Reklama
Reklama

Revoluční lásky Marka Hrubce

Počet zobrazení: 1967

Docent Marek Hrubec má několik lásek. Vedle svých blízkých jsou to hlavně kritická filozofie a sociální věda a s nimi spjaté progresivní politické projekty, no a pak také Latinská Amerika, zejména Brazílie se svým sociálním programem Bolsa Família a také se svými družnými lidmi, kteří se umí radovat ze života, ačkoli to mají daleko těžší než většina z nás. Laureát Ceny evropského občana a nedávný zakládající rektor na univerzitě na hranicích Burundi, Rwandy a Konga nesčetněkrát přednášel právě i v Brazílii. My jsme si spolu povídali na letošním Světovém sociálním fóru v brazilském Salvadoru da Bahia.

1_svetove_socialni_forum_2018_salvador_brazilie_843.jpg
Svetové socialní forum 2018 Brazilie.

Jak byste popsal svůj vztah k Brazilcům?

Líbí se mi, že umí žít ve veřejném prostoru a více v něm komunikovat. V přátelském rozhovoru, při zábavě, tančí na ulicích; jsou daleko družnější a kamarádštější – což je zároveň jedna z podmínek participace občanů a sociálních aktivit. Schopnost prožívat na veřejnosti život přechází často v to, že lidé začnou mluvit o vážných tématech, o svých problémech, včetně chudoby a dalších sociálních a politických otázkach. To bychom se od nich mohli učit! Jakkoli je jasné, že většina z nich má výhodu tamního podnebí, že tam mají teplo pro ty diskuse venku, což se samozřejmě netýká jen Brazilců, ale mnoha oblastí Latinské Ameriky a například i zemí v jižní Evropě.

Než jste ale duševně splynul s těmito oblastmi, prodělal jste nějaký vývoj. Čím jste chtěl být jako malý kluk? Kosmonaut, popelář, nebo už jste tehdy tušil, že jednou budete chtít pomáhat měnit svět?

Ze zmíněných možností nejvíc sedí kosmonaut. Když náš první kosmonaut letěl do vesmíru, tak jsem si jako malý kluk fascinovaně napsal na papírek: »Dnes letěl do vesmíru první československý kosmonaut Vladimír Remek« a říkal jsem si, že si ten papírek schovám do budoucna pro inspiraci. Pak jsem ho ale ztratil, přiznávám...

Ke svému současnému koníčku a povolání v jednom jsem dospěl v pozdní pubertě, kdy jsem se začal zajímat o filozofii a porozuměl tomu, že když chci pochopit podstatu věcí důležitých pro člověka, musím se zaměřit na sociální a politickou filozofii. Pak jsem pochopil, že filozofie sice umožňuje nutný a výborný základ, ale zároveň musí být prováděna ve spojení s kriticky pojatými sociálními vědami, neboť bez faktů, analýzy a kritiky světa není možné ani normativně vymýšlet řešení nespravedlností. Také velcí autoři, ať už to byli Aristotelés nebo Marx, se pokoušeli spojit toto vědění (více oborů dohromady), aby mohli analyzovat nejvýznamnější problémy a navrhovat jejich spravedlivější alternativy do budoucna.

2_forum_probihalo_na_federalni_univerzite_brazilskeho_statu_bahia.jpg
Forum probíhalo na Federální univerzite brazilského státu Bahia.

A ten vztah k Latinské Americe byl dán tím, že po Kubě se vývoj i v ostatních zemích především tohoto regionu začal ubírat doleva?

Latinská Amerika mě zajímala dlouhodobě, ale ano, větší pozornost jsem jí začal věnovat kolem roku 2000, kdy začínal levicový obrat v Jižní Americe, spojený s nástupem Hugo Cháveze ve Venezuele. Ke změnám doleva došlo ve všech zemích Jižní Ameriky s výjimkou Kolumbie. Byla to nejlevicovější vlna v dějinách Jižní Ameriky od jejího dobytí před 500 lety! Tento obrat trval přibližně 15 let, v závislosti na situaci v jednotlivých zemích, a symbolicky skončil v roce 2016, kdy došlo ke studenému ústavnímu puči v Brazílii odvoláním prezidentky Dilmy Rousseffové.

Spolu se zájmem o tyto změny došlo i na mou spolupráci s tamními univerzitami, jakkoli kontakty nebyly jen akademické, ale i přátelské a občanské. Promítly se také do dalších zemí, kde jsem přednášel na univerzitách v Chile, Uruguayi nebo naposledy na Kubě. V Brazílii pak v Porto Alegre, Florianópolis, Rio de Janeiru, Sao Paulu, Belému a nyní v Recife. Nejvíce spolupracuji s kolegy v Porto Alegre, od roku 2001 domovině Světových sociálních fór, která přicházejí s diskusemi a zásadními návrhy na různá nová sociálně spravedlivější uspořádání společnosti. Před rokem a půl jsem na univerzitě v Porto Alegre strávil kratší semestr, kdy jsem zkoumal právě různé participativní rozpočty a celé systémy – jak se lidé reálně ekonomicky podílejí na rozhodování. Nemám přitom na mysli grantové systémy, které se zkoušejí i v ČR či na Slovensku. Nemluvím o nějakých drobných penězích, za které si občané postaví třeba lavičky v parku nebo něco podobného, i když ten zájem o participativní rozpočty se začíná objevovat i u nás. Participativní rozpočty v Brazílii ale umožňují, aby radnice realizovaly také velké projekty jako křídla nemocnic nebo nové školy. Vedle toho občané mohou přímo rozhodovat i o tom, kolik má jít financí na zdravotnictví, dopravu, školství apod. Politici na radnicích i na vyšší úrovni to pak musí realizovat. Snahy občanů v participativních systémech a na sociálních fórech ve spolupráci s politiky přinesly pozitivní výsledky a umožnily zásadní zlepšování životní úrovně.

Je to ale aplikovatelné i u nás?

Určitě. Neplatí výmluvy, které často slýcháme. Této problematice se věnuji v rámci sociální a politické filozofie a sociálních věd, a zároveň v praxi. S kolegy se snažíme tyto praktiky analyzovat a přispívat k jejich uplatnění podle místních podmínek v různých zemích. Pro mě jsou tedy lidský a vědecký rozměr v jednotě, nemusím je naštěstí rozdělovat.

Tuším, že už jsme přešli ke klíčovému tématu, s nímž jste přijel na letošní Světové sociální fórum do Salvadoru – tj. světový základní příjem, který považujete za smysluplný pouze ve své progresivní (levicové) verzi. V této souvislosti opravuji tezi, že základní příjem není ani levicovým ani pravicovým programem, kterou jsem přiřkl v reportáži z minulého týdne mylně vám. Každopádně základní nepodmíněný příjem má i odpůrce a skeptičtí k němu jsou i někteří socialisté a komunisté. Jak byste tuto alternativu bránil?

Je mnoho věcí, které se nekupují a které lidé mají zadarmo – například vzduch. Každý má právo na to, aby měl i vodu. Prostě jsou již prosazena určitá základní práva a ta potřebují určitou materializaci. Když je někdo nemocný, nebo když je dítětem, také obvykle nepracuje. A naše civilizace se podle nás, zastánců základního příjmu, dostala do takového rozvinutého stádia vývoje, že zcela každému člověku (nezávisle na věku, pohlaví nebo na tom, zda pracuje) je možné zajistit základní sociální zabezpečení. Světoznámé motto »Každému podle jeho potřeb« může být už dnes naplňováno základním příjmem alespoň ve své základní podobě »Každému podle jeho základních potřeb«. Byl by to základ revoluční změny. My se na rozdíl od odpůrců ptáme: »Jaké je základní právo člověka?« Tím je přece právo na život – na to, aby mohl přežít. A k tomu nestačí jenom formální vyhlášení práv. Víme přece, že práva musí být materializována, tudíž financována. Co tedy jiného by mělo stát na prvním místě při rozhodování o prioritách rozpočtu než právo na život? Každému člověku, aby mohl žít (například aby bezdomovci nezmrzli v zimě na ulici a obecně aby každý mohl uspokojit své základní potřeby), by měl být vyplácen základní příjem...

4_na_projev_byvaleho_prezidenta_luly_prislo_skoro_10_tisic_lidi.jpg
Na projev bývaleho prezidenta Luly přišlo skoro 10 tisíc lidí.

Dnes už víme, že to není utopie. Například na Aljašce se základní příjem vyplácí všem občanům. Experimenty s ním vloni začali také na lokální rovině v evropských zemích, např. ve Finsku, Nizozemsku, ale dříve i jinde ve světě – v Africe v Keni či Ugandě, v Asii třeba v Indii, v Latinské Americe pak tady v Brazílii – zákonem o základním příjmu a sociálním programem Bolsa Família, který už pokrývá 25 % nejchudší populace. Snahy o zavedení základního příjmu jsou dnes na lokální, národní, makroregionální i světové rovině. Když lidé dostanou základní příjem, mohou se více věnovat svým dětem, rodičům a přátelům, mohou tvořivě rozvíjet svůj potenciál, který je jim nyní blokován nucenou prací, a tím přispívat také k žádoucím společenským změnám směrem k větší spravedlnosti. Samozřejmě, že základní příjem nestačí, ale je to správný základ strukturálních změn.

Takže zpochybňování, kdo na základní příjem má nárok, je špatná logika, která tak či onak útočí na ty nejchudší. Je to vlastně takový sadismus středních tříd, které atakují chudší, protože možná dostali nějakou dávku neoprávněně. Naopak správné je kriticky poukazovat na nespravedlivé zisky největších světových korporací, na úniky do daňových rájů, na jedno procento nejbohatších. Nůžky mezi lidmi na světě se velice rozevírají, což nejbohatším umožňuje nedemokraticky diktovat podmínky ostatním. Sem je třeba směřovat primární cíl kritických otázek – proč některé firmy a jedinci pobrali nespravedlivě víc atd. Právě od nich by se mělo přerozdělovat jiným, potřebným. Když už má někdo potřebu závidět, ať závidí těm, kdo jsou bilionáři a ne těm, kteří jsou chudí a dostávají sociální dávky.

6_soucastni_fora_byly_take_demonstrace.jpg
Součástí fóra byly také demonstrace.

To jistě. Takže v tomto ohledu jsou, předpokládám, liché i obavy z pracovní demotivace při přiznání základního příjmu?

Jistě. Základní příjem je jen základní, to není nic velkého, co by lidem stačilo k zaplacení všeho, co chtějí. Většina lidí bude nadále ochotna vynaložit pracovní úsilí na to, aby získala víc; něco, co ještě nemá. To platilo za minulého režimu, kdy lidé žili v egalitárnější společnosti, a platí to i dnes v éře neoliberálního workoholismu. Dnes lidé v USA a v západní Evropě trpí depresemi z přepracovanosti. A je to dáváno za normu. Jiní jsou naopak nedobrovolně nezaměstnaní... Tento systém je sociálně a ekologicky dlouhodobě neudržitelný. Základní příjem pro všechny by proto mohl být dobrým východiskem k budoucí zdravější a spravedlivější společnosti!

Rozhovor byl pôvodne uverejnený v Haló novinách 7. 4. 2018, text Slovu poskytol Marek Hrubec.

Foto: Marek Hrubec

Priemer: 3.8 (4 hlasy)
     
Reklama
Reklama
Kvalitné matrace za super ceny - NovyNabytok.sk

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama