Petr Žantovský: Mediální manipulace

Počet zobrazení: 4591
Tradičný Vratimovský odborný seminár ­– prvý bol v novembri 1990 – , ktorý zorganizoval OV KSČM vo Frýdku-Místku a Moravskoslezský Krajský výbor KSČM, sa konal 24. októbra na tému: „Média dnes – informují, či spíše manipulují?“ Videozáznamy vystúpení vrátane úvodu hlavného organizátora Karla Klimšu, ktorými sa predstavili pred asi 500 účastníkmi, sme priniesli 29. októbra, nájdete ich tu: Vratimovský seminár 2015.

Postupne budeme uverejňovať prepis vystúpení jednotlivých rečníkov, dnes to je text Petra Žantovského.

Už uverejnené texty si môžete otvoriť v zozname vystupujúcich.

1. Zahájení semináře - RSDr. KAREL KLIMŠA
2. „Mediální manipulace – nemoc české demokracie po roce 1989“
Doc. Mgr. PETR ŽANTOVSKÝ, PhD., ředitel Česko-slovenskeho institutu, analytik medií
3. „Informovanosť ako demokratická disciplína“
Doc. Mgr. EDUARD CHMELÁR, PhD., historik, politolog , analytik medii
4. „Jak na přesilovku mediálního švindlu?“
PhDr. JOSEF SKÁLA,  CSc., historik a publicista
5. „Politika agresí a její mediální krytí“
Pplk. v.z., MUDr. MAREK OBRTEL, bývalý vojenský lékař, účastník zahraničních misí AČR
6. „Co dělat?“
MUDr. IVAN DAVID, CSc., psychiatr, bývalý ministr zdravotnictví
7. „Lež jako nový světový řád“
LENKA PROCHÁZKOVÁ,  spisovatelka
8. „Evropa se mění. Bohužel k horšímu“
Prof. PhDr. JAN KELLER, CSc., sociolog a publicista
9. „Jak přežít mediální kapitalismus?“
Prof. PhDr. OSKAR KREJČÍ,  CSc., politolog a publicista


Petr Žantovský: Mediální manipulace – nemoc české demokracie po roce 1969
 

Dobrý den, je mi velkou ctí, že tady s vámi můžu být a o to s větší ctí a takovým rozechvěním a napětím, že tady mám mít první de facto řečnické vystoupení, samozřejmě, po Karlově úvodu. Takže děkuji.

K té knize, o které Karel mluvil úplně nakonec jeho povídání jenom takové vysvětlení. Moje práce je taková suchá, nezáživná a akademická. Vyučuji lidi, kteří se domnívají, že by chtěli býti žurnalisty a snažím se jim říkat, čeho se mají především vyvarovat a je to jak říkám, takové suché, akademické. Kdežto ta knížka, tam jsem si ulevil a popsal jsem, jak to doopravdy je. Takže občas se nad ní možná zasmějete, pak vám ten smích ztuhne na rtech, protože vám dojde, že to tak opravdu je a že to není dobré.

p._zantovsky_lad.jpgNázev dnešního semináře se táže, zda média dnes informují, nebo manipulují. Protože média dnes nejsou něčím, co by vzniklo dnes, ale má to nějaký vývoj a já se zabývám ve své práci právě tím vývojem těch bezmála šestadvaceti let, tak se samozřejmě ptám, jaký byl ten vývoj médií, jaký byl ve vztahu k politické, ekonomické, sociální a jiným sférám a co je tedy na jeho dnešním, zdaleka ne konečném konci toho vývoje. A táži-li se po manipulaci, tak ta manipulace samozřejmě vyrůstá ze všech těchto kořenů, které jsem jmenoval. Jak jsem říkal, média a politika jsou spojené nádoby, minimálně ještě třetí noha k této stavbě je ekonomická a s tím související sociální a je naprosto zřetelné za těch 26 let po roce 1989, že všechny ty tři spolu úzce souvisejí a mají na sebe navzájem vliv a utvářejí prostředí, ve kterém je nám dáno žíti. A s nímž se musíme denně prát a nacházet k němu nějaký postoj, nějaké stanovisko.

Když jsem zkoumal tuhletu problematiku, protože já se opravdu zabývám profesně právě studiem těch šestadvaceti let médií a politiky České republiky, předtím Československa, tak jsem narážel pochopitelně na ty hlavní obtíže, které tam vidíte. Protože věřte, nevěřte, v ČR se tímto obdobím nezabývá vůbec nikdo. Není tady jediný žurnalistický pedagog, mediální historik nebo kdokoli, kdo by si troufl sáhnout do nervů té nejčerstvější historie. Všichni končí někde kolem toho roku 1990, kde slavnostně prohlásí, že nastala ta demokracie a zlaté časy a všechno zlé je za námi a teď už bude jenom všechno dobré. A tím to končí, jakoby končily dějiny rokem 89, nebo jarem 1990. Není tomu tak, já se snažím právě analyzovat toto období, navzdory tomu, že je to velmi riskantní, protože samozřejmě riskuji, že učiním mnoho chyb, že se dopustím mnoha omylů, že některé věci jsou málo historicky prověřené, málo konfrontované s jinými názory a pohledy. A když dovolíte osobní přípodotek – jediné prostředí, kde mají o tuhle moji interní minivědičku zájem, byli ti upřímní a nebývalí a na Slovensku. Zájem Slováků o české polistopadové dějiny je úžasný a nikdy jsem nezažil reciproční postoj, že by taková ta mainstreamová media, nebo prostředí se zaobíralo takto důkladně a informovaně slovenskou realitou.

Jak jsem říkal, vývoj k dnešku je dán vývojem v mnoha ohledech, které tady máte popsány teď jen velkými hesly: Příchod svobody, emocionální odezva na všech možných stranách, které si umíte představit, na straně odcházejících, na straně přicházejících, přicházejících ovšem z tolika rozmanitých koutů, že o nějaké jednotě nebylo možné nikdy mluvit. Do toho vstoupila ta dichotomie pravdy a lásky versus lži a nenávisti, která napáchala podle mého soudu největší škody po roce 89 na celé české demokracii. Protože tady odstartovala epochu, já se nebojím říci, nového třídního boje. Ten, kdo je s námi, je s námi, ten kdo není s námi, je proti nám. A ten, kdo určí, kdo je s námi a kdo není s námi, je autor toho hesla o pravdě a lži a lásce a nenávisti. Z toho samozřejmě logikou vyplynulo různé označování nepřátel, koneckonců abych to aktualizoval, i dnes máme, každý se může podívat na web neovlivni.cz, kde pracuje jistá Sabina Slonková a má tam rubriku, která se jmenuje ruská stopa. Když se na to podíváte tak tam najdete cosi, čemu oni říkají seznam tuším, že Putinových zaprodanců, kolaborantů nebo něco takového. Prostě lidé, kteří v ČR pracují pro Putina.

Domnívám se, že tam najdete komplet celý tenhleten panel a spoustu dalších zajímavých lidí a institucí. Je to ono. To je to hledání nepřítele, to je to svalování viny za vlastní neschopnost na údajné nepřátelství a zavilost těch druhých. S tím souvisí samozřejmě onen elitářský postoj Václava Havla a jeho nohsledů vůči ostatním lidem, kteří pro ně nikdy nebyli dostatečně moudří a dostatečně kvalitní, aby mohli demokraticky rozhodovat a proto vlastně demokracii popírali. Kulminovalo to známým rudolfínským projevem, který v roce 1997 odstartoval ty největší politické turbulence v ČR. Tady to snad ani nebudu číst, to vidíte všichni.

Ekonomické předpoklady toho, v čem jsme dnes, jsou každému známy, každý se s nimi potkává v každodenním životě v různých sférách, počínaje zaměstnáním a konče koupěschopností, počínaje vztahem práva a spravedlnosti, legislativy, zákonnosti vůči občanům a to je samozřejmě jeden důležitý prvek toho vývoje po roce 89.

Psychologické předpoklady toho vývoje, já si je takhle řadím v podstatě svévolně a není v nich nějaká posloupnost nebo nějaká hierarchie. Všechny ty prvky, které tam vidíte, se podílejí na tvorbě toho, čemu pan profesor Nakonečný říkává v osobní filozofii (ona to není osobní filozofie, je to v podstatě světový názor, který vyjadřuje postoj toho člověka ke zbytku světa ve všech facetách jeho osobního a společenského života). A právě o tenhle ten osobní postoj, nebo světový názor, se vede největší bitva na té politické a mediální scéně. Vede se prostředky velmi neférovými, neurvalými. Jde o to, vytvářet vlastně iluzi toho, že se člověk rozhoduje sám, že ta jeho tzv. svobodná vůle je skutečně jeho svobodnou vůlí, a že má dojem člověka svobodného, svobodně se rozhodujícího, ale není to pravda. Rozhoduje se podle nějakých návodů, které mu jsou nějakým způsobem více či méně sofistikovaně podsouvány.

Etické dimenze snad také nemusím ani komentovat. Ty souvisí velice bezprostředně s tím předchozím, souvisí to i s tím, co jsem tady nazval největším problémem společenského vývoje po roce 89 a to je tou pseudomýtizací Václava Havla a jeho neustálým moralizováním , které samozřejmě velmi apelovalo na malou informovanost lidí. Souvisí s tím bohužel také pojem politické korektnosti, který zavedli Američané před několika desítkami let, velice se uhnízdil v evropském kontextu a znamená v podstatě společenské lhaní. My už nenazýváme věci také  jak jsou, jak se jeví, jaké mají dopady. My se bojíme nazvat černocha černochem, takže máme afroameričana, my se bojíme nazvat homosexuála homosexuálem, proto máme gaye, bojíme se nazvat ghetto ghettem, proto máme prostor společenské exkluze atd. atd.

Setkáváte se s tím na každém kroku a je to vlastně vytváření virtuální umělé reality. Ta umělá realita slouží, kdo četl někdy knížku od Aldouse Huxleyho Krásný nový svět, v češtině vyšel v překladu jako Konec civilizace, přeložil to básník Miroslav Holub , tak to je kniha o konci svobodné vůle občanů, o tom, že se rozhodují, tak jak jsem říkal, po dojmem domnělé svobody, domnělého individuálního rozhodování, ale jsou v podstatě podřízeni nějaké centrální jednotící linii, která používá všechny možné nejenom propagandistické, ale ve finále i různé chemické způsoby jak manipulovat lidmi. A jednou z těch nejstrašnějších manipulačních technik je právě politická korektnost. Velcí autoři se skutečně shodují na tom, že zájmem té mocenské struktury je ovlivnit kolektivní mentalitu jedince a vytvořit z něj součást slepé, hluché a neschopné masy.

Další efekty, které působí na vás jako na příjemce mediálního působení, je pojem, který se nazývá postmoderna. Někteří dnes říkají, že už jsme za ní, avšak já si to nemyslím. Vidíme to všude kolem sebe, souvisí to i s tou politickou korektností. Postmoderna, co to je? Je to rozpad hodnot. Je to představa, že všechny hodnoty jsou si rovny, že žádné hodnoty nemají vyšší hodnotu, že tím pádem některé hodnoty vlastně jakoby neměly hodnotu žádnou, nebo rovnocennou nějakým pseudohodnotám. V důsledku toho se likvidují hodnoty jako vlastenectví, kultura, historická paměť. A slouží to opět k nějaké manipulaci lidmi. Zabývám se hodně manipulačními technikami, které jsou provozovány v médiích obecně a v těch českých velmi často, velmi hustě. Takže ke každé řeknu jednu větu.
Taková nejsilnější manipulační metoda je agenda setting , nastolování agendy. Tzn., že vám mainstreamová media v jeden okamžik vystrojí nějaké sousto a to do vás perou pod tlakem, abyste si nevšímali všeho ostatního okolo vás. Vytváří se agenda často umělá, vytváří se tím pádem samozřejmě ve vás pocit, že čím víc se o tom mluví, tím víc to bude zásadní problém a je to vlastně ono známé úsloví o tisíckrát opakované lži, která se jednou stane pravdou. To je vlastně dnešní každodenní chleba českých médií. Manipulační technika spirála mlčení spočívá v tom (a ta je v Čechách mezi novináři velice častá),  já bych ji přeložil do srozumitelného, již jednou citovaného hesla: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Když nějaký novinář v dnešních českých médiích si dovolí mít vlastní názor, tak je vyloučen z řad těch hochů, co spolu mluví, je exkludován, jak se politicky korektně říká a v podstatě znemožněn ve svém profesním kruhu. Takže každý novinář, který si chce zachovat své zaměstnání a své postavení, i když si náhodou myslí něco jiného než všichni ostatní, tak mlčí.

ucastnici_vratimov_2.jpgZ těch dalších je velmi zajímavá technika mediální inscenace událostí. To znáte také, když si otevřete jakékoli noviny dneska v ČR, zjistíte, jak se na vás hrnou příběhy. Už to nejsou fakta, informace, souvislosti, konsekvence, už jsou to příběhy, ony jsou inscenovány, jsou teatralizovány, aby byly působivější. A záhy začne být vlastně jedno, jak velká porce pravdy v tom příběhu je. Podstatné je, že je dobře inscenován a tím pádem vám jako publiku je dobře předložen. A je celkem jedno, jestli je to v komerčním médiu jako je nějaká soukromá televize, nebo je to v české televizi. Česká televize, kterou si platíme všichni ze svých daní, je v mediální inscenaci zejména v posledních letech velký kabrňák. Zamlčování informací a zveřejňování neověřených informací ba nepravdivých snad nikomu vysvětlovat nemusím, to je každému jasné. A to je jev, který je každodenní.

Další z manipulačních metod. Dal bych k pozornosti metodu červeného slanečka, neboli překrytí redhering , která spočívá v tom, že když vám nějaký mocenský zájem prezentovaný v médiích chce vymazat z hlavy nějakou pochybnost, nebo nějaké téma, nebo vás chce přeorientovat někam jinam, tak vám předhodí nějakou kauzu, něco hodně peprného, něco co vás zaujme, čím se zabýváte. A nemusí to nutně být rozvod Karla Gotta, může to být zatčení nějakého papaláše, může to být cokoli, co má či nemá pravdivé rozměry a dimenze. Podstatné je, že to má odvést vaši pozornost od věcí, které se dějí v pozadí a které nesmíte vidět. To je velice častá manipulační technika.

Já mám ze všech nejradši Českou televizi, protože to je takový vděčný terč, protože tam všechny tyhle techniky najdete každodenně, stačí se jen dívat a přemýšlet u toho, což je přesně to, co oni nechtějí, abyste dělali. Vizuální manipulace je samozřejmě nejpůsobivější, protože vám ten příběh předstrojuje přímo před očima a máte pocit, že jste součástí toho příběhu. Koneckonců od první války v Zálivu, o které se říkalo, že to byla televizní válka, vám světová elektronická média neustále jaksi předstrojují ten váš pocit, že  jste součástí toho, co se děje. Omyl. Vy jste pasivní diváci a součástí toho, co se děje právě, nikdy být nesmíte. A v tom je ten problém a v tom je ta moc vizuální manipulace.

Když už jsem si tedy vzal do úst Českou televizi, ona je to taková vděčná vábnička, ono se o ní říká, že je zárukou toho, že je nestranná a nezávislá, že nemanipuluje divákem, že nepodléhá žádným politickým a ekonomickým tlakům a zájmům atd. atd. A toho že je zárukou její veřejnoprávní statut. Já to zjednoduším. Veřejnoprávní statut vznikl v roce 1991, když bylo dobovým požadavkem zlikvidovat státní, tehdy Československou televizi jakožto nositelku nějaké politické fazony a na její místo postavit něco, co by mělo být všestrannější, nestrannější a u slova nezávislost bych se určitě zarazil, protože jak říkal jeden pravicový politik, nezávislost neexistuje. Je jen závislost o níž nevíme, na kom nebo na čem je. Tak to si myslím, že je přesné, v České televizi je to bohužel vidět velmi často, na čem ti lidé závislí jsou a to co nám říkají, odkud to asi mají, ty pravdy? Takže tam vzniklo to, čemu já říkám kukaččí vejce té listopadové revoluce, či co to bylo, tak ta veřejnoprávnost je velmi zajímavá, protože na jejím konci – jak to dnes vidíte – je instituce, kterou podle zákona povinně všichni platíte svojí druhotnou daní, nesmíte ji neplatit, tím vzniká osmimiliardový rozpočet, ten je větší než roční rozpočet ministerstva kultury ČR. A s tímto rozpočtem zachází management ČT zcela libovolně jako s podnikatelským darem od nás, občanů. A co je na tom nejzajímavější z hlediska toho, že to není státní instituce, ale tzv. veřejnoprávní, což vlastně není žádný právní statut, tak tam nesmí vstoupit kontroloři NKÚ. Takže si tam mohou dělat absolutně co chtějí. Za naše peníze podnikají zcela libovolně. Česká televize má dneska dvě části. Tu podnikatelskou, kterou řídí pan ředitel, tu zpravodajskou, kterou řídí Karel Schwarzenberg a Zdeněk Bakala a další kluci, co spolu mluví.

Za pár dní proběhne takové výročí, které určitě si všimněte, že vám ho nikdo nepřipomene, protože se za něj všichni stydí. A to je patnácté výročí tzv. televizní krize v roce 2000. K čemu tehdy došlo? Došlo k tomu, že Rada ČT tehdy zvolila nějakého ředitele, teď si neříkejme, jestli byl dobrý nebo špatný, to není podstatné. Podstatné je, že byl zvolen legálně, legitimně a dle zákona. Avšak nelíbil se redaktorům ČT. Já myslím, že to byl tehdy právě ten Schwarzenberg, který tehdy prohlásil, že ČT patří těm, kdo v ní pracují. A touto smrtící větou se odstartovala procedura demontáže posledních zbytků zdání demokracie v ČR. Protože nastala mediální oligarchizace ne babišovského typu, ale toho televizně českotelevizního typ . A použila k tomu samozřejmě všechny ty manipulační techniky, které jsem vám říkal předtím v té obecné poloze. Nálepkovala své nepřátele, ukazovala na ně, říkala o nich, jací jsou, zatímco oni jsou hrdinové, oni stojí s trikolorou v tom studiu, oni tam přespávají, chodí na suché záchody, ti dobří. Hana Marvanová, Jan Ruml tam s nimi chodí společně na ty suché záchody přespávat a drží jim palce a mluví o té demokracii. To, že tehdejší parlament nechal pracovníky ČT v podstatě ukrást ČT veřejnosti, vám daňovým poplatníkům, koncesionářům,  jak oni říkají, odstartovalo dosud neskončený a asi nikdy neskončitelný nějakou normální evoluční cestou proces privatizace veřejného prostoru skupinami, které se k tomu nějak dostanou mocensky, zájmově, ekonomicky, politicky. To je sekundární. O tom teď uslyšíte spoustu dalších příspěvků, které se budou asi zabývat právě tím, odkud odevšad jdou ty zájmy do médií. Já jsem se vám pouze snažil ukázat, jak ta média jsou napojena na tyto zájmy a jak je nesnadné se v nich vyznat a pokud možno, kolik sil stojí za to, jim vzdorovat a nepodlehnout.

Děkuji za pozornost!

(Neautorizovaný přepis)

Na snímke je Petr Žantovský, na ďalšej účastníci seminára.
Foto: Karel Růžička

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984