Roosevelt a Stalin – dva velcí muži XX. století

Prvním, kdo se chopil pera v polovině třicátých let minulého století a odhodlal se k napsání Rooseveltova životopisu byl americký spisovatel Emil Ludwig. Jako jednoho z mála jej osobně přijal populární americký prezident.

Autor průkopnické monografie tehdy vyslovil obavy nad svou zamyšlenou prací a Rooseveltovi to otevřeně řekl: „Pro mne to je nový, těžký úkol. Bylo pro mne snadnější napsat životopis Napoleona, Bismarcka, Goetha a Bolívara. Zhodnotit vás je obtížnější – vy jste naživu.“

Roosevelt vřele stiskl Ludwigovi ruku a rozesmál se. „V tom případě,“ řekl, „mám pro vás návrh: počkejte sto let.“

Susan Butlerová:
Stalin & Roosevelt Portrét partnerství
JOTA 2016, 700 strán












Autorka při své práci čerpala z materiálů Ruského státního archivu sociálních a politických dějin, Archivu zahraniční politiky Ruské federace, Franklin D. Roosevelt Presidential Library a také z mnoha dalších osobních zdrojů.

Od té doby se ve Spojených státech, na určitou dobu  – ale i v někdejším SSSR - začaly prohýbat police knihoven s tématem – Roosevelt. Než byly postaveny jeho zásluhy poněkud do stínu minulosti, než byl jeho rod označen zpola za židovský a než ho několikrát nařknul John F. Kennedy za jeho neuváženou a sentimentální politiku v oblasti vnějších vztahů. Kennedyho však dráždilo srovnání jeho politiky s Rooseveltvou. Přitom nade všemi byl zavěšen Rooseveltův výrok, vyslovený při první prezidentské kampani: „Posuzujte mě podle mých nepřátel.“ Téma Roosevelt bylo nahrazeno tématem ohnivé kritiky Stalina a také povýšením a přiznáním geniality Hitlera, včetně nejpodrobnější kladné geneze jeho vývoje a skutků. Byť neradostných.

Pokaždé se u každého, kdo se jen tématu profilu osobnosti dotknul, objevila a objevuje výrazná snaha přizpůsobovat duchovní odkaz potřebám dneška. Dokonce se to děje v konečném výsledku srovnáváním nesrovnatelného a srovnáváním nesrovnatelných.

Stačí v tomto pohledu připomenout knihu Alana Bullocka: „Hitler a Stalin Paralelní životopisy“ (české vydání připravilo nakladatelství Mustang, 1995, 1 032 stran), sledující podle vydavatelů životy dvou největších zločinných diktátorů předchozího století.

Nic nelze proti paralelním dějinným srovnáním namítat, Aragonovy „Souběžné dějiny USA a SSSR“ prokázaly obohacení dobového poznání.

Určujícím momentem se však stávají stritní, rigorózní ideologické požadavky kormidelníků historie, u nás jich je nyní přehršel, pevně umanutých a přesvědčených, kam napřít myšlení čtenářů a zejména pak kam směřovat manipulující výchovu nejmladší generace. Nebo těch, které již nelze považovat za pamětníky.  

V naší kotlině jsme toho byly svědky při mnoha paralelních srovnáváních osobnosti – Masaryka a Beneše, posléze pak jejich odsunutí do zapomnění, včetně shození jejich pomníků z piedestalů - ne-li roztavení, došlo – li k odlití jejich soch do bronzu.To se však stalo i s jinými.

Ale přesuňme se blíže, cožpak jsme nebyli i my žijícími svědky - marné snahy nevědeckých korouhviček - při ztotožnění docela nedávno – dvou postav české a slovenské historie – Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla? Elementárním projevem takového manipulativních projektu je nynější zřízení Knihovny Václava Havla, stolku, zavěšování makrofotografií na budovu pražského Národního muzea – leccos inspirativně vzniká podle inspirace domácího prostředí - hned po Masarykově knihovně – ale hlavně podle tradice a vzoru amerických hlav státu.

Avšak nikdy se nepodařilo a nikdy se nepodaří oba dva dostat do sedla koně stejně jako Masaryka, konečně zčásti i Edvarda Beneše i Václava Havla. I pro něho hned po zvolení prezidentem byl pro Lánský zámek po roce 1990 zakoupen jezdecký kůň.

 Sloužil až do okamžiku, kdy nový jezdec a vypadl ze sedla z klisny spadl. 

Sochu prezidenta na koni však po vzoru TGM nikdo Mecenáši nevysochal a určitě nikdy nevytvoří. I tehdy se rovněž vycházelo z premisy, že i zatím nepředvídatelná demokracie chtěla vidět znovu svého vládce ve výši, ne – li v oblacích.

To platilo a bude platit asi napořád.

Stejné to bylo i u Franklina Delano Roosevelta.

Vyvrcholením pro jeho návrat do vědomí veřejnosti se stal rok 1982 – rok 100.výročí narození a 50. výročí zvolení Franklina D. Roosevelta prezidentem USA.

Avšak nyní jsme svědky opravdu jiného, než vzpomenutého a historicky odpovědného – nikoliv ideologického - srovnání.

Je velmi sympatické, že se na české i slovenské knižní pulty a do štalářů knihoven dostala nyní rozsáhlá kniha Susan Butlerové: „Stalin & Roosevelt Portrét partnerství“ (Jota, 2016, 672 stran) s pohlednou,graficky upravenou obálkou. Ta nic ani na první pohled nepředstírá. Totéž bychom mohli například soudit i o další knize o významné osobnosti Roberta E.Quirka: „Fidel Castro O jeho cestě k moci, jeho režimu a jeho spojencích a protivnicích“ (Oldág, 1999, 979 stran), nikoli však o všech současných knihách stejného druhu.

Dovolím si malé odbočení. Například nedávno vydaná velmi podnětná kniha ruského historika Svjatoslava Rybase: „Stalin - Krev a sláva“ (Ottovo nakladatelství, 2015, 728 stran) je už v titulku oproti naprosto zřetelnému ruskému názvu knihy: „Stalin – Osud a strategie“ - v českém provedení papežštější než sám papež.

Je již ve svém  českém názvu je Rybasova kniha politá vydavatelem zároveň „krví“ a také „slávou“.Zřejmě se někdo domníval, že by bez Stalinovy „krve“  nešla ve skromnějším názvu, identickém s ruským originálem – dobrá kniha na odbyt.  

K dané knize „Stalin & Roosevelt Portrét partnerství“ se vracím i já vedle jiných recenzentů a to svým pohledem.

Autorka díla již před touto knihou zpracovala kompletní korespondenci mezi Franklinem D. Rooseveltem a Josifem V. Stalinem. Tu vydala pod titulem: „Drahý pane Staline“. Obsahuje více než tři sta válečných zpráv obou osobnosti USA a SSSR, které potvrzují historicky velmi významný vztah mezi dvěma velkými vůdci v době největší světové krize. Nebyla první, již před ní kompletní korespondence vyšla v edicích Akademie věd SSSR a Vojenského historického ústavu SSSR i nynějšího Ruského státního archívu sociálních a politických dějin v Moskvě. Autorka jak sama dotvrzuje tedy čerpala hojně z ruských zdrojů. Všechny poznatky se pak staly velmi záslužným příspěvkem do stránek moderní světové historie.

K zajímavým vedle nynější práce Butlerové patří v této řadě kniha N. N. Jakovleva: „Franklin D. Roosevelt Člověk a politik“ (Svoboda 1985, 502 stran).

Ani my se nemusíme rdít, Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí vydala v roce 1965 poutavou publikaci Stanislava Budína (Bencion Bať): „F. D. Roosevelt“ (Orbis, 208 stran).

Její autor tenkrát nepřehlédl ani knihu Emila Ludwiga „Roosevelt“ (vydalo ji v roce 1947 v překladu do češtiny Nakladatelství mladých, Kladno) – ani velmi populární knihu Eliota Roosevelta: „Jak on to viděl“ (Svoboda 1947) nebo knihu Eleanor Roosevelt: „This I Remember“ (Harper Brothers, New York 1949).  

Vlivem poválečného běhu událostí-později ideologicky přerušených-byla i v poválečném Československu-vysoká obliba Franklina Delano Roosevelta. Příčin bylo mnoho, mimo jiné i jeho pozorný vztah k SSSR a k maršálu Stalinovi.

Proč se k tématu Butlerové knihy vracím také svým pohledem, je nabíledni – nesmírně mně zaujal hlavně onen portrét partnerství mezi Rooseveltem a Stalinem. Zajímalo mně, zda se podařilo s odstupem dlouhých let nahlédnout jak do podstaty, tak i do snahy přizpůsobit téma knihy zejména ideologickým požadavkům znovu rozděleného světa? Už z doplňujících řádek přebalu knihy se nemýlím – snahy být v knižní produkci in se projevují, je to patrné ve srovnání heslovitých řádek životopisů obou státníků. Zatímco druhý v pořadí byl prý politik velmi populární,až andělský - druhý získal moc velmi nemilosrdně a proslul jako krvavý diktátor a muž s násilnickou minulostí. Takové srovnání v souvislosti zařazení obou postav do válečného prostředí naznačuje mnohé. V hlubší úvaze je však poněkud humorné a stačí, komu Butlerová knihu zasvětila. Jde o slova předznamenávající další obsah knihy opravdu vhozená do rvačky. Kniha však ve svém celku tento kategorický imperativ odsunuje do pozadí, i když v jednotlivostech neopouští.

Znalá autorka Susan Butlerová si získala mé sympatie již svým neobyčejným věnováním své práce jiným: „ Na památku 405 000 amerických a 27 000 000 ruských (správně má být jistě nikoliv ruských – ale sovětských obětí – tedy kromě ruských, i obětí ukrajinských, běloruských, kazašských, kirgizských, turkmenských, tadžických, gruzínských,  moldavských...pozn. recenzenta) obětí druhé světové války“.

Celou svou knihou přispívá značně k poznání dvou velkých osobností, za takové oba autorka považuje – Stalina a Roosevelta - jak jednoho, tak i druhého označuje samostatně i ve vztahu jejich partnerství.

Hlavou mi nyní běží nepřestajné, posud trvající masírování čtenářské veřejnosti posledních let vůči „zločinci Stalinovi“, jeho stoprocentní identické spojení s někdejším nepřítelem nejenom SSSR, ale i USA a Anglie - Hitlerem. Nicméně nemohu zcela pominout znatelné, záměrně vědomé odsunutí osobnosti Roosevelta do hájemství nedůležitosti.

Konečně náhlá Rooseveltova smrt a zpráva o ní, vydaná 13. dubna 1945 těsně před koncem Druhé světové války byla nejhlasitěji oslavena v Hitlerově hlavním stanu, v ponurém bunkru. Nacistický ministr Schwerin von Crosigk měl při této zpráve „pocit, jako by v místnosti zaslechl mávnutí křídel anděla dějin“. Goebbels nařídil přinést nejlepší šampaňské a radostí zvolal: „Nastal okamžik zvratu. Je to jako smrt carevny za sedmileté války.“ Hned poté šel za Hitlerem a gratuleje mu: „Můj vůdče! Blahopřeji vám. Roosevelt umřel. Hvězdy praví, že druhá polovina dubna bude pro vás znamenat obrat. Dnes je pátek 13.dubna 1945. Je to den zvratu.“

Pominutí Roosevelta s přibývající během let nebylo věcí okamžiku, vytvořilo prostor vyzvednuti na nebesa – J.F. Kennedyho, zvláště Reagana, obou prezidentů USA jménem Bush, občas i Clintona.

Dalo příležitost pozvednout nad oba objekty zájmu Susan Butlerové – tedy Stalina a Roosevelta - hlavně rozhled a do budoucna pak Winstona Churchilla, jak zatočit s Hitlerem a se Stalinem dohromady.

Nehledě na skutečnost – že Butlerová této ideologii ve své práci nepodlehla, leč se z ní zcela pro svůj původ a identitu nemohla zcela vysvléknout a vyvléct.

Její přínos, zejména pro dnešek, je pro každého nepřehlédnutelný.

Autorka nás zasvěceně přivádí do děje nejsložitějších okamžiků, které nakonec dovedly protihitlerovskou koalici do vítězného konce a k porážce Hitlera. Nezbavuje nás pocitu počáteční až bázlivé nedůvěry jednoho ke druhému – tedy Roosevelta ke Stalinovi a k pochybnostem Stalina o Rooseveltovi.

To, co přisuzuje Butlerová Rooseveltovi, mínil i Stalin zpočátku o něm.

První dotyk Roosevelta se Stalinem v listopadu 1943 v  Teheránu líčí jako setkání amerického prezidenta USA v tváři v tvář jako s nejprohnanějším politikem, s nímž měl co do do činění. Butlerová však stejně soudí i prezidentovi USA: „ Roosevelt uměl být otevřený, stejně jako lstivě prohnaný.“ Nepokrytě dává však najevo, vzájemný respekt, jednoho ke druhému a oba přesvědčené, že bez spolupráce USA, Velké Británie a SSSR nelze porazit velkého a odhodlaného ničitele světa.

Zatímco si Hitler myslel po smrti Roosevelta, že nastal podle hvězd okamžik zvratu a kdy vydal rozkaz německým divizím na Labi, aby ustoupily k Berlínu a usnadnily „srážku“ mezi sovětskými a americkými vojsky. Co bylo dále je známo, setkání vojsk 1. ukrajinského frontu s americkými vojska v Torgavě na Labi bylo demonstrací bojového souručenství SSSR a USA.  

Při setkáních v Teheránu dva z účastníků v rozhodujících okamžicích nešetřili ůsměvy. Ani získanými informacemi, zaručujícím jim vzájemnou bezpečnost. Roosevelt v době teheránské schůzky přijal bezpečí v prostorách sovětské ambasády. Jeden druhého do poslední „knoflíkové dírky“ pozorovali, vzájemně se sledovali a jeden druhého se snažili pochopit a odhadnout - jeden z invalidního vozíčku, druhý – Stalin ze své výšky 162 cm postavy . Oba poznamenáni fyziologickými defekty z mládí, jeden stižen dětskou obrnou, druhý zraněním v klukovských letech při nárazu koňského povozu. Oba dva byli dominantními postavami s nesmírným kouzlem osobnosti. Oba střežící si svou velikost a odpovědnost, v danou chvíli i před Winstonem Churchillem, za osud světa. Oba nenávistní k Hitlerovi,k jeho zločinné bandě, nenávistní vůči Němcům, nesnižující jejich schopnosti.

Kromě výsledků ve válce, je oba hlavně zajímalo a jaký bude náš svět po ní.

„Oba muží byli mimořádně inteligentní a oba vynikali skvělou pamětí, byť každý trochu jinak,“ uvádí autorka knihy mezi mnoha superlativy, přisuzující jednomu i druhému vlastnosti v portrétu partnerství Stalin a Roosevelt.

Autorčino hodnocení v knize musí přivádět k šílenství goebelsovské pojetí i aktéry současné české propagandy a jejího současného protiruského tažení. Otevřeně líčí jak se oba, Stalin i Roosevelt při schůzce v Teheránu, aniž vždy dbali stanovisek Churchilla, shodli, že po vítězszví nad Hitlerem musí zabránit opětovnému vzestupu Německa. I když Roosevelt před Stalinem často horkou nenávist vůči Němcům skrýval, nedalo se ukrýt, že i tak byla jeho stanoviska maximálně intenzivní.

Z tohoto hlediska Susan Butlerová připomíná Rooseveltova slova v jednom z rozhovorů s ministrem financí USA Morgenthaunem: „Musíme být k Němcům patřičně tvrdí, a když říkám, že k Němcům, nemyslím tím, jen nacisty, ale skutečně všechny německé občany. Buď je musíme nechat vykastrovat, nebo s nimi zacházet tak, aby neplodili potomky, kteří si v budoucnu budou počínat stejně jako jejich předci.“

Roosevelt v rozhovorech se Stalinem byl přesvědčen, že pokud má být v budoucnu dosaženo trvalého míru, je třeba zajistit, aby Němci již nikdy nenosili uniformu. Stalin připojoval stanovisko, že nejhlavnějším a nejdůležitějším úkolem je kontrola Německa a prohlásil, že Německo bylo a vždy bude hlavní hrozbou pro světový mír.  

Čtu se zájmem knihu „Stalin & Roosevelt Portrét partnerství“ a obklopují mne v domácím prostředí hrůzostrašné, vskutku nesmyslné lži. Ještě včera jsem četl ve vitrinách noblesní devítiletky pražského Jižního Města v textu pod fotografií ze schůzky velmocí v berlínském zámku Cecilienhof v Postupimi, že prý Stalin posílal i na toto jednání na nejvyšší úrovni, jak by bylo zvykem, vždy a důsledně svého dvojníka.

Brr! Jak odporná lež!

Teď nahlížím díky autorce do prvního jednání nejvyšších představitelů planety za druhé světové války o tom, jak zvítězit nad Hitlerem. Seznamuji se s lidskými vlastnostmi všech tří státníků – Roosevelta, Stalina a Churchilla. Vše se odehrávalo daleko od jejich domovů, vlastně na výsostném území SSSR – i když v Teheránu. Na konci roku 1943. Po jednáních – hlavně mezi USA a SSSR - se večeřelo, stoly byly připraveny s ruskou pohostinností, nechyběla ani pověstná ruská vodka.

Otevíraly se jazyky.

Roosevelt ani Churchill tehdy neměli tušení o německých válečných zločinech na sovětském území. „Do sta let bude náš rodný jazyk jazykem celé Evropy,“ sliboval Vůdce Němcům.

Do konce války zemřelo celkem 3,3 milónů zajatých příslušníků Rudé armády – více než polovina sovětských zajatců, Němci s nimi zacházeli jako se zvířaty, líčí Butlerová atmosféru při jednání i s odstupem času.

„Drželi je na mrazu a v ohradách uprostřed otevřené krajiny, takřka jim nedávali najíst, a pokud jich dost nezemřelo v důsledku nelidských podmínek, nechali je umírat hlady. Další desetisíce vojáků postříleli popravčí čety; mnozí byli odvlečeni do pracovních a vyhlazovacích táborů.“

Při jednom přípitku Stalina se k němu připojil Rooseveltův syn Eliot a připil směrem k Německu: „ Navrhuji, abychom připili na co nejrychlejší potrestání všech německých zločinců, kteří si zaslouží pouze popravčí četu!“

V Teheránu se přes mnohé rozmíšky chovali státníci k sobě velmi odpovědně, poklonu Rooseveltovi, vůdci největší kapitalistické mocnosti složil Stalin, vládce největší komunistické mocnosti.  

Autentickými citacemi autorka nešetří.  

Úmrtím Roosevelta 12. dubna 1945 se mnohé dostalo do jiné polohy, zvláště s příchodem jestřába Harryho Trumanna.

Stalin vyhlásil v úmrtní den Franklina Delano Roosevelta nejhlubší smutek.

Cenná kniha a její svědectví smrtí F. D. Roosevelta zdaleka nekončí.

Připojuji se k nedávné stručné recenzi Karla Sýse, že: „Po bezmála třiceti letech neuvěřitelných lží ze strany tzv. historiků typu televizního žvanila Kučery má český čtenář konečně možnost zkorigovat svůj vnucený názor díky autentickým svědectvím a dokumetům.“

Pravdy se čtenáři tentokrát s lítostí nedostává z domova (i když i díky jednomu našemu brněnskému nakladatelství), ale ze Západu, jak potěšitelné a zároveň zdrcující.

Chtělo by se tedy jásat, možná však i nahlas plakat.

Psáno pro Novou republiku, Slovo a LUK

Ďalšie články: ZDENĚK HRABICA