Reklama

Po nás už jenom potopa

Počet zobrazení: 1718

Dávno odletěly doby, kdy jsme si byli hodně nablízku; za studií jsem poznal Venezuelce Carlose, Kubánce Reginalda, dceru Luise Corvalána Dominiku, Peruánce Josého, Bolivijce Carlose...

Letos – nyní v dubnu uplynulo 207 let od vyhlášení nezávislosti Venezuely na španělské nadvládě. S touto událostí je spojeno především jméno latinsko-amerického, venezuelského generála a politika Simóna Josého Antonia de la Santísima Trinidada Bolívara y Palaose Ponte Blanca (24. 7. 1783 – 17. 12. 1830). Byl idealista a utopista, ale některé své myšlenky přeměnil v život.  

Pro své činy a odhodlání se stal legendou Latinské Ameriky. Jako osvoboditel Venezuely, Ekvádoru, Kolumbie, Panamy, Peru a zakladatel Bolívie přispěl ke svobodě a nezávislosti těchto zemí.  

bolivar_detail.jpgbolivar_ab.jpg

bolivar_tabula.jpgČeské hlavní město má v dnešní městské části v Praze 6 od roku 1983 jako málokteré město Evropy Bolívarův pomník na Náměstí Interbrigády. U něho čest tomuto významnému představiteli jihoamerického boje za svobodu a nezávislost a Venezuelské bolívarovské republiky vzdali poctu představitelé vyslanectví a pražské veřejnosti.

Na krátkém letošním setkání jsem si opětovně uvědomil, že i Praha naší doby má nejen sochy a pomníky režimně vyvolené, vyzvedávané, ale i pomníky opovrhované, zatracované, události zvýrazňované, do nebe vynášené a odmítané.

V prostorách Prahy 6, v blízkosti zanedbaného pomníku maršála SSSR I. S. Koněva, se příliš nepečuje ani o Bolívarovou sochu, stopy po vandalských sprejařských poškozeních jsou stále zcela viditelné. Čas od času se dává do široké veřejnosti na vědomí, že by se podobných památníků nejenom celá Praha, ale i městská část Praha 6 měla již konečně navždycky zbavit. Když se dokáže zbavit architektonických objektů v podobě takové gigantické stavby, jakou byl Hotel Praha (zbouraný způsobem, jaký stihl v minulém režimu nádraží Těšnov) a nyní budovy na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice a dalších kousek za Národním muzeem, proč by se nedokázala Praha postupně zbavit i památníků. Stačí mnohé nechat ohlodat časem. Zkuste se dostat z pražské Panské ulice do zad budov Koňského rynku – a zjistíte, že z mnoha zůstanou jenom jejich čela, Potěmkin v Praze udatně vítězí.

Zdá se přitom všem dění, že kromě do nebe vynášené „sametové revoluce“ – jako nového divu světa, žádné jiné lidové vzedmutí boje za svobodu vůkol nás vlastně neexistovalo a neexistuje. Ani studentské boje a revoluční národní odhodlání na barikádách v roce 1848, ani odkaz předtím dávné husitské revoluce, nejsou již často připomínány.

Snad ještě ve filmech pro pamětníky. Námitky proti tomuto stavu připomínají házení hrachu na zeď. Jakoby se v zimě v létě – nechumelilo ani neprášilo.

Snad ještě „Vlajky pro Tibet“  na školách a na radnicích, křídla „Paměti národa“ létající do učeben škol a natažené pracky „Člověka v tísni“, nejenom pro potřebné – ale i pro jeho činovníky – ještě i letos natruc velkým změnám v situaci světa, u nás pořád bodují.

Zdeněk Hrabica

Foto autor

 

Priemer: 5 (20 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama