Reklama

Potřebujeme ještě sociální demokracii?

Počet zobrazení: 1704

Ilona Švihlíková se (v časopise !Argument 18. októbra) zamýšlí nad historickým a především současným smyslem sociálních demokracii nejen v českém kontextu. Potřebujeme je ještě?

Volební výsledky stran sociálně-demokratického charakteru jsou poslední dobou skutečně katastrofální. Některé zmizely z politické mapy a nehrají v politickém systému skoro žádnou roli (Polsko, Řecko), jinde se propadají do bezvýznamnosti (Francie, Nizozemsko) a když už se tak nějak „drží“, pak sbírají nejhorší výsledky od druhé světové války (Německo, Norsko).

I když u nás jsme obvykle ponořeni jen sami do sebe a ignorujeme, ke své vlastní škodě, širší trendy, nemůžeme se tvářit, že problém, který se týká také ČSSD, je způsoben „jen“ personáliemi. Psychologizující rozbor je sice populární žánr, ale koncentruje se spíše na důsledek než příčinu toho, proč sociální demokracie odcházejí ze scény, nebo oslabují nevídaným způsobem?

Připomeňme si, že ve většině zemí se jedná o nejstarší strany v systému, strany, které byly často postaveny mimo zákon, strany, které se zaslouží o rozšíření všeobecného volební práva a stály na straně dělníků, na straně minimální mzdy, osmihodinové pracovní doby či zákazu dětské práce.

Vyčerpaly se sociální demokracie a nemají už v politické konkurenci tak říkajíc co dát?

Bezesporu to nelze vyloučit.

Podobně jako životní cyklus výrobku, rovněž politická strana může směřovat ke svému konci. Konflikt, na kterém byla založena, zmizel, mohl být vyřešen a nahrazen jiným konfliktem, nebo strana zdegenerovala do takové podoby, že není schopna svůj původní konflikt (štěpení, které ji dalo vzniknout) úspěšně uchopit.

O první případ se podle mě nejedná: sociální demokracie vznikla z konfliktu mezi kapitálem a prací. Tento konflikt je stále velice aktuální. Stačí se podívat na míru nerovnosti, prekarizaci práce a koncentraci příjmu i bohatství u jednoho horního procenta (obecný trend vyspělých zemí, i když různě silný v různých zemích). To, že si kapitál „bere“ na úkor práce (citace Krugmana) je jasně patrné z vývoje podílu mezd na produktu (wage share). Ať už je to dáno pracovně-úspornými technologiemi, globalizací, financializací a neoliberální politikou – ale nejspíše je to mix všeho zde uvedeného. Fakt, že se tak děje, těžko popřít. (Dokonce to přiznává i Mezinárodní měnový fond).

Extra bohatí jedinci navíc stále intenzivněji staví svou strategii úspěchu na dobývání renty, což je v kapitalismu patologie a bezesporu nám evokuje neofeudalismus. Takže to, že by pro sociální demokracii nebyl prostor jaksi objektivně z hlediska raison d’être, není pravda. Naopak tu máme skupinu, která se snaží do systému zabudovat privilegia a z nich „těžit.“

Možná ale pro ni není prostor z hlediska toho, JAKÁ řešení sociální demokracie nabízí.

Tady narazíme na jádro pudla.
 

Strana smíru jednoho historického okamžiku
 

Sociální demokracie sice vznikla z konfliktu práce versus kapitál, jenže zároveň se etablovala jako síla, která chce tento zásadní, nikdy nemizející konflikt kapitalismu řešit jaksi smírně. Vztah kapitálu a práce je proto tak analyticky náročný, protože představuje symbiózu a antagonismus zároveň. Vyskytlo se totiž krátké období v historii kapitalismu, kdy byly podmínky pro sociálně-demokratickou politiku „smíření práce a kapitálu“ příznivé. Tyto podmínky ovšem nyní již neplatí. Připomeňme si je:

  • Existence alternativního systému, který představoval nejen vojenskou hrozbu, ale především ideologické ohrožení.
  • Nástroje pro tvorbu aktivní hospodářské politiky, které bylo možno aplikovat (a úspěšně) v rámci národního státu a do určité míry tak sloučit kapitalismus s demokracií
  •  Načasování této aplikace po druhé světové válce, což se kryje jednak s obdobím poválečné obdoby a jednak s rozvojem pracovně-tvorných technologií.

Tento jedinečný souběh faktorů umožnil sociálním demokraciím uspět, dokonce vesměs jako dominantnímu myšlenkovému směru, který zanechal svou silnou stopu i v ekonomice daných zemí (pojistné systémy, financování veřejných statků, daňová soustava atd. atd.).
 

Jenže tyto podmínky už NEEXISTUJÍ.
 

Nebudu se opakovat s tím, že sociální demokracie nepochopily globalizaci a když se vzdaly marxismu jako základní opěrné doktríny, tak se v tom „plácají“ a jejich politika ztratila konzistenci. Nebudu se ani vracet ke katastrofě jménem Třetí cesta, jejíž škody jsou velmi dobře rozpoznatelné na německé sociální demokracii. Německa SPD dodnes neví, jestli má být „nadšena“ z reforem Hartz IV., nebo jestli je má proklít. Ono prostě nemít základní teoretické ukotvení světa a myslet si, že to zvládnu na základě „marketingu“ apod. se prostě musí vymstít. Už jen z toho pragmatického důvodu, že na marketingová kouzla tu jsou jiní „kabrňáci“.

Sociální demokracie při svých receptech stále vychází z toho, že je žádoucí nastavit „smír“ mezi kapitálem a prací, což v minulých dekádách vedlo k tomu, že neschopna orientace, začala „tvořit“ pracovní místa tím, že si podplácela nadnárodní firmy nástroji jako jsou investiční pobídky a s chutí se zapojila do závodu ke dnu.  (Do té doby spadá výrok Vladimíra Špidly o tom, jak bude přivykat lidi na život v nejistotě – věru skvělá to úloha pro sociálně demokratické strany).

Smír vychází z toho, že obě strany, ergo kapitál a práce, na něm mají zájem. Jenže to není pravda.

Kapitál jako zhodnocovací mechanismus (ne jako budovy, stroje, zařízení) práci potřebuje jaksi čím dál méně a vzhledem k tomu, že byl schopen se rozrůst do globální míry, hraje vesele hru „divide et impera“, kdy proti sobě staví jednotlivé země (přesněji v jeho slovníku -místa pro investice).

Sílící role renty znamená, že produkce ve smyslu inovací sice existuje, ale narůstá role privilegií a dobývání renty (to jsou ty Buffetovy „příkopy“), tedy koncentrace sektorů, zajetí státu, regulativní zajetí atd. ne nadarmo tomuto tématu věnoval UNCTAD svou aktuální zprávu o obchodu a rozvoji. (Trade and development report).
 

Radikální pozice
 

V takovémto světě nutně musí přijít ke slovu nikoliv usmiřovací, ale radikální pozice.

Té ovšem sociální demokracie nejsou schopny, protože si za poslední dekády jejich představitelé zvykli, že jsou „u toho.“ Sociální demokracii se prostě stalo to, co se v rámci „politického životního cyklu“ stává: stala se plnou a pevnou součástí establishmentu. Což v době, kdy dělení establishment-anti-establishment začíná intenzivněji vylézat na povrch, není dobrá zpráva.

A co víc: této své pozice, „státotvorného“ uskupení se pevně drží. No, není divu, moc je návyková a stále platí, že „každej den dobrej.“

Podíváme-li se na to, jaká levicová uskupení bodují, najdeme jeden společný rys: jsou to anti-establishmentová uskupení, nebo pak osobnosti, kteří se snaží (v rámci bipartijního systému) přeměnit stranu jaksi zevnitř – a jejich upřímnou snahu poznáme podle toho, jak moc jsou establishmentem (sic!) strany nenáviděny a jak musejí o radikalizaci bojovat – to je Sanders, to je Corbyn.

Pokud to stranický systém dané země umožňuje, pak se od sociální demokracie odštěpí a vytvářejí nová anti-establishmentová uskupení (Mélenchon např.).

Tento proces samozřejmě není bez problémů, není to žádná jednoduchá cesta vzhůru, protože konflikt establishment X anti-establishment se umí hrát dobře i napravo. Nemluvě o tom, že některé části elit se snaží nabízet „produkt“, který se revolučně tváří, aby pak „držel“ status quo zuby nehty (Macron samozřejmě, ale na anti-establishmentovou notičku hraje i rakouský lidovec Kurz).

Dezorientovaná sociální demokracie, která „vrostla“ do mocenských struktur, jaksi nechápe, že „se změnil vítr.“

Ale ono je to ještě horší.

Nejenže by se i tradiční sociálnědemokratická pozice stala v současné době problematickou.

Ale sociální demokracie se v rámci třetích cest ještě navíc rozešla do značné míry i s tím, co programově prezentovala v období po druhé světové válce – v prospěch ústupu k ekonomickému neoliberalismu a prázdný prostor v mnoha státech naplnila nejrůznějšími „sluníčkářskými“ tématy. Ve své nyní jen opatrně opouštěné pozici (po Douglasovi, Blairovi a Schröderovi) dokonce „zdvojeného“ – defétismu, se dnes snaží ne méně, ale naopak ještě víc než v minulosti o smíření něčeho, co už – na rozdíl od některých příznivých období v minulosti – nejspíš smířit nepůjde.

Sociální demokracie je takto zřejmě odsouzena k odchodu do historického důchodu – pokud by se ovšem přece jen nevrátila k „revolučním kořenům“ (sociální demokracie byla v prvním období svého vzniku sice „nebolševicky“ demokratická, ale zároveň radikální a názorově poměrně konzistentní a hlavně nikoli bezradná).

Zatím se ale zdá, že návrat „ke kořenům“ příliš nehrozí …

Nebyla by to taková tragédie, kdyby sociální demokracie svou nepoučitelností jen uvolňovala cestu pro radikální levici.

Jenže neschopnost sociální demokracie a její „státotvornost“ spolu s liberálkovskou arogancí části tzv. progresivní levice přispívá k tomu, že do hry se hlásí a úspěchy zaznamenávají „jiní sekáči.“

Jak že to řekla bavorská CSU? Konzervativní pravice je zase sexy?

Fotozdroj: http://isocracy.org

Priemer: 4.6 (21 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama