Reklama

Pozlátkový svět odchází – a zvolení Trumpa to do značné míry zosobňuje

Počet zobrazení: 2349

První část rozhovoru redaktora Kulturních novin s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou o prezidentské volbě v USA, sílící sociální nerovnosti, a „majdanizaci“ a fašizaci demokracie. Vyšlo v: Kulturní noviny, 14. 11. 2016

Ze svých žákovských let u mistra českého rozhovoru A. J. Liehma jsem si zapamatoval jeho oblíbenou větu, kterou často opakoval: „Den před 20. srpnem 1968 nikdo nečekal, že přijdou.“ Čekala jste, že bude americkým prezidentem zvolen Donald Trump?

ilona_svihlikova_s.jpgTeď to bude vypadat, že jsem „generálem po bitvě“, ale pravděpodobnost jeho zvolení mi přišla dosti vysoká a to obzvláště po zkušenosti s Brexitem. Ten jasně ukázal anti-establishmentové rozpoložení a intenzivní vztek řady občanů na dosavadní elity a uspořádání. Trump tyto emoce také ztělesňoval. Ale bylo i pro Republikány nemilým překvapením, jak dokázal projít republikánskými primárkami a poradit si se všemi kandidáty, Jebem Bushem počínaje a Rubiem konče. U Trumpa nevědí, co mohou čekat a on se neustále projevuje jako neřízená střela.

Jak si vlastně stojí dnešní Spojené státy americké? Pokud vím, přišly o všechna předchozí prvenství, nejsou už největším světovým producentem žádné významné komodity, nemají nejvyšší hrubý národní produkt a díky ČLR dokonce už ani největší armádu. Jakým kouzlem si stále ještě udržují aureolu hegemona?

Úpadek ekonomický se časem přelije i do úpadku v rámci mezinárodních vztahů. Což se dnes děje a vidíme snahy USA tomuto zabránit. Jednou z těch snah je vytváření a šíření chaosu, o kterém si naivně mysleli, že budou schopni ho kontrolovat.

Přesto mají Spojené státy ještě řadu silných stránek, především v oblastech technologie, v síle vojensko-průmyslového komplexu a rozšíření amerických vojenských základen po celém světě, a samozřejmě v roli amerického dolaru – hlavní internacionální měny, což je velice významný faktor, vlastně jeden z klíčových pilířů americké moci. Nezapomínejme ani na tzv. soft power, okouzlení americkou pop-kulturou, rozšíření jazyka, a také americký koncept selfmademana, který se ovšem ukazuje být čím dál více iluzí. Ten pozlátkový svět pomalu odchází a zvolení Trumpa to do značné míry zosobňuje – a je to šok jak pro Američany, tak i pro „spojence“, respektive vazaly.

Málokdy je to ovšem u mezinárodních vztahů tak, že se automaticky žezlo hegemona předá nově ekonomicky nejsilnější zemi – i kdyby šlo vše hladce a hegemon o svou pozici nebojoval, pak je tu časové zpoždění. Například Spojené státy „přerostly“ Velkou Británii ekonomicky již v poslední čtvrtině 19. století, ale politicky upevnily svou pozici až po druhé světové válce.

Jak jste vnímala kandidaturu Bernieho Sanderse na amerického prezidenta a jeho vyřazení? Byl by podle vás pro USA a svět nadějí?

Bernie Sanders by byl kandidát, kterého bych podpořila, kdybych žila v USA. Pozoruhodné bylo, jak velké množství mladých voličů dokázal oslovit, jeho mobilizační potenciál byl skutečně výjimečný. U něj se totiž sešel onen „čistý anti-establishment“, nikoliv víceméně jen forma jako u Trumpa, ale obsah i forma. Nemluvě o jeho minulosti, která ukazuje na dlouhodobou názorovou konzistenci. Je ovšem fakt, že jeho program, ať už působil v rámci USA dosti radikálně, byla vlastně taková verze amerického sociáldemokratismu. Byl by to ovšem i tak obrovský posun a skutečná změna, i kdyby se mu podařilo realizovat jen několik z vybraných opatření. Jenže to je právě ta otázka: Bylo vůbec možné, aby takový kandidát uspěl v dosti pokřiveném systému dvou stran, které de facto, jak říká Chomsky, jsou jen dvě frakce jedné strany? A pokud by i zvítězil, jakými lidmi by se obklopil, aby mohl uskutečnit své plány? Nedopadl by náhodou jako Kennedy? Jednoduše řečeno, nejde jen o Sanderse, jde o to vytvořit životaschopné silné hnutí, které by s ním, případně s někým jiným bylo spojeno.

Typickým fenoménem dneška je, že se všechna média postaví na stranu jednoho kandidáta a stojí na jeho straně i poté, co ve volbách prohraje. Výhra takového „otloukánka médií“ (jako jsou Miloš Zeman nebo Donald Trump) je podle mě mimo jiné důkazem, že některé demokratické instituce stále ještě fungují. Mám ale pocit, že poražené „demokratické“ síly „ve jménu demokracie“ neustále hledají způsob, jak demokratickou volbu zvrátit, ať už je formou ukrajinský Majdan, při němž byl odstraněn legálně zvolený prezident Janukovyč (jak se dnes ukazuje – o nic víc úplatný, než jeho následovníci), anebo jde o chystaný protiteroristický zákon, podle něhož bude možno člověka odsoudit i „za schvalování teroristického činu“ a v součinnosti s nímž bude na ministerstvu vnitra ustaven zvláštní úřad „pro odhalování nepřátelské propagandy a dezinformací“ v médiích. Jak si za těchto poměrů uchovat svobodu?

Souhlasím s hodnocením situace, které je v otázce popsáno. Toto „utahování šroubů“ těmi úřady pro odhalování propagandy neboli úřady, které mají odhalovat, že si někdo dovoluje myslet jinak, než je oficiální linie, nejsou ukázkou síly, ale spíše slabosti. Establishment prostě zjišťuje každým dnem, že už to nemá pod kontrolou, ergo že demokracie ohrožuje jeho další fungování. Je to pro něj hrozné zjištění a může na to reagovat různými způsoby. Tak v rámci EU pro jistotu, ať už tzv. euroskeptické strany posilují, jak chtějí, tak zase necháme vše při starém spolu s lidovci a sociálními demokraty a „pojedeme dál“ močálem černým kolem bílých skal. Část tzv. liberální levice to paradoxně podporuje, protože má pocit, že kdyby padla EU (která je jednoznačně reakční institucí), tak skončí svět. Takže reakce první je: budeme se tvářit, že se nic neděje. A když se někdo postaví na odpor, jako třeba Řecko, tak ho pomocí Evropské centrální banky zařízneme jak kuře. Aneb dle hesla, dříve tanky, dneska banky.

Pak je soft verze Majdan, tedy tlak „uvědomělých umělců“ a „elity národa,“ kteří využívají médií, aby odstranili člověka, kterým jim nevyhovuje. V našem případě je to Miloš Zeman. Elita národa se mimo jiné projevuje tím, že kašle na sociální problémy lidí – jako na exekuce, a na to, že děti nemají na obědy a že tu máme 70 000 lidí bez domova. Ale hrozně je štve, že Zeman má tři brady a není tak sexy jako knížepán. Jenže ono nejde o Zemana, jde prostě o to, že lidé nějak rozhodli a mají právo tam mít tu osobu, kterou si vybrali, aniž by jim někdo neustále otloukal o hlavu, jací to jsou idioti, když si dovolili mít jinou preferenci než jan Hřebejk.

A pak je tvrdá varianta, kde se střílí, tedy jde se cestou vyprovokovaného násilí.

Zachovat si svobodu znamená nenechat se vyprovokovat k násilí, protože na to druhá strana čeká, to za prvé. Za druhé, nenechat se zastrašit, za třetí, nehrát hru, kterou většina médií chce, abychom hráli. Jak vidím všechny ty šaškárny kolem tibetských vlaječek a vyznamenání, je to pro mě signál, že se právě v tu dobu dějí důležitější věci, jako je např. dohoda CETA, jako je zákon o sociálním bydlení, jako je to, že neuvěřitelně zdražili vodu a podobně.

Dočetl jsem se, že přerozdělení světového bohatství mezi minoritu bohatých a majoritu chudých se v současné době nachází zpět někde na úrovni roku 1800, kdy většina světového majetku byla vyhrazena několika málo feudálům. Zároveň jsem se dočetl, že v Itálii byl proveden průzkum, který zjistil, že většina tamních výrobních prostředků je stále v rukou týchž rodů, v nichž byla v roce 1600. Když to tak vidím, říkám si: měly ty krvavé historické revoluce, mířící k větším osobním a sociálním svobodám a prostupnosti, vůbec smysl? Existuje v naší společnosti nějaká hodnota, která z nich zůstala?

Myslím, že ta koncentrace bohatství, kterou dneska pozorujeme a o které i OECD uvádí, že nás vrací někam k roku 1820, je prostě znakem toho, že socio-ekonomický systém kapitalismu se dostal na hranice svého fungování a začíná se měnit do své parazitické rentiérské formy (čímž se tomu feudalismu poněkud podobá). To ale neznamená, že nebyla časová období, kdy měl tento systém určitou legitimitu a stal se i zdrojem pokroku, bezesporu ve srovnání s feudalismem (s čímž by souhlasil i Marx).

Každá revoluce, sociální změna zanechá ve společnosti svou stopu. Nikdy nelze „otočit páskou zpět“ a vrátit čas. Je tu nějaká zkušenost, která ve společnosti, třebas někdy i v utlumené podobě, přežívá. Myslím, že „rovnost, volnost, bratrství“ jsou pořád nesmírně silné hodnoty, které se následně odrazily ve všeobecném volebním právu, následně třeba i v určité sociální legislativě, v rozšíření spolků a družstev – jako jsou Kulturní noviny – v celé pozměněné síti sociálních vazeb. To, že musíme o určitá práva bojovat tváří v tváří degenerujícímu systému znovu a znovu, je fakt. Ale to neznamená, že minulé bitvy neměly smysl.

Vraťme se k tématům, které jsem na začátku rozhovoru vytyčil jako ty, které v současné době vnímám jako nejožehavější. Přes časem jsme v KN uveřejnili rozhovor s Alenou Scheinostovou, která mapuje situaci ve Středoafrické republice, na níž je nejlépe vidět neokoloniální politika, kterou vedou dnešní hegemoni. V době, kdy země byla součástí francouzského koloniálního panství, byla sice vykořisťovaná, ale alespoň v ní fungovala státní správa, komunikace a tak dále. Dekolonizace přinesla úžasný pokrok ve vykořisťování: Francie a jiné koloniální mocnosti daly kolonii „samostatnost“ a pod heslem volného podnikání nechaly své soukromé společnosti zplundrovat zemi daleko hůř, aniž musely (jistě kromě úplatků) investovat jediný haléř do její státní správy. Výsledkem je totálně rozvrácená země, které fakticky vládne negramotná soldateska. Vzor divoký západ. Tento africký model ( = v zásadě ve velmi bohatých zemích, kde se nacházejí například diamantové doly a kde by tedy obyvatelstvo mohlo žít jako v ropném Kuvajtu, se umírá na válku, marginální nemoci a hlady) dnes ale není vidět jen v Africe, ale třeba i na Ukrajině a v omezené míře vlastně i v našich krajích: Hlavní podniky jsou rozkradené, poslední tuneláři přežvykují, co ještě zbylo (aktuálně jsou to sociální firmy), sociální jistoty jsou den ode dne nižší, dnešní pracující už vědí, že důchod, který by je uživil, mít na stáří rozhodně nebudou, altruistické řeči globálních politiků a často i vůdčích humanitárních pracovníků (kteří jsou přečasto zároveň vedoucími zpravodajských agentur, působících v zemích, jimž je „pomáháno“) jsou jen public relations. Je to stav, který neuvěřitelně přesně připomíná romány Hanse Fallady z Výmarského Německa, po kterém (stejně jako po dnešní bánskobystrické župě a Maďarsku) na jeho konci pochodovaly hnědé košile nacistů. Vede z této ustálené dějinné amplitudy nějaká cesta ven?

Nevím, jestli je možné to charakterizovat jako „ustálené“. Já to spíše vnímán jako určitý „upgrade“ klasického kolonialismu, který je zákeřnější na analýzu. Vypadá to, že je nějaká země samostatná, ergo můžeme ji a její představitele obviňovat z neschopnosti, korupce atd. a přitom je tato zdánlivě samostatná jednotka ve zcela podřízeném postavení v oblasti ekonomiky, což se jí dále vrací v politice. Tato nestabilita se navíc v procesu globalizace může intenzivněji šířit, tj. vracet se i zemím kolonizátorským, neboli zemím centra systému, stačí se podívat na migrační krizi. Prostě se ukazuje, že pokud nemám pod kontrolou svou socio-ekonomickou situaci, pak je mi židlička v OSN málo platná (pokud ji nechci vyhandlovat za americké zbraně, například.)

Kapitalismus v určité fázi takto samozřejmě funguje, ale je to dynamický systém a navíc sebedestrukční k tomu. Takže není nikde osudově předurčeno, že to musí být takto. Myslím, že v současné době jsme skutečně v přelomové situaci, kdy krize nakupené tímto systémem rozdělení moci (ekonomické, vojenské, politické) přestávají být zvládnutelné a proto se k moci dostávají anti-establishmentové síly (což ovšem nemusí nutně ovšem znamenat pokrokové síly). Mnohem intenzivněji se vyhrocuje možnost mezi řešením válkou a rozvratem (tj. vyvolávání chaosu) a mezi hledání diplomatických a mírových řešení. Není to rozhodnuto jednou provždy, zrovna tu současnou etapu vývoje vnímám pro svou dynamickou nelinearitu jako velikou naději na změnu.

Druhú časť rozhovoru o (a)sociálnosti systémov Ruska a Číny, EET, Andrejovi Babišovi, osobnostiach ľavice a osobnostiach vôbec prinesieme budúci týždeň, keď vyjde v Kultúrnych novinách.

Fotozdroj: FB

 

Priemer: 4.8 (31 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama