Reklama

Proti větru nebo po větru?

Počet zobrazení: 2354

Občas sleduji, kolik lidí se u nás stydí, červená se, že kdysi – z nejrůznějších důvodů vstoupili do komunistické strany Československa.
Po desetiletí pak byli u komunistů. 
K jiným, ne k sobě, byli i hodně nemilosrdní. Ručili za jiné, trestali, vyškrtávali, vylučovali.
Nebyli sami, našli se brzy dokonalejší pokračovatelé, lustrovali, nechali si vnutit bezpečnostní prověrky. Zametali pod sebou. Zatajili svou minulost před vlastními dětmi.
Zvedali, zvedají na nás vztyčený prst. 

havel_zapalky.jpgNejprve bouřil, že nedovolí, aby jeho fotografie byla zobrazena na poštovní známce, natož, aby dokonce visela na stěně ve školních třídách, nakonec mu nebylo proti mysli, že se ocitl i na krabičce od sirek.

„Hlavně se neposrat aneb jak myslel, tak řekl, jak řekl, tak udělal“ – vyjádřil se za všechny ve své stejnojmenné knize Mirek Topolánek. Vydala mu ji v roce 2016 Euromedia Group (512 stran). Podle něho s Charlesem Bukowskim: „Svět patří těm, co se neposerou.“ Vybral si citát Winstona Churchilla: „Komunista je jako krokodýl: když otevře tlamu, nepoznáte, jestli se snaží usmívat, nebo jestli vás chce sežrat.“
Petr Husák vydal ve Vovox Globator v roce 1997 dlouhý knižní rozhovor pod titulkem „Budování kapitalismu v Čechách“ (Rozhovory s Tomášem Ježkem) – přeneseně i o tom, proč se muselo na minutu zhasnout. 
Když čas oponou trhnul, rozletěli se všichni ptáčkové do všech politických stran. Posléze i do specifických hnutí. Skoro nikde se neztratili. A nelenili a nelení ani dodneška, hlasitě však často přiznávají své omyly. Ohlašují svůj stud nad rozlitým mlékem. Peníze jim nesmrdí. Občas, při náhodném setkání (většinou sedí za volanty) – vrhnou do prostoru odporné slovo – kdy všechno špatné, co kdy vzniklo, bylo jenom za bolševika. 
Na dálku si odplivnou na komouše, otevřeně pohrdají komanči.
Sami jimi však byli. A i když nebyli – uplatnili se v  lokajství. Jakýpak byl rozdíl mezi členem KSČ, lidovcem, jehož přijetí projednával orgán KSČ? A co s těmi – s pukrlaty. S čepicí pod paží. V nejrůznějších oborech. Ve druhém svém životě nepřestali býti kormidelníky, nahospodařili si.
Napsali už dávno sobě a také svým potomkům nové životopisy. Jak je to běžným zvykem v širém, pseudodemokratickém (a teď už víme, že i v málo svobodném euroatlantickém) světě. Mít dobré curicullum vitae a dobrého vrátného, otvírače dveří k jejich odemknutí, znamená být INN nebo TOP.
Narodili se 17. listopadu 1989.
Když je potkám, vidím jim na očích, jak si ani sami sobě nevěří, pokaždé nezapomenou dodat, že na jednoho – přes všechno i špatné, čím se projevil a co národu napovídal, nemohou nikdy dopustit.
Uctívají svého Mesiáše.
S národní trikolórou z plných hrdel volali do aleluja: „Havel na Hrad.!“
Zapalovali si „Sparty“  i „Partyzánky“ – na Slovensku „Detvy“, jinde i „Džunky“, předtím někteří za jiných časů dokonce „Zorky“ a jiné tabákové listí. Škrtali sirkami s jeho portrétem a s heslem: „Záruka svobodných voleb!“ Vyrobil pro ně podnik Solo Lipník, ČSN.
Jeho následovníka Václava Klause považují za zločince; ani spát kvůli němu nemohou – kvůli rozdělení státu, kuponové privatizaci, za amnestii, za narcismus, za odpor a tvrdošíjnost nepřiznat proměny počasí v etapě oteplování.
Jeho následovníka Miloše Zemana mají za burana, proklínají ho za nedodržování Ústavy České republiky, za servilitu vůči Číně a Rusku. Za fotografii s Ivanou Trumpovou, kterou vyhlásili za podnikatelku TOP Česka.
Dal amnestii vrahu Jiřímu Kájinkovi!
Tyto kritické pohledy jsou mi pořád víc a víc lhostejné.
Kdo za vším stojí?
I četní převlečení a povždy radikální si za léta stačili postavit chrámy. Nezávidím jim je, jsou stejně - jako my všichni - jenom obyčejnými smrtelníky.
Kradli a loupili, když se na minutu zhaslo a kradli jiní.
Ale nemohu pochopit, proč se tolik z nich, kteří dávno jako Haha Bimbi z boje utekli - po litém válčení znovu a znovu vrhají do útoku. Aby čpěli síru a oheň. Stydí se za své někdejší členství v KSČ a vymezují se na veřejnosti. S komunisty už nikdy, nikdy! Kupředu levá – ale s Bohumínským usnesením.
Ti, kdo zrazovali sama sebe, nemuseli mít ani vždycky v kapse tu zpropadenou rudou legitimaci, pracovní knížku své doby. 
Kdo to všechno vlastně jsou ti všichni?

skener_20170731.jpgPohlednice Františka Fišera, vydaná Maticí Staroboleslavskou: Blahoslavený Podiven, panoš svatého Václava ukrývá v zemi obraz P. Marie Staroboleslavské roku 929.

Figurky současné politiky, jsou to „Podiveni“. Jsou jich u nás tisíce, do omrzení prohlašují, že přece nemohli ani jinak. Nemohli spát pod mosty. Museli živit sebe i své rodiny.
Čůrat proti větru nebo čůrat po větru? 
Po otcích vzešli i jejich synové.
Zrovna před chvílí jsem si přečetl dlouhý rozhovor zástupce šéfredaktora Květů (kdysi Květy české, založeny roku 1834) Tomáše Coňka s politickým subjektem, který prý může zamíchat kartami, s Petrem Robejškem. Interview vyšel v kdysi pokrokovém českém časopisu. Už jsem se lekl, že by v něm nebyla otázka otázek, s jakou politickou stranou si Petr Robejšek dovede představit spolupráci. Respondent ji ruče vysypal v převraceném gardu z rukávu: „Se všemi, kromě komunistů.“ 
Petr Robejšek, který po studiích na UK emigroval v roce 1975 do Německa, byl před dvěma roky vyznamenán,
Jinak lze také říci, byl Milošem Zemanem blahoslaven ve Vladislavském sále Pražského hradu.
Dostalo se mu medaile „Za zásluhy“; založil stranu Realisté.
Kdo byl Blahoslavený Podiven?
Podiven. Byl to panoš svatého Václava; prchl kdysi do Němec, kde pobyl roky, pak se vrátil do Staré Boleslavi, někdy kolem roku 929, kde byl vojáky Boleslavovými oběšen.
Jak a kdy tohle nekonečné očůrávání patníků nakonec skončí?
Kdo a s kým?
To ví určitě jenom a jenom Blahoslavený Podiven!

Ilustrace: archiv autora

Priemer: 4.6 (25 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama