Odešel charismatický vůdce. Co teď?

Počet zobrazení: 2910

Venezuelský prezident Hugo Chávez zemřel. Světová média včetně internetu byla plná hodnocení toho, co dosáhl, sahajícími od nekonečné chvály k nekonečnému odsuzování, s jistým počtem osob zaujímajících poněkud zdrženlivější nebo dílčí stanoviska. V jednom se ale všichni shodují: že Hugo Chávez byl charismatický vůdce.

Co je to charismatický vůdce? Někdo, kdo má velmi silnou osobnost a poměrně jasnou politickou vizi, člověk sledující tuto vizi s velkou energií a vytrvalostí. Charismatičtí vůdci získávají velkou podporu, především ve vlastní zemi. Současně ale právě ty jejich rysy, kterým vděčí za podporu, vyvolávají také hluboký odpor. To vše platilo určitě v Chávezově případě.

Seznam charismatických osobností v dějinách moderního světa není moc dlouhý. Patří na něj dejme tomu Napoleon a de Gaulle ve Francii, Lincoln a F. D. Roosevelt ve Spojených státech, Petr Velký a Lenin v Rusku, Gándhí v Indii, Mao Cetung v Číně, Mandela v Jižní Africe. A samozřejmě Simon Bolívar. Jakmile se člověk podívá na podobný seznam, uvědomí si několik věcí. Všichni tito vůdcové byli za svého života kontroverzní. Hodnocení jejich zásluh a chyb se postupem historického času neustále měnilo. Nikdy úplně nemizí z historického pohledu. A konečně vůbec nebyli ve své politice neměnní.

Smrt charismatického vůdce vždy způsobuje prázdno nejistoty, v němž se jeho příznivci snaží zajistit pokračování vůdcových politik tím, že je institucionalizují. Max Weber tomu dal název „rutinizace charismatu“. Jakmile ale jsou politiky rutinizované, vyvíjejí se vždy směry, které lze těžko předvídat. Chceme-li odhadnout, co se může stát v nejbližší budoucnosti, musíme samozřejmě začít hodnocením toho, co Chávez dosáhl. Musíme ale také posoudit vnitřní poměr sil a širší geopolitické a kulturní souvislosti, v nichž se dnes nachází Venezuela a Latinská Amerika.

Jeho úspěchy se zdají být jasné. Využil obrovské ropné bohatství Venezuely k podstatnému zlepšení životních podmínek nejchudších vrstev obyvatelstva. Rozšířil jim přístup ke zdravotní péči a vzdělání a tím podstatně zmenšil propast mezi bohatými a chudými. Kromě toho dotoval exporty ropy do řady zemí zejména v karibské oblasti, což jim umožnilo, aby aspoň přežívaly.

Dále podstatně přispěl k budování autonomních latinskoamerických institucí, k nimž patří nejen ALBA (aliance bolívarovských zemí), ale také UNASUR (konfederace všech států Jižní Ameriky), CELAC (všechny státy Amerik kromě USA a Kanady) a Mercosur (konfederální ekonomická struktura zahrnující jak Brazílii i Argentinu), do něhož také vstoupil. Nebyl sám, kdo o to vše usiloval, sehrával ale výrazně dynamickou roli. Právě za to si ho trvale cenil bývalý brazilský prezident Lula. Toto hodnocení potvrzuje velmi velký počet prezidentů účastnících se jeho pohřbu (udává se 34), zejména z latinskoamerických zemí. Svou snahou o vytváření silných latinskoamerických struktur samozřejmě sehrával antiimperialistickou roli zaměřenou v podstatě proti Spojeným státům, což mu nevyneslo žádnou oblibu Washingtonu.

Za povšimnutí zejména stojí, že Cháveze kladně hodnotí konzervativní prezident sousední Kolumbie. Důvodem je Chávezovo velmi významné a konstruktivní působení zprostředkovatele mezi kolumbijskou vládou a jejím dlouhodobým nepřítelem, gerilovým hnutím FARC. Chávez byl jedinou osobou přijatelnou pro obě strany a usiloval o politické řešení, které by ukončilo boje.

Chávezovi pomlouvači ho obviňovali z pěstování zkorumpovaného, autoritativního a ekonomicky neschopného režimu. Korupce nepochybně existovala. Vyskytuje se vždy a v každém režimu, kde je hojnost peněz. Když ale pomyslím na korupční skandály, k nimž došlo za posledních padesát let ve Spojených státech, Francii nebo Německu, kde je ještě víc peněz, nemohu brát tento argument příliš vážně.

Byl jeho režim autoritativní? Určitě. Jde vždy ruku v ruce s charismatickým vůdcem. Když ale Cháveze srovnáváme s jinými charismatickými vůdci, byl pozoruhodně zdrženlivý. Nebyly žádné krvavé čistky ani koncentrační tábory. Namísto nich byly volby, považovaných většinou vnějších pozorovatelů ve srovnání s jinými volbami za velmi dobré (pomyslete opět na Spojené státy nebo Itálii nebo…); bylo jich patnáct a Chávez zvítězil ve čtrnácti. Neměli bychom také zapomenout, že čelil vážnému pokusu o převrat podporovanému Spojenými státy, který jen tak-tak přežil. Překonal jej díky podpoře lidu a příznivců v armádě.

Pokud jde o ekonomickou neschopnost, ano, dělal chyby. A nynější příjmy venezuelské vlády jsou opravdu nižší, než byly dřív. Pamatujme ale, že jsme v celosvětové depresi. Skoro všechny vlády na světě stojí před finančními dilematy a volají po úsporných opatřeních. Není vůbec zřejmé, že by si vláda v rukou Chávezovy opozice vedla lépe, pokud jde o optimalizaci ekonomických výnosů. Jisté ale je, že by taková vláda udělala méně pro vnitřní redistribuci bohatství směrem k nejchudším vrstvám.

Výraznou oblastí, v níž nezazářil, byla jeho trvalá podpora ekonomické politice těžby přírodních zdrojů, nehledící na protesty domorodého obyvatelstva proti poškozování životního prostředí a jeho práv na řízení místních záležitostí. Tuto chybu ale sdílel s naprosto všemi vládami všech Amerik, levicovými i pravicovými.

Co se asi bude dít teď? Prozatím jak Chavistas tak opozice semkli řady, aspoň pro nadcházející prezidentské volby. Většina analytiků se shoduje v tom, že v nich zvítězí Chávezův vybraný nástupce Nicolás Maduro. Zajímavé je, co se bude dít poté, zejména při vytváření vnitřních aliancí. Každý z táborů má své vnitřní sváry. Mám pocit, že dojde k nějakému novému rozdávání karet, v každém táboře s dezercemi na druhou stranu. Za několik let může vypadat rozložení sil dost odlišně.

Co se pak stane se „socialismem 21. století“ – Chávezově vizi o tom, co je třeba prosazovat ve Venezuele, Latinské Americe, na celém světě? Tato vize obsahuje dvě slova. Jedním je „socialismus“. Chávez se snažil zbavit tento výraz nemilosti, do níž upadl kvůli početným selháním reálně existujícího komunismu a postmarxovské sociální demokracie. Druhým je „21. století“. Chávez jím jasně zavrhnul socialismus Třetí i Druhé internacionály a vyzval k novému promýšlení strategie.

V obou směrech nebyl Chávez osamocen. Zatroubil ale na polnici. Pro mě je jeho snaha součástí širšího úkolu, který stojí před námi všemi za této strukturní krize historického kapitalismu a bifurkace dvou možných řešení chaosu, do něhož upadl náš světosystém. Musíme diskutovat o povaze onoho lepšího systému, který hledáme, aspoň někteří z nás. Bez jasnější představy o tom, co chceme, sotva vyhrajeme bitvu s těmi, kdo se snaží o vytvoření nekapitalistického systému, jenž by nicméně reprodukoval nejhorší rysy kapitalismu: hierarchii, vykořisťování a polarizaci.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 349, 15.3.2013. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Na snímke Immannuel Wallerstein, montáž redakcia

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984