostredníctvom umenia). Je to širší rámec na pokrytie všetkých práv a teda úplne základné, fundamentálne právo. Okrem slobody prejavu my ateisti nemáme k dispozícii žiadne iné práva.

Bez slobody prejavu nie je žiadna demokracia, žiadny nárok na slobodný súdny proces, žiadna diskusia, žiadny umelecký prejav. Celá škála občianskych slobôd je založená na slobode prejavu. Nie je to ale neobmedzené právo. Spoločnosť musí prediskutovať dôvody jeho obmedzenia. Napr. stalo sa to v Británii počas prvej a druhej svetovej vojny, ale prijaté limity boli dočasné.

Kedy je prijateľné obmedziť pravo slobodného prejavu? Napr. ústavný súd v USA rozhodol, že existujú štyri dôvody, ktoré toto právo limitujú. Prvým je obhajoba nezákonného konania, druhým je podnecovanie k násiliu, tretím sú limity neopodstatnenej reklamy a štvrtým je obscénnosť.

Ak by sloboda prejavu bola neobmedzená, mohlo by sa to stať pre isté časti spoločnosti nebezpečné.

Autocenzúra je tiež problém.

Sloboda prejavu vo Veľkej Británii je tiež obmedzená. Zakazuje nenávistné reči voči ľuďom zdravotne postihnutým, kvôli ich veku, pohlaviu a sexuálnej orientácii. Piatou oblasťou je nenávistný prejav voči náboženstvu. A. C. Grayling navrhuje, aby táto piata oblasť bola vyňatá zo všeobecného práva. Prvé štyri charakteristiky nie sú vecou výberu, lebo ľudia sa takíto narodia alebo sa stanú postihnutí neskôr, v priebehu života. Ale ľudia majú právo na výber náboženstva, aj keď je to (najmä sociálne) ťažká voľba. Drvivá väčšina ľudí vyznáva náboženstvo, do ktorého sa narodili. Meniť ho by mohlo byť nebezpečné. Deti sa nerodia nijako inak než ako ľudia. Odlíšiť ich, vštepiť im rozdiely medzi sebou je veľmi tvrdá práca. Kritika náboženstva by nemala byť v spoločnosti tabu. Každý človek má právo žiadať o vysvetlenie, ako dané náboženstvo prispieva k dobru na svete. Každý absolútny limit alebo cenzúra je nepriateľský (protichodný) humanizmu. Keď ľudia nemôžu diskutovať, má to za následok stratu ľudského potenciálu, napr. negramotnosť žien. Nie je to len o obrane nášho humanistického svetonázoru, ale aj o cirkevných školách, o potláčaní žien. Je to aj otázka, či spoločnosť je schopná využiť potenciál ľudskej inteligencie.

Pred začiatkom popoludňajšieho zasadania sme sa dozvedeli, že Andrew Copson z BHA uprosil robotníkov, aby počas zasadaní pléna kongresu nezapínali zbíjačku. Na twitteri k tomu napísal: „Bol som pripravený pripútať sa k tej zbíjačke reťazou!”

Zasadanie sa začalo premietaním krátkeho animovaného videa „Čo je to humanizmus” (http://goo.gl/enyiCP /). Potom nás už privítala Sonja Eggerickxová, prezidentka IHEU. Humanistický zbor z Osla účastníkom kongresu zaspieval tri piesne, ktoré uvádzajú na humanistických oslavách a ceremóniách (konkrétne išlo o nórsku ľudovú pieseň, svadobnú pieseň a uspávanku).

Nasledoval panel, ktorý moderovala britská novinárka Samira Ahmedová a témou panelu bolo osvietenstvo v 21. storočí. Členmi panelu boli: Jo Glanvilleová (novinárka); Heiner Bielefeldt (reportér OSN o slobode náboženského presvedčenia), Francesca Stavrakopoulouová (prof. histórie biblie na univerzite v Bristole) a Andrew Coulson (BHA). Každý z nich mal možnosť prezentovať jedno ohrozenie a jeden prísľub novodobého osvietenstva.

Jo Glanvilleová ohrozenie vidí v ústupe od základného - všeobecného osvietenstva myšlienkou, že sloboda prejavu je dobrá, no ľudia sú buď umlčiavaní alebo sa sami cenzurujú. Prísľub vidí v existencii viacerých možností slobody prejavu; napr. na internete sme všetci vydavatelia, redaktori a spisovatelia.

Heiner Bielefeldt: Ohrozením sú prejavy nenávisti, rasistická, homofóbna, náboženská nenávisť a neznášanlivosť. Prísľubom je hudba. Sú nimi ľudské práva ako lingua franca slobody myslenia (pojmom lingua franca v jeho prvotnom význame označujeme medzinárodný dorozumievací jazyk, kontaktný jazyk medzi ľuďmi, ktorí nezdieľajú rovnaký materinský jazyk – pozn. L. B.). Neexistuje konsenzus v tom, čo sú ľudské práva, ale aspoň máme spoločný jazyk. Nie je to len o rétorike, ale aj o inštitúciách, infraštruktúre, podpore a rozvoji týchto práv.

Francesca Stavrakopoulouová: Prísľubom je rodová rovnosť, ktorá sa stáva globálnou skutočnosťou. Ohrozenie predstavuje výsada západného (vedeckého) bieleho modelu myslenia. Racionalizmus a logika nie sú jediný spôsob, akým niektoré súčasné spoločnosti žijú, myslia, volia svoj prístup k životu a vôbec ako fungujú.

Andrew Copson: Ľudské práva ponúkajú jediný vierohodný rámec do budúcnosti. Ohrozenie spočíva aj v myšlienke, že ľudské práva nie sú univerzálne, ale tvoria ich len západné hodnoty. Za prísľub a príležitosť považuje fakt, že žijeme v prepojenom svete - pôvodné osvietenstvo začalo objavmi rôznych ľudí, kultúr, myšlienok a moreplavbou. Novodobé prepojenie prináša tiež obrovskú príležitosť pre dnešný svet.

Sobota 9. augusta

Panelová diskusia na tému „Against the odds” (Proti presile).

Na inšpiráciu nám Isabela z BHA prečítala úryvok z Mary Wollstonecraft o útlaku žien (http://goo.gl/JvQ5E).

Aktérov panelu predstavil TV moderátor Nick Ross. Začal tým, že keď pred 350-timi rokmi bolo toto divadlo postavené, všetci ako ateisti boli by sme vyvedení z tejto budovy a boli by nám prepichnuté jazyky horúcim železom. Pripomenul nám, že v r. 1921 bol v Anglicku za rúhanie odsúdený do väzenia posledný človek.

Skutočnosť, že tu a teraz môžme mať tento kongres, je v porovnaní s ostatným svetom privilégium. Predstavil nám troch ľudí, ktorí toto privilégium vo svojich krajinách nemajú a pracujú v podmienkach, ktoré by mnohí z nás nemohli tolerovať.

Gulalai Ismailová z Pakistanu (asi 27-ročná žena), ktorá založila organizáciu „Aware Girls” (http://goo.gl/XzKvEL).

Pakistanské zákony podporujú násilie a za rúhanie sa proti náboženstvu trestajú. Otec Gulalai ju podporoval v humanistickom zmýšľaní, pričom sám strávil sedem rokov vo väzení za to, že kritizoval v novinách tento zákon (obidvaja rodičia boli na kongrese s Gulalai). Dievčatá a ženy v Pakistane nemajú možnosť si pre seba vysnívať život podľa vlastných predstáv, no Gulalai chce, aby toto jej privilégium bolo právom pre každé dievča v Pakistane. Organizácia poskytuje politické vzdelanie, učí o základných ľudských právach, bezpečných interrupciách, atď., aby ženy mohli bojovať proti patriarchátu; v niektorých prípadoch aj proti svojim vlastným rodinám.

Agnes Ojeraová je z organizácie Humanisti Ugandy, ktorá pracuje v záujme emancipácie žien a dievčat, najmä tých najzraniteľnejších vo vidieckych oblastiach konfliktu v severnej Ugande. http://goo.gl/kefMgi.

Ich prvý problém je ugandská vláda, lebo ide o nábožensky dominantnú krajinu. Platí tam zásada, že ak neveríš v boha, musíš teda veriť v niečo iné – a to niečo iné je satan. Aj manželka ugandského prezidenta vlastní kostoly, lebo je to veľký biznis, takže určite takáto vláda nebude konať na ochranu neveriacich. Kostoly sa stavajú každodenne, majú na to veľa peňazí a tým lákajú ľudí. Humanisti majú limitované zdroje, no aj tak niektorí ľudia sa tvária, že sú humanisti, aby získali aspoň nejakú finančnú podporu.

Humanisti a ateisti v Ugande chodia do kostola, aby neboli spájaní so zlom. Humanisti bojujú nielen s organizovaným náboženstvom, ale aj s ľudovými poverami a mýtmi – napr., že rituálne vraždenie albínov je spojene s bohatstvom.

Asif Mohiuddin, bloger z Bangladéšu, ktorý píše o ateizme a proti islamizmu vládnej strany (http://goo.gl/mzZB6W).

Asif spolu s inými aktivistami organizoval demonštrácie a bol na jednej z týchto demonštrácii napadnutý, zbitý, nakoniec aj zatknutý a vo väzení strávil 3,5 mesiaca. Jeho kolega Ahmed bol zavraždený. Vo väzení sa stretol s mladým mužom, ktorý ho napadol a zbil. Dali sa do reči, lebo Asif chcel vedieť, čo ho k agresii viedlo. Útočníka mu bolo ľúto, lebo to bol chlapec z chudobnej rodiny, ktorý nikdy nechodil do inej školy ako do madrasy - islamskej náboženskej školy - ktorá je podporovaná Saudskou Arábiou, aby sa z chlapcov stali teroristi. Ak by sme tu chceli zmeniť prístup spoločnosti, je potrebná zmena školského systému.

Na konci tohto panelu bola Asifovi odovzdaná cena BHA Za slobodu prejavu a celý panel bol odmenený búrlivými ováciami.

O 11,00 hod. nasledovala prezentácia a prednáška žurnalistu a esejistu Nicka Cohena o autocenzúre (Self-censorship) (http://nickcohen.net/).

V médiách je stále prítomný strach z toho, že sa dopustia urážky náboženského myslenia a cítenia veriacich a cirkevných štruktúr. Ľudia sa boja, že budú označení za „militantných ateistov“. Samozrejme (ironicky) sa vie, že rozumní civilizovaní ľudia nie sú „militantní nábožne” ani „militantní ateisti”, ale tieto dva extrémy sú prezentované tak, ako keby boli morálne totožné. Počuli ste už o teroristickom útoku vyvolanom Richardom Dawkinsom?

V Pakistane neexistuje len štátom schválený trest smrti za rúhanie, ale aj štátom schválený trest smrti za kritiku trestu smrti za rúhanie!

Fanatické náboženstvo nemá žiadny zmysel pre históriu ani súčasnosť; iba opakuje staré chyby (napr. ortodoxní Židia v Jeruzaleme prikazujú ženám sedieť v autobusoch vzadu; presne tak, ako v USA to kedysi prikazovali černochom).

Militantný ateizmus je špecifický termín, ktorý sa tyká prenasledovania náboženstva (v Číne za komunizmu).

Keď sme na kongrese, cítime sa jednotní a zjednotení. Musíme si ale pripomenúť, že sa potrebujeme v týchto debatách angažovať a to s tými najlepšími argumentmi.

Aké sú teda najdôležitejšie tri argumenty proti kritike náboženstva?

1. Prečo urážať?

Nábožní ľudia vyžadujú rešpekt. Rešpekt a tolerancia nie sú však jedno a to isté. Prečo teda nerešpektovať sväté knihy a neurážať prorokov? Tento druh definície rešpektu obmedzuje diskusiu. Expanzia tolerancie, to bol vývoj v Európe po svetových vojnách; umožňuje ľuďom veriť tomu, čo chcú. Tolerancia znamená, že budete hovoriť a argumentovať. Rešpekt znamená, že budete držať hubu a neargumentovať. Osvietenstvo v celej svojej kráse znamená, že musíte mať možnosť argumentovať.

V angličtine má pojem rešpekt dva významy. Prvý význam je úcta a znamená typ rešpektu, ktorý si človek získal svojim charakterom, konaním alebo správaním. Rešpekt v druhom význame je niečo, čo si vyžadujú preukazovať gangstri. Typ rešpektu, ktorý je požadovaný zo strany náboženstiev, je tento druhý typ a náboženstvá ním maskujú strach.

Tento strach existuje od čias Salmana Rushdieho a pokračoval dánskymi karikatúrami. Uvedený strach však spôsobuje autocenzúru. Napr. žiadne noviny v Británii nevytlačili spomenuté dánske karikatúry. Nebolo im to ani prikázané, ani povedané. Jednoducho všetci redaktori sa rozhodli, že to nespravia. Keby to boli vytlačili všetci, tak by boli silní v počte (zabijú ich všetkých?). Toto je autocenzúra. Pritom sa však všetci liberálni intelektuáli (umelci, spisovatelia, akademici) snažia upevniť svoj obraz radikálov. Keby dali najavo, že sa boja povedať všetko, čo majú na mysli, ich radikálny obraz by bol ohrozený.

BBC tiež nediskutuje o náboženstve, pretože sa bojí. Nepovie však pravdu, že sa bojí. Nepovie napr. neukazujeme karikatúry z Dánska, lebo sa bojíme. Neukáže karikatúry a svoje rozhodnutie ani nezdôvodní, čím vlastne extrémistom potvrdzuje, že majú pravdu! Takže liberáli a exmuslimovia sú jediní, ktorí sa vyslovia proti náboženstvu. V dôsledku toho sa na nich zameriavajú extrémisti a doplatia na to iba oni. Médiá si nemôžu ani priznať, že ich strach je skutočný a svojím tichom v konečnom dôsledku priznávajú vlastnú spoluvinou.

Druhým typom strachu sú dve radikálne pravice v Európe: biely nacizmus, teda organizovaný novodobý pravicový fašizmus a moslimský fundamentalizmus. Majú viac toho, čo ich spája, než toho, čo ich rozdeľuje. Môžeme a mali by sme kritizovať oba extrémizmy.

Tretí typ strachu je strach, sociálny strach, že sa nezhodnete s vašimi priateľmi. Niektorí ľudia argumentujú, že urážka veriaceho (alebo svätej knihy, proroka, boha, atď.) spôsobuje akési psychické rany. Ochranu pred takýmito urážkami však nerobíme na základe politického vyznania – napr. prejavy Margaret Thatcherovej v rozhlase mi spôsobovali psychické traumy!

Ako hovoril istý filozof: „Všetky náboženstvá sú rovnako pravdivé pre ich veriacich, rovnako absurdné pre filozofov a rovnako užitočné pre vládcov.“ Politici nebudú napádať náboženstvá a veriacich. My humanisti argumentujeme, že potrebujeme pravdu a poznanie na to, aby sme boli šťastní, aby sme boli dospelí, mali autonómiu, mali kontrolu nad svojim životom a potrebné informácie, aby sme o svojich životoch mohli rozhodovať. V opačnom prípade, ak ľudia chcú kritiku držať od seba na dištanc, sami seba infantilizujú. Ľudia klamú z mnohých dôvodov, ale klamať o politike a náboženstve by nemalo byť dovolené, pretože môžu spôsobiť príliš veľa škôd príliš mnohým ľuďom.

Nasledovala prezentácia britského spisovateľa Philipa Pullmana (http://goo.gl/o0Cfe): Kukučie hniezdo – príbeh o zodpovednosti spisovateľa. Obsah jeho vystúpenia sa dá zhrnúť do piatich bodov.

