Reklama

Obživlosti: Restaurované stopy

Exkluzívne fejtóny z brnianskych Kulturních novin
Počet zobrazení: 1223

i._hoffmann.jpgVýtvarníci se dělí (kromě jiného) na ty, kteří umělecká díla vytvářejí a ty, kteří je zachraňují. Zatímco u malířů obdivuji jejich odvahu postavit se před prázdné plátno, restaurátor potřebuje nemenší kuráž ujmout se historického artefaktu, poškozeného zubem času či rukou vandala. Malíři hrozí, že namaluje zbytečný obraz, restaurátora tísní obava, že dílo svěřené mu k záchraně zničí. Já měl ale štěstí na restaurátory, kterým staré obrazy a sochy pod rukama ožívaly, vstávaly z mrtvých. A měl jsem štěstí na malíře, se kterými se dalo svobodně dívat za dva rohy, do nějaké lepší dimenze.

Fotograficky jsem u památek zaznamenával stav před restaurováním, stav po odstranění nečistot a nepůvodních nátěrů, vytmelení míst, kde se nedochovala původní polychromie a konečně závěrečné retuše. Při restaurování sochy se řeší stejné dilema jako při interpretaci historické události. Dobrat se pravdy znamená identifikovat původní fragmenty a pak je propojit, aby byl zjevný celek. Při tom je ale třeba odolat pokušení uvést památku do původního stavu.

Jak to dopadne, když tomuto pokušení restaurátor neodolá, jsem na podzim roku 1980 viděl v německých starožitnictvích. Staleté sochy vypadaly jako by právě dorazily k zákazníkovi z ateliéru gotického řezbáře. