Ostnaté dráty v hlavě

Ještě kdyby tak napsali celou pravdu. Tedy i to, že zhruba od poloviny 60. let minulého století se dalo cestovat kamkoli na pouhé pozvání – a stačil obyčejný zvací dopis, třeba i fingovaný. A že v roce 1968, tedy v onom krátkém období socialismu s lidskou tváří, se mohlo cestovat v podstatě beze všeho a kamkoli. I když cestovní pas a vstupní vízum člověk potřeboval i tenkrát, to ano.

Ale i za normalizace bylo možné vycestovat na Západ, ne že ne. Člověk ovšem musel buď vystát celonoční frontu před cestovní kanceláří (zkratka té mládežnické CKM se mezi lidmi vykládala jako Cestujem, kam můžem), nebo získat tzv. devizový příslib. Ten se však nedával každému.

Vlastně tu byla ještě třetí cesta. Protestovat proti politice strany a vlády tak důsledně a dlouho, až si člověk vykoledoval cestu, ze které byl návrat nežádoucí. Říkalo se tomu nucený exil. Ale takovou možnost měli jen kverulanti slavní a známí – např. Jiří Gruša, Milan Kundera či Pavel Landovský.

Byly to nesmyslné obstrukce, o tom potom, ale ty zadrátované a bdělou Pohraniční stráží hlídané hranice se pokoušeli ilegálně překročit jen blázni a lidé prchající před postihem za kriminální činnnost. Výjimky se samozřejmě našly, ty však jenom potvrzovaly pravidlo. Mám s tím ostatně osobní zkušenost. Byl jsem kdysi dávno na festivalu divadla jednoho herce v Chebu a spolu s režisérem Zdenkem Potužilem nás zadrželi vojáci PS v blízkém pohraničním pásmu, kam jsme šli z pitomosti na houby. Pod namířenými samopaly nás pak odvedli až k silnici, kde nás drželi dvě hodiny v autě, dokud si neověřili naši totožnost a fakt, že se nepokoušíme utéct. Pakárna, samozřejmě, ale ty excesy se střílením na uprchlíky spadají z valné části do dob stalinistické diktatury na přelomu 40. a 50. let.

Po sametové revoluci byly ostnaté dráty na hranicích s velkou slávou odstraněny, ale dnes by je tam většina občanů viděla nejraději znovu, aby bránily vstupu do země nelegálním migrantům. Podobně jako v Maďarsku a možná i jinde.

Nezbyly nám náhodou ty ostnaté dráty v duších? Tedy některým politikům a novinářům určitě. Jinak by tak pečlivě nefiltrovali názory a informace, pro které nejsme podle jejich názoru dost zralí.

Na internetu to jde naštěstí dost obtížně. Ale pozor, nemožné to není! Jak svým klientům taktně naznačují na O2.