1. Zodpovednosť voči kolegom spisovateľom - proti nespravodlivosti a útlaku, za autorské práva, aby si zabezpečili živobytie, aby čelili hrozbám proti slobode prejavu, nielen hrozbám vlastným bankovým účtom, ale tiež ohrozeniu života.

2. Zodpovednosť voči významu, aké má písanie a umenie v spoločnosti všeobecne, ich hodnotu okrem hodnoty finančnej. Má explicitnú hodnotu v tom, že nám ukazuje, čo znamená byť človekom. Písanie, hudba, maľovanie a ďalšie umelecké činnosti majú veľký význam vo výchove a vzdelávaní detí. Umenie rozširuje obzory detí a obohacuje ich život. Mali by sme sa ozvať, keď finančné prostriedky na umenie v školstve sú obmedzené, keď ľudia nevidia okamžitý finančný prínos investícií do umenia. Umenie vo vzdelávaní je dlhodobá investícia.

3. Zodpovednosť voči čitateľom. Do toho, čo píšem, mi nemajú čitatelia a redaktori čo hovoriť. Oni majú moju knihu čítať a ja nepotrebujem ich rady, čo a ako by som mal písať. Písanie nie je demokracia, ale diktát spisovateľa. Ale len čo kniha vyjde, čítanie sa mení na demokraciu. Súkromný priestor medzi knihou a čitateľom je individuálny - spisovateľ v ňom nemá miesto. Spisovateľ nemôže nikomu povedať, ako správne čí nesprávne knihu čítať. Čitateľ teda nemá čo hovoriť do písania a naopak, spisovateľ do čítania. Čítanie je slobodné.

4. Zodpovednosť za to, že berieme písanie vážne. Mal by sa autor snažiť propagovať svoje doktrinálne alebo politické postoje? Nie! Časť potešenia z písania je hľadanie vecí v procese písania, sú to objavy, ktoré spisovateľ v procese písania urobí. Dogmatické písanie je ako brutálna práca otroka.

5. Zodpovednosť voči jazyku. Spisovateľ má vyhľadávať slová a spisovne používať gramatiku, používať jazyk zodpovedne ako nástroj svojho povolania. Má byť pyšný na svoje remeslo; spisovatelia by teda mali tiež čítať. Na druhej strane je dôležité, aby rodičia a učitelia obklopovali deti umením (knihami, obrazmi, básňami, hudbou), aby ho deti konzumovali individuálne a intímne; aby umenie objavovali a nemuseli ho vysvetľovať a diskutovať o ňom. Neotravujte ich, aby vám všetko vysvetľovali.

Umenie nám poskytuje slobodu objavovať našu vlastnú prirodzenosť - objavovať to, čo je pre nás naozaj strhujúce, čo náhle rozširuje obzory o nové možnosti. Je to ako keby sa človek zrazu stal slobodným, akoby sa mu otvorili dvere do sveta, ktorého sme občanmi a ani sme si to neuvedomili.

Rokovací deň uzavrelo vystúpenie Manchesterského humanistického zboru.

Nedeľa 10. augusta

Panel na tému manifestácie nenávisti.

Moderátor David Pollock uviedol tému panelu – prečo ľudia zneužívajú slobodu prejavu na šírenie nenávisti a diskriminácie? Privítal troch prednášajúcich, z ktorých každý mal krátku prezentáciu.

Anahi Ayala Iacucciová z organizácie Internews, ktorú som stretla v prvý deň kongresu, začala prehľadom zákonnej regulácie prejavov nenávisti, ktorá je v jednotlivých štátoch upravená rôzne. Existuje ešte aj nebezpečný prejav, ktorý nevyžaduje od ľudí páchanie násilia (tak ako prejav nenávisti), ale môže byť spojený s prejavmi nenávisti v závislosti na kontexte. Opisované sú aj prípady istých skupín ľudí, ktorí ako keby nepatrili do ľudského rodu, a preto nemajú rovnaké práva ako všetci ostatní.

Príklady týchto prejavov a ich dopadov si vybrala zo štátu Rakhine v Mjanmarsku (Barma), kde žije moslimská etnická menšina Rohinga. Násilie proti nim pochádza z budhistickej väčšinovej populácie. Anahinina organizácia zaznamenala na facebooku, ktorý je v tejto juhoázijskej krajine oknom do internetu, 5 000 prípadov nenávistných prejavov počas šiestich mesiacov. Druhý príklad prezentovala na Keni, kde sa po voľbách na začiatku r. 2008 vyskytli etnické konflikty. Monitorovanie nenávistných prejavov na internete v tomto kontexte bolo veľmi zaujímavé. Organizácia Internews prijala na plnenie tejto úlohy kenských pracovníkov, ale ich vnímanie nenávistnej reči nezodpovedalo preddefinovanému obsahu takejto reči. Svoju prezentáciu ukončila niekoľkými pozorovaniami.

1. Technológia je politická - spája ľudí, ale sú to najmä ľudia, ktorí sú si názorovo blízki. Na základe toho sa vytvárajú homogénne skupiny, sociálne bubliny, ktoré sa nevystavujú iným názorom. Tento jav sa označuje pojmom homofília, ktorá nastáva vtedy, keď sociálne siete ľudí sú homogénne a obmedzujú sociálne svety svojich členov spôsobom, ktorý má významné dôsledky na typ informácii, ktoré v danej sieti cirkulujú a postoje, s ktorými sa človek stretáva. Je to ako komora ozveny - väčšina ľudí, ktorých máte v kruhu priateľov, s vami súhlasí. Spôsobuje to zaujatosť, ktorá potvrdzuje vaše názory. Je to tendencia uprednostňovať informácie, ktoré potvrdzujú vaše presvedčenie, a niekedy aj nejasné informácie.

2. Architektúra technológií (mobilné telefóny, internetové sociálne siete atď.) diktuje ich použitie. Ľudia napr. nenapíšu nenávistné výroky pod vlastným menom, ale anonymne. V inom prípade nenávistné výroky posielajú jeden druhému súkromnou elektronickou korešpondenciou.

3. Zapájanie sa do nenávistných prejavov nie je bez sociálnych dôsledkov, a preto sa väčšinou nedeje verejne, ale v uzavretých systémoch, ktoré sú prejavy nenávisti pripravené prijímať.

Druhým panelistom bol Matt Cherry z organizácie Death Penalty Focus (Zaostrenie na trest smrti), ktorý sa zameral na diskusiu o treste smrti za zločiny myslenia alebo rúhania. Napr. každý občan ostrovného štátu Maledivy musí byť moslim a trestom za odpadlíctvo je smrť. 19 krajín sveta má zákonné tresty za odpadlíctvo; v 12-tich krajinách môže tento trest znamenať smrť. V 13-tich krajinách je protizákonné byť neveriacim. Zákony o rúhaní sú oveľa rozšírenejšie - existujú v 55-tich krajinách, z toho v 39-tich krajinách znamenajú možnosť väzenia a v šiestich trest smrti. Sekulárne štáty sú najväčšími porušovateľmi slobody myslenia a Severná Kórea je v tomto smere najhoršia na svete.

Vlády však nie sú jediným zdrojom útlaku. Existuje tiež násilie samoorganizovaných skupín. V minulom roku bolo zabitých násilím propagovaným inými ľuďmi viac ateistov ako ich bolo zabitých vládami na základe platných zákonov. Nezákonnému násiliu štáty často pomáhajú alebo ho aspoň ignorujú. Matt skončil prezentáciu myšlienkou, že boj proti trestu smrti v krajinách, kde je doteraz povolený (ako je to napr. aj USA), je pravdepodobne efektívnejší, rýchlejší a jednoduchší, ako minimalizácia a špecifické riešenie dôsledkov zákonov proti rúhaniu a odpadlíctvu od cirkvi pre ateistov a humanistov na celom svete.

Posledným panelistom bol Jacob Mchangama, dánsky právnik a sociálny komentátor, od r. 2008 riaditeľ nezávislého tinktanku CEPOS pre právne záležitosti v Kodani, kde sa jeho činnosť zameriava na právny štát, občianske slobody, ľudské práva a ústavne záležitosti.

Vo svojom vystúpení vychádzal z tézy, že život v rôznorodej spoločnosti je lepší, ako v homogénnych spoločnostiach, ale takéto spoločnosti vyžadujú záväzok k univerzálnej dohode o rešpekte k hodnotám tolerancie. Ako však rozvíjať toleranciu a hodnoty rovnosti v spoločnosti?

Sociálny mier je krehký a antisemitizmus alebo náboženský fundamentalizmus sú prítomné a potenciálne výbušné. Zákaz nenávistných prejavov môže prispieť ku konsolidácii týchto nebezpečných prvkov v spoločnosti a sloboda prejavu môže byť lepším spôsobom, ako sa s týmito prvkami vyrovnať. Nesmieme tolerovať štátom sponzorované nenávistné výroky (učebnice v Saudskej Arabii, poslanci v Ugande o homosexuáloch, iránske pohŕdanie bahaizmom). Ťažšie je rozhodnúť o tom, či a ako regulovať a reagovať na nenávistné prejavy zo strany neštátnych aktérov. Ak sú takéto prejavy tolerované zákonmi, pod titulom slobody prejavu, spoločnosti to umožňuje klásť väčší dôraz na morálny nesúhlas. Musia však byť verejne odhalené.

Právne predpisy proti nenávistným prejavom nefungujú a môžu byť zneužité vládami, ktoré sledujú svoj vlastný program.

O 11.00 hod. sa divadlo sa zaplnilo už dávno pred jedenástou, lebo účastníci kongresu si chceli nájsť najlepšie miesto na diskusiu s Richardom Dawkinsom, ktorý nemal samostatnú prezentáciu, ale ponúkol rozhovor s novinárkou Samirou Ahmedovou:

Prečo ste s prácou v oblasti ateizmu začali až po odchode do dôchodku?

Ateizmus je moja celoživotná činnosť, všetky moje knihy sú implicitne ateistické, ale moja kniha Delúzia boha je vyslovene ateistická. Zdá sa mi, že teraz, v dôchodku, je pre mňa viac ako inokedy dôležité zaoberať sa týmito otázkami.

Myslíte si, že existuje významný rozdiel medzi ateizmom a humanizmom?

Ateizmus je intelektuálna pozícia o tom, či existuje vyššia bytosť. Humanista je ateista a navyše má morálne, etické postoje, a možno aj politické pozície. Ako humanisti nie sme len ateisti, ale máme aj morálny postoj založený na racionálnej morálnej filozofii, racionálnej etike a berieme ateizmus ďalej do etickej a sociálnej oblasti.

Ateizmus, v niektorých krajinách, napr. v USA, je akoby škaredé slovo. Myslíte si, že to bude vždy sprosté slovo, nadávka alebo sa to dá zmeniť?

Mnoho ľudí si všimlo tento odpor k pojmu „ateizmus“, ktorý zrejme vychádza z čias McCarthyizmu, opozícii proti komunizmu. Ateizmus je v Amerike ešte stále zlé slovo. Mali by sme aj naďalej používať slovo ateista, lebo neodráža nič škodlivé alebo zlovestné. Či je to pre nás politicky najúčelnejší pojem, to je iná otázka. Napríklad, ak definujete ateistu ako neveriaceho alebo sekulárneho človeka, v USA sa do tejto kategórie hlasí asi 20 % ľudí. Ak použijete slovo ateista, sú to len 2 % ľudí.

Sú teda USA vašou prioritou?

V zmysle neakceptovania pojmu ateizmus sú USA mimoriadnou anomáliou. Teizmus je v USA veľký biznis. George Bush bol prezidentom, ktorý prosil Boha, aby mu povedal, čo má robiť. Možno, že naše úsilie by malo byť zamerané na USA a nie na Britániu. Ale ak sa pozrieme na svet ako celok, mali by sme sa sústrediť na Blízky Východ, kde je náboženstvo viac ako kultúrna bitka. Tam je to fyzický, násilný a niekedy smrteľný boj.

Čo by sme v tomto smere mali teda robiť?

Počet ľudí z tohto regiónu, ktorí sa nezaraďujú do prevládajúceho náboženstva je podľa mňa väčší, než sme si mysleli. Existuje a rastie tam prúd ateistov, ktorý keď dosiahne kritickú veľkosť, prestane byť nebezpečný, aj keď sa k ateizmu ľudia prihlásia verejne. Keď všetci veria, že sú jediní neveriaci, nikto sa k ateizmu verejne neprihlási, potrebujeme teda na to kritické množstvo ľudí.

Keď chodím na prednášky do USA, mám tendenciu orientovať svoje vystúpenia na základe tuhšej religiozity (juh a juhozápad USA, tzv. Biblický pás). Na rozdiel od toho, čo mnohí ľudia očakávajú, mám v týchto častiach vždy to najnadšenejšie prijatie. Typy ľudí, ktorí tam na moje prednášky prichádzajú, sa cítia ohrození. Tam naplním halu 2-3 tisíc ľuďmi. Najdôležitejšie nie je to, čo im chcem povedať ja, ale to, že vidia, koľko ich je a uvedomia si, že nie sú sami. Možno, že by mohlo byť niečo podobné na Blízkom Východe, najpraktickejšie by to bolo prostredníctvom internetu, pretože je ťažké takúto aktivitu regulovať alebo limitovať autoritárskym režimom.

Myslím si, že v Británii kresťanstvo vymiera. Percento ľudí, ktorí sa hlásia ku kresťanstvu sa medzi sčítaním obyvateľstva v roku 2001 a 2011 zmenšilo takmer o 20 %. V mojej nadácii sme urobili výskum kresťanstva v Británii v tom istom čase, kedy sa konalo sčítanie v roku 2011. Pýtali sme sa ľudí, ktorí sa hlásili ku kresťanstvu, do akej miery sú kresťanmi. Kládli sme im základne otázky o kresťanstve, napríklad, ktorá je prvá kniha Nového zákona (zo štyroch ponúkaných volieb iba 39 % ľudí vedelo vybrať správnu odpoveď); chodíte pravidelne do kostola, veríte, že Ježiš je váš spasiteľ, že sa narodil panne, atď. Po tejto sérii otázok sme sa ľudí spýtali, prečo sa teda v dotazníku označili za kresťanov? Najpopulárnejšia odpoveď bola - pretože si o sebe myslím, že som dobrý človek. Toto, dámy a páni, je náš boj. Slovo kresťan znamená „dobrý človek”.

Je možné, že keď sme príliš agresívni, odpudíme niektorých z našich priaznivcov z radov nábožných ľudí. Napríklad tých, ktorí veria, že v školách by sa mala učiť evolúcia. Ak sú ľudia presvedčení, že kvôli svojmu presvedčeniu o evolúcii musia opustiť svoju vieru, stratíme veľa ľudí, ktorí by inak podporili vedecké vyučovanie jednotlivých vyučovacích predmetov v škole. Na druhej strane to môže byť aj výhoda. Ak existujú ľudia, ktorí boli indoktrinovaní a myslia si, že ak človek verí v evolúciu tak musí byť ateista – možno sa nám podarí dôkazmi o existencii evolúcie ich presvedčiť, aby sa ateistami stali.

Ja podporujem vzdelávanie a vyučovanie o náboženstve aj v školách, pretože je to časť našej histórie a kultúry. Človek nemôže pochopiť európsku históriu a alebo anglickú literatúru, ak nerozumie referenciám na kresťanstvo a bibliu. Som teda za štúdium náboženstva ako antropologickej, historickej, literárnej a kultúrnej referencie. Nie však ako indoktrináciu, kde je deťom povedané – ty chodíš na katolícku školu a si teda katolícke dieťa. Zakázal by som školy, ktoré sú prevádzkované náboženskými cirkvami a skupinami a ktoré indoktrinujú deti. Deti tomu potom naozaj veria, lebo ich to naučili v detstve, keď boli dôverčivé a vnímavé. Čo ma veľmi znepokojuje je nálepkovanie detí. Indoktrinácia a nálepkovanie detí idú ruka v ruke: toto je katolícke dieťa, toto je moslimské dieťa. Ale robia to nielen náboženstvá, ale my všetci, je to časť našej kultúry. Napr. v severoírskych novinách sú uverejnené fotografie s popisom: Katolícke deti idú do školy. Sú deti katolíckych rodičov, ale nehovorme o katolíckom, protestantskom alebo moslimskom dieťati.

To je najdôležitejšia vec, na ktorej by som chcel pracovať s cieľom zvýšiť povedomie o tomto probléme. Humorne by sme to mohli urobiť tak, že označíme deti ako postmodernistické, existencialistické a ľudia by boli šokovaní. Ale to nerobíme. Nepovieme ani to, že dieťa je sekulárne humanistické. Ani o tom nesnívame. Musíme prestať takto hovoriť!


Po skončení rozhovoru bol v hľadisku veľký záujem klásť Richardovi Dawkinsovi otázky.

Jedna účastníčka sa poďakovala R. Dawkinsovi za jeho podporu projektu duchovenstva (The Clergy Project http://goo.gl/peqwE), ktorý pomáha duchovným opustiť náboženstvo a cirkev. Je to jedinečný projekt pomoci tým, ktorých celý život a živobytie sú spojené s organizovaným náboženstvom, a preto majú veľké problémy ho opustiť.

Ďalší účastník sa predstavil ako ateista z Nigérie a pýtal sa, čo by sme mohli robiť proti africkým tradičným čarodejníkom, ktorých si ľudia pozývajú do Británie na prednášky.

R. Dawkins odpovedal, že proti tomuto fenoménu musíme vystúpiť a požiadal pýtajúceho, aby ho kontaktoval na ďalšiu spoluprácu.

Prítomná mladá dáma sa jednoducho spýtala, či je R. Dawkins feminista. Ten jej odpovedal: „Samozrejme, že som feminista! Ako by niekto nemohol byť feminista?”, za čo zožal potlesk.


O 16.00 hod. sme sa do budovy divadla vrátili naposledy, na prejav Wole Soyinku (videonahrávka), Taslimy Nasreenovej (Bangladéšska spisovateľka) a na slávnostné zakončenie kongresu.

Na záver dvaja reprezentanti BHA prečítali návrh textu Deklarácie kongresu o slobode myslenia a prejavu, ktorý bol účastníkmi odsúhlasený. Valné zhromaždenie IHEU 11. augusta po úpravách podľa pripomienok delegátov kongresu i svojich členov Deklaráciu schválilo; jej text v angličtine je dostupný na http://goo.gl/tI5Eql.

Keď sme poslednýkrát opúšťali budovu historického divadla, účastníci kongresu vyzerali motivovaní, intelektuálne i morálne posilnení a odhodlaní do ďalšej práce v oblasti humanizmu, ateizmu. Tri dni stretnutí, debát, prednášok a panelových diskusii nám dodali energiu a materiál na rozmýšľanie i prácu na dlhú dobu. Mne samej, okrem poznámok pribudlo v taške päť kníh, všetky podpísané autormi (Philipom Pullmanom, Stevenom Lawom, Jimom al Khalilim a ďalšími autormi).

Kongres bol výborne zorganizovaný a britskí humanisti sa tu prezentovali mnohými poprednými osobnosťami svetového mena, ktorí prišli nielen odprednášať, predviesť sa, ale sa skutočne zúčastniť rokovania kongresu a stretnúť sa s jeho účastníkmi. Kongres nebol ani tak podujatím slávnych, ale bol predovšetkým kongresom obyčajných ľudí – ľudí, ktorých spája humanizmus, slobodomyseľnosť, ateizmus, kritické myslenie, sociálne cítenie, hlboké ľudskoprávne povedomie a odhodlanie zlepšiť spolunažívanie ľudí v tolerancii, spravodlivosti a kultúre. Stretla som tam študentku dizajnu z Číny, štátneho úradníka z Nórska, poisťovacieho agenta v dôchodku z Birminghamu, dánsky mladý manželský pár na „dovolenke“ a mnoho ďalších príjemných a otvorených ľudí.

Po obsažných troch dňoch som pocítila aj ľútosť na tým, že v tomto spoločenstve humanistov bolo ešte málo ľudí z niektorých vzdialenejších končín sveta. O tri roky sa kongres koná v Brazílii – dúfam, že sa k nám pridá, resp. bude môcť pridať viac priateľov a kolegov z Afriky, Blízkeho Východu, Ázie a Latinskej Ameriky.

Verím, že obsah rokovania kongresu a jeho výsledky budú podnetné aj pre humanistov a humanistické i iné organizácie v Slovenskej republike. Osobitne to platí pre Spoločnosť Prometheus – združenie svetských humanistov, najstaršiu humanistickú organizácia v SR. Ďakujem za možnosť zastupovať SP na svetovom humanistickom kongrese, čo považujem to za privilégium a česť.

Foto: www.flickr.com/photos/humanism/14742357357/

(O autorke: Lenka Beňová je absolventkou Gymnázia Jána Papánka v Bratislave, Bc. zo Suffolk Univerzity v Bostone; MA v Blízkovýchodných štúdií na Americkej univerzite v Káhire; MSc z demografie na London School of Hygiene and Tropical Medicine v Londýne kde práve dokončuje doktorandské štúdium. Pracovala pre Lekárov bez hraníc v Nigérii, Palestíne a v Južnom Sudáne.)

 

Priemer: 5 (14 hlasov)
     

Komentáre

Obrázok používateľa Miloslav
#1
Miloslav Dědek
18. december 2014, 23:42

 

SOUČASNOST A CESTA DO BUDOUCNOSTI

SOUČASNOST

1/4 lidstva neumí číst a psát, má hlad a značná část těchto lidí umírá neléčenými nemocemi nebo hladem. Velká většina těchto lidí nemá ani představu o tom, že to není spravedlivé, že kvalita jejich života by se měla zvýšit. Svět patří se vším všudy všem lidem rovným dílem. To by určitě mělo být napsáno v základní listině lidských práv a svobod. Bylo by samozřejmě nutné zakomponovat do toho principy zásluhovosti, pomoc potřebným, mechanizmy přerozdělování atd. Názor, že kvalitu státu určuje míra zdraví a vzdělání jeho občanů a všechny další ukazatele jeho kvality jsou druhotné, by měl mít platnost pro celý svět.

1/1000 lidstva (drtivá většina z nich jsou bezohlední lidé) vládne světu pomocí zákonů, které se zdokonalují pod jejich vlivem tak, aby se poměry v podstatě zachovaly. Osobní spotřeba produktů, které všichni lidé světa vytvoří, nemá u drtivé většiny lidí z této 1/1000 meze. O tom, jak tito lidé organizují z důvodu svých bezmezných potřeb drancování surovinových zdrojů, ničení přírody a tím přirozeného prostředí nezbytného pro zdraví všeho živého, se nemá cenu rozepisovat, jsou to pořád dokola omílané informace.

O této 1/1000 lidí je třeba se trochu rozepsat, aby bylo možné popsat, jaký by měl být cílový stav. Tato 1/1000 vládne světu v organizaci, která má podobu velmi ostré, cca 4 - 6ti stupňové pyramidy, stát od státu se to odlišuje, ale to je nepodstatné.

Nejvyšší vrstva jsou lidé velkých peněz. Podstata jejich práce je zdánlivě velmi náročná, složitá, většina lidí jí moc nerozumí. S nepříliš velkou mírou nadsázky se v podstatě dá říci, že patří mezi řádné občany, kteří dodržují všechny zákony, ale peníze si vydělávají uboze, v podstatě lichvou podle zákona. Peněz mají tolik, že se jim zatím nikde neodvážili přistřihnout křídla nějakým zákonem, nepamatuji se, že by se někde něco v tomto směru realizovalo. O jejich práci se nejčastěji taktně mlčí, ale jsou to lidé soutěživí a sportovního ducha mají, zákonným způsobem se i mezi sebou okrádají, co na tom, když přitom přijde sem tam nějaká ta krize, pro ně je to jako překážka podobná překážkám v dostihovém závodu koní a jezdectví je přece sport ušlechtilý. Doufám jen, že tomu ekonomovi, kterému se konečně podaří odhalit veškeré zákonitosti trhu a podstaty vzniku těchto krizí, Nobelovu cenu neudělí, ale asi doufám marně, lidé velkých peněz mají těch peněz opravdu hodně.

Druhá vrstva už není tak čistokrevná jako vrstva první a směrem k veřejnosti pronikají z této vrstvy poměrně často zajímavé informace. Jádrem této vrstvy jsou lidé velkého obchodu. Nejsou o moc lepší než ti z vrstvy první a část z nich vydělává peníze celkem přijatelným způsobem, za který by se člověk nemusel stydět. Bohužel tato část těchto lidí nebývá moc úspěšná ve svém podnikání. Rozepisovat se o této vrstvě by bylo zbytečnou ztrátou času autora i čtenáře. Poznamenat je možné jenom to, že řešit otázku etiky velkoobchodu se zbraněmi je problematické a např. v tomto obchodu dochází k prolínání s vrstvou politické scény.

Pořadí třetí a čtvrté vrstvy bývá různé. Častěji bývají ve třetí vrstvě lidé organizující na nejvyšších pozicích velkovýrobu všeho, co lidi potřebují k životu ve vyspělých státech světa.

Vrstva politické scény je asi vrstvou nejzajímavější, hodně lidí vývoj a změny této vrstvy sleduje. Popisovat, jak si vydělávají peníze politici, by bylo nošením dříví do lesa.

Poznamenat je nutné to, že je dobré důkladně zvažovat, kdy je správné dbát na dodržování tradic, kdy je to na nic a kdy je to hloupost. Uvedu příklad: Vydáváte vědecký časopis v normální papírové podobě 2x ročně 50 let. Doba se mění, náklady rostou, technika letí dopředu, přejdete na elektronickou podobu časopisu a zachováte 50tiletou tradici půlročního vydávání při možnosti zařazovat nové odborné články Vaší vědy do časopisu denně. Dodržíte tradici za cenu toho, že zpomalíte předávání informací o Vaší vědě v průměru o ¼ roku.

Organizace mocenské struktury správy současného světa je popsaná dost povrchně, ale pro popis potřebného směru její změny je to dostatečné.

K uvedenému je třeba dodat, že nejvyšší vrstva už mnoho let působí organizovaně v rámci jednotných pravidel. (95% globalizace) = ohromná síla zájmové skupiny spojené vztahy protkanými tradicemi, druhá vrstva (cca 70%,) třetí (cca 30%).

Dál to nemá cenu odhadovat. Připomenout je možné lidi vědy (cca 90%). (Uváděná procenta jsou vyjádřením odhadu míry globalizace příslušné specializace.)

 


 

BUDOUCNOST

Mocenská organizace spravující svět, ve tvaru ostré pyramidy, by se měla změnit tak, aby měla podobu známé hory Říp, přičemž by bylo vhodné trochu změnit pořadí, v jakém jsou nad sebou jednotlivé vrstvy organizace.

Budoucnost je popsána stručně, ale snad správně. Připomenout je možné, že se čas od času stane, že i neúmyslně náhodně odhozená sněhová koule s sebou velkou lavinu strhne.

 

CESTA

Stručný popis cesty, přesněji možných variant různých cest a "dopravních prostředků" uvádím jen v bodech, a to proto, aby délka článku nepřesáhla únosnou míru.

 

I. BODY NAVRHOVANÉ CESTY (BODY PLUS) VÝBĚR JEN TĚCH ASI NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH

1. Asi 1/3 lidí na světě má možnost spolu prakticky kdykoliv komunikovat s velkou mírou spolehlivosti a přesnosti přenášených informací.

2. Migrace obyvatelstva rok od roku narůstá. Narodit se v jedné zemi, ve druhé studovat, do třetí se přestěhovat za prací a do čtvrté za účelem dožití v důchodu, je už normální.

3. Především mladí lidé v rámci internetových sociálních sítí začínají hromadně mezinárodně komunikovat.

4. Na mezinárodní jazykovou gramotnost se klade skoro všude stále větší důraz.

5. V současnosti se umí cca 5 % lidí bezprostředně domluvit v rámci cca 2/3 světa.

6. Kvalita automatického překladu psaného i mluveného slova se pořád zdokonaluje.

7. Možnost cestovat se usnadňuje.

8. Množství, kvalita a rozmanitost celosvětově používaných komunikačních prostředků roste.

9. Úroveň vzdělání, vědy, výzkumu i vývoje se zvyšuje stále větším tempem v technicky vyspělé části světa.

10. Stejným tempem, kterým se vyvíjí úroveň výroby a spotřeby vyspělé časti světa, se zvětšuje rozdíl v kvalitě života lidí v jeho vyspělé a zaostalé části.

 

II. BODY NAVRHOVANÉ CESTY (BODY MÍNUS) V PODSTATĚ NÁHODNÝ VÝBĚR

1. Schopnosti z globálního hlediska lokálních politiků používat velmi dovedně demagogii pro realizaci jejich zájmů mají mimořádně vysokou úroveň. Příkladem může být rozdělení ČSSR, které aktéři vykládali jako završení emancipace rozdělením malého státu na dva ještě menší celky, kterým dali lokální politici příklad celému světu, jak se to má dělat a hodně lidí se s tímto "pozitivním" výkladem výsledku jejich práce ztotožnilo. Člověk, který na tom má lví podíl, spojuje výhodně svou státní funkci s propagací a prodejem své literární tvorby, krade v mezinárodním televizním přenosu, zneužívá pravomocí své funkce k tomu, aby pomáhal svým přátelům a stále dokola opakuje neuvěřitelné nesmysly, je představitelem státu, přičemž přes to všechno téměř všichni občané k němu dál vzhlíží jako k majestátu a tohoto člověka se odvažují kritizovat pouze "drzí a nevychovaní" občané.

2. Vyžaduje mnohem větší práci a úsilí něco spojit, složit, sestavit nebo vytvořit, než něco rozbít, zničit nebo rozložit.

3. Setrvačnost stereotypů jednání, postupů a postojů.

4. Tradice jsou jednoznačně minusovou položkou. Jeden příklad už je výše uvedený. Zůstávat u tradičně zaběhnutých schémat důsledně není možné v žádné době, v současnosti je to ve většině případů postoj, který může být označen slovem "zhoubný".

5. Největšími mínusy jsou ty nejvyšší vrstvy již zmíněné mocenské pyramidy. Tyto mínusy předčí všechny již uvedené, i ty mínusy, které by měly následovat a které už uvádět nebudu, protože ty poslední jsou tak velké v porovnání s předcházejícími, že se mi zdá rozumnější odhady jejich vzájemných poměrů neuvádět.

 

III. NÁVRH ŘEŠENÍ PROBLÉMU ZMĚNY SPRÁVY SVĚTA

Podstata řešení problému potřebné změny mocenské organizace spravující svět je jednoduchá. Prostě celosvětově působící politické strany představí lidstvu své vize, jak by měla optimální správa světa vypadat. Následně v celosvětových volbách si lidé zvolí tu vizi, kterou si budou přát.

Materiálně (technicky, ekonomicky i jinak) jsou podmínky pro práci celosvětově působících politických stran již vytvořené. Podmínky pro provedení celosvětové volby v nejbližší v úvahu připadající možné době jejich konání, budou zcela určitě existovat.

Nejrychleji vzniknou celosvětově působící politické strany, když se národní a státní strany pospojují do celků vyznávajících stejné nebo podobné hodnoty a principy. Někdo by možná dal přednost stranám nově založeným, stávající se mu mohou jevit příliš prohnilé. Já osobně bych žádnou z těchto cest neupřednostňoval, protože je určitě možné obojí.

Mně osobně by se nejvíc líbila ta cesta, kterou v nedávné minulosti naznačil jeden chemik, který se napakoval na vynálezu dynamitu. Ideální by podle mě bylo, kdyby někdo dokázal přesvědčit nositele Nobelových cen a všechny další lidi, kteří byli navrženi do soutěže o udělení této ceny, že určitě hodně prospějí lidstvu, když na nějakou dobu zasednou do přípravných výborů celosvětově vznikajících politických stran, protože potom by kvalita vytvářených vizí změny organizace správy světa určitě nebyla tolik motivována snahou uspět v politickém soutěžení pomocí marketinkových a reklamních triků.

Možná v budoucnosti vznikne jako první celosvětová strana z toho zatím neurčitého seskupení Pirátů z internetu bez pravidel. Vadí mi na nich jenom to, že se zatím soustředili převážně na přerozdělování především ve svůj prospěch. Inu, tradice jsou tradice a nejlepší je učit příkladem, což neplatí jen pro vlastní děti.

 

GLOBÁLNÍ ORGANIZACE SPRÁVY SVĚTA

 

ÚSTAVA SVĚTA (POLOTOVAR)

 

1. Ústavní soud, prezident a parlament budou mít sídlo v největším městě světa.

 

2. Každý podle mezinárodních pravidel uznávaný stát bude mít právo vysílat do dvoukomorového parlamentu 6 svých občanů, a to 3 do každé komory parlamentu, přičemž může tyto své zástupce kdykoliv vyměnit, ale tuto výměnu může provádět maximálně 3 x v průběhu jednoho kalendářního roku. Časový interval mezi po sobě následujícími schůzemi komor musí být kratší než 30 dní. Mimořádné schůze komor bude svolávat předseda příslušné komory. Písemný projev vůle svolat schůzi musí podepsat nejméně 1/5 členů komory. Schůzi bude svolávat předseda příslušné komory do 3 dnů po doručení žádosti.

 

3. Minimální věk členů mladší komory parlamentu bude 27 let. Mladší komora parlamentu bude obdobou sněmovny v parlamentu ČR. Minimální věk členů starší komory parlamentu bude 37 let. Starší komora parlamentu bude obdobou senátu v parlamentu ČR Maximální doba, kterou může občan každého státu působit v obou komorách parlamentu, bude neomezená.

 

4. V demokratickém parlamentním hlasování o celosvětově platných zákonech budou mít hlasy zástupců jednotlivých států různou sílu, a to takovou sílu, která bude přímo úměrná počtu občanů jednotlivých zastupovaných států.

 

5. Návrhy celosvětově platných zákonů budou předkládat mladší komoře vrcholové orgány politické moci zúčastněných států, přičemž se mohou státy při předkládání návrhů celosvětově platných zákonů sdružovat. Zákony budou schvalovány prostou většinou zúčastněných členů příslušné komory.

 

6. Pořadí projednávání jednotlivých celosvětově navrhovaných zákonů bude v mladší i starší komoře určováno jednak podle pořadí, v němž budou návrhy předkládány, jednak podle součtu počtu občanů států, jejichž vrcholové orgány celosvětově platný návrh zákona předložily. Před schválením zákona bude mít možnost předkladatel nebo předkladatelé zákona vzít zpět předložený návrh.

 

7. Prezidenta světa budou volit obě komory parlamentu společně, přičemž pouze při této volbě budou mít hlasy všech volitelů stejnou sílu. Prezident bude muset mít nejméně 40 let, bude muset mít nejméně 7 let praxe ve volené, ryze politické funkci a bude volen na dobu 7 let. Funkční období bude moci prezident po úspěšné prezidentské volbě jednou opakovat. Platnost každého celosvětově platného zákona potvrdí podpisem prezident světa. Zákon, který nepodepíše, se vrátí zpět do mladší komory parlamentu a bude platit po schválení 2/3 většinou v obou komorách parlamentu.

 

8. Ústavní soud bude mít 12 soudců, které budou navrhovat zvolením obě komory parlamentu. 7 soudců bude navrhovat starší komora. 5 soudců bude navrhovat mladší komora. Síla hlasu předsedy Ústavního soudu bude dvojnásobná v porovnání se sílou hlasu každého z 11 zbývajících soudců. Po návrhu komory bude každého ústavního soudce schvalovat prezident. Funkční období ústavních soudců bude dlouhé 12 let a toto funkční období bude mít možnost každý ústavní soudce po opakovaném zvolení a jmenování jednou opakovat. Minimální věk ústavních soudců bude 37 let.

 

9. Podat návrh na řešení rozporu zákona s ústavou bude oprávněn každý stát, který podepíše tuto celosvětovou ústavu. Součástí ústavy bude např. Listina základních práv a svobod. Změna ústavy bude platná po schválení 4/5 hlasů v mladší i starší komoře.

 

10. Ústavu světa schválí podpisem představitelé všech států, kteří se předtím dohodnou na věcném zajištění podmínek pro práci všech výše uvedených ústavních institucí.

 

GLOBÁLNÍ ORGANIZACE NAŠÍ CIVILIZACE JE NEZBYTNÁ PŘEDEVŠÍM Z NÁSLEDUJÍCÍCH DŮVODŮ
1.Lidstvo není oficiálně centrálně globálně řízeno, a proto jeho existenci ohrožuje stále větší množství různých krizí, přičemž intenzita i četnost těchto rozmanitých krizí narůstá v přímé úměrnosti s rozvojem vědy a techniky. Mezilidské vztahy je třeba přizpůsobit materiálně technické základně světa.
2.Sortiment všeho, co lidi ve vyspělých státech světa potřebují k uspokojování svých potřeb, roste stále se zrychlujícím tempem, přičemž téměř stagnuje pokrok v mezilidských vztazích. Jinak řečeno: "Bouřlivý rozvoj vědy a techniky se dostává do stále většího rozporu s tradicemi svázaným prováděním praktické politiky, především mezinárodní." Nadneseně řečeno: Lidstvo na politické scéně řídí dav vrcholových politiků jednotlivých států, ve kterém se čas od času větší nebo menší část davu dohodne na vykřikování víceméně nejasného hesla, kterým se potom tato část davu více či méně řídí, což má ve svém důsledku zhoubný vliv na současnost i budoucnost. S malou mírou nadsázky je možné označit stávající způsob správy světa jako téměř dokonalý chaos v prožívání současnosti i v očekávané budoucnosti naší civilizace.
3.Naše civilizace dosud nemá jednoznačnou globální centrálu, tj. zodpovědného představitele, tj. instituci nebo občana, které by mohla jiná civilizace oslovit, a to přes to, že velké množství indicií již mnoho let nasvědčuje přítomnosti jiné civilizace na naší planetě.

Pozn. č.1: V Praze se asi před rokem sešli představitelé Pirátských stran z různých států celého světa. Pirátské strany jednotlivých států se dohodly jednak na společném politickém působení v rámci Evropské unie, jednak na společném celosvětovém působení, přičemž se dohodli především společně usilovat o zachování svobody sdílení informací na internetu a společném postupu boje proti korupci.

 

Pozn.: č.2: Ideální by bylo, kdyby se pokud možno co nejdříve sešli vrcholoví představitelé všech celosvětově uznávaných států, dohodli se na textu celosvětově platné ústavy a po jejím stvrzení se tento celosvětově platný zákon-ústava začala plně využívat. Nejepší by bylo, kdyby 6 zástupců každého státu v celosvětovém parlamentu určily všechny státy volbou, která by se konala ve všech státech ve shodně dohodnutém časovém termínu.

 

GLOBÁLNÍ ZÁKONY

Uvažovat o tom, jaká by mohla být naše současnost, kdyby se v minulosti něco stalo jinak než se skutečně stalo, například: Jak by vypadala naše současnost, kdyby se nenarodil Adolf Hitler a Vladimír Iljič Lenin, nemá praktický význam. Co se stalo, nelze odestát.

Naproti tomu uvažovat o tom, jaká by mohla být naše budoucnost, kdyby se v naší současnosti něco zásadního změnilo, například: Jak by mohla vypadat budoucnost naší civilizace, kdyby se podařilo vytvořit globální organizaci správy světa, má praktický význam. Budoucnost je možné na základě poznání chyb v minulosti plánovitě připravovat.

Pozn.: Jak je možné vytvořit globální organizaci správy světa zdola, je popsáno v části článku SOUČASNOST A CESTA DO BUDOUCNOSTI. Jak je možné vytvořit globální zprávu světa shora, je popsáno a vysvětleno v části článku GLOBÁLNÍ ORGANIZACE SPRÁVY SVĚTA. Optimální a nejrychlejší by bylo, kdyby se centrální organizace správy světa plánovitě připravovala současně zdola i shora a oba způsoby její plánovité přípravy se při vytváření centrální správy světa prolnuly. Příklady zákonů, které by mohla centrála globální správy světa, tj. světový parlament s prezidentem a dalšími celosvětovými institucemi projednat a schválit, jsou následující:

 

ZÁKON O SJEDNOCENÍ SVĚTOVÉHO ČASU

Jako první globální zákon by bylo vhodné z hlediska symboliky převratné kvalitativní změny, kterou by centrální globální organizace světa rozhodně byla, vypracovat, předložit, projednat a schválit zákon o sjednocení světového času, a to proto, že by se jednalo o velmi jednoduchý zákon, který by významným způsobem zvýšil efektivitu práce v řadě činností, kterými se lidé na celém světě zabývají.

 

ZNĚNÍ ZÁKONA: V čase 00.00 hod. 1.1. 2015 středoevropského času si všichni lidé na celém světě nařídí čas na svých hodinkách, mobilních telefonech a všech dalších časoměrných přístrojích na hodnotu 00.00 hod., čímž přestane platit rozdělení světa do 24 časových pásem a všichni lidé na celém světě se začnou řídit celosvětovým sjednoceným časem.

Pozn.: Přechod na celosvětový sjednocený čas bude samozřejmě nutné technicky připravit, tj. např. určit předem v kolik hodin bude začínat pracovní doba v jednotlivých státech, ve kterých hodinách budou mít otevřeno obchody, bude nutné připravit, tj. napsat a vydat nové jízdní řády pro všechny dopravní prostředky atd. V těch státech, ve kterých si budou chtít zachovat letní a zimní čas, budou moci při respektování sjednoceného světového času tuto zvyklost zachovat, a to změnou začátků pracovní doby v těch odvětvích hospodářství, ve kterých to bude mít z hlediska energetiky význam apod.

Argumentovat proti sjednocení světového času např. tradicí a zvykem lidí vstávat v tzv. "ranních hodinách" tj. mezi 5. a 9. hod. je možné, ale je velmi pravděpodobné, že si lidé rychle zvyknou a budou považovat za samozřejmé, že u nich jsou "ranní hodiny" např. mezi 17. a 21. hod.

 

ZÁKON O ZÁKAZU BANKOVNÍHO, OBCHODNÍHO A NĚKTERÝCH DALŠÍCH TAJEMSTVÍ

Živnou půdou pro organizátory korupce a podvodů je utajování toků peněz ve všech oblastech národního i mezinárodního hospodářství. Míra podvodů a korupce je přímo úměrná míře utajení toho, kdo, kdy, od koho a kolik peněz a za co dává nebo bere. Skutečná cena, tj. hodnota veškerého zboží apod., které si obchodníci a další lidé pomocí peněz směňují, je určována v tržním hospodářství tržními mechanismy s tím větší chybou, čím více se tolerují podvody a korupce ve všech oblastech života společnosti.

 

PODSTATA ZNĚNÍ ZÁKONA: Veškeré informace o tom, kdo, kdy, od koho, kolik peněz a

za co dostává nebo dává, tj. jaké jsou finanční toky peněz ve všech finančních, obchodních i výrobních organizacích státních i soukromých, budou zveřejňovány na příslušných internetových stránkách, které budou mít povinnost všechny uvedené organizace soustavně aktualizovat, přičemž zveřejňování všech peněžních transakcí (toků peněz-penězovodů) bude povinné pro každou z uvedených organizací, jejíž roční obrat překročí zákonem stanovený minimální limit. Porušování tohoto zákona bude přísně trestáno.

 

ZÁKON O NAHRAZENÍ VŠECH JEDINEČNÝCH MĚN JEDNOTLIVÝCH STÁTŮ JEDNOTNOU SVĚTOVOU MĚNOU, KTEROU BUDE NAPŘ. KORUNA

Podstata uvedeného zákona je zřejmá z jeho názvu. Rozmanitost měn na celém světě usnadňuje organizátorům podvodů a korupce beztrestně páchat jejich odsouzeníhodnou činnost. Dovedete si představit, kolik zbytečné práce odpadne ve všech peněžních ústavech až přestanou existovat všechny směnárny atd., když na celém světě budou mít všichni lidé v peněženkách stejné barevné papírky? Dovedete si představit, jak se usnadní a zmenší objem práce všech spekulantů na burzách, všech ekonomů, plánovačů, statistiků, prognostiků a lidí pracujících v podobných profesích? Představte si, jak výhodné bude platit na celém světě stejnými penězi a jak na celém světě stoupne nezaměstnanost a bude nutné současně vypracovat projednat a schválit i některý z následujících zákonů:

 

ZÁKON O PRACOVNÍ DOBĚ ( 1. VARIANTA)

Pracovní týden bude mít 4 po sobě následující pracovní dny, pondělí, úterý, středa a čtvrtek, po kterých budou následovat 3 dny volna, pátek, sobota, neděle.

 

ZÁKON O PRACOVNÍ DOBĚ (2. VARIANTA)

Délka jedné pracovní směny může být maximálně 6 hodin.

 

ZÁKON O PRACOVNÍ DOBĚ (3. VARIANTA)

Současně bude platit 1. i 2. varianta zákona.

 

Pozn.: Navrhované zákony snížením fondu týdenní pracovní doby zvýší nabídku volných pracovních míst a nezaměstnanost bude minimální. Varianta č.1 zákona o pracovní době zvýší fond pracovních míst o 1/5 stávajícího fondu pracovních míst. Varianta č. 2 zákona o pracovní době zvýší fond pracovních míst o ¼ stávajícího fondu pracovních míst.. Varianta č. 3 zákona o pracovní době zvýší fond pracovních míst 2x.

 

Příklady uvedených a vytyčených globálních zákonů jsou vybrány s ohledem na to, že už v naší současnosti i někteří hodně bohatí rozumní lidé přestávají spatřovat smysl života v hromadění majetku a užívání hmotných statků a ojedinělí ekonomové už přestávají respektovat kult růstu ukazatele HDP (hrubého domácího produktu), který by měl být docílen pokud možno v co největší míře, aby se příslušné ekonomiky jednotlivých států konsolidovaly směrem do neustále rostoucího blahobytu, který je zatím většinově považován za úspěch v životě jednotlivců i celých lidských společenství.

 

~~(JAKO PŘÍKLAD POUŽITÍ TEORIE VŠEVÝVOJE REÁLSKUTEČNOSTI BYLO ZVOLENO ŘEŠENÍ PROBLÉMU NEOBYČEJNĚ ROZSÁHLÉHO, KOMPLIKOVANÉHO A SLOŽITÉHO PŮSOBENÍ MEZI LIDSTVEM A SVĚTEM, VE KTERÉM LIDSTVO ŽIJE JAKO ATOMIE JEHO STRUKTURY)

~~Teorie vševývoje reálskutečnosti je  např na: http://miloslav7.blogspot.cz/2014/07/teorie-vsevyvoje-posledni-definitivni.html

 

Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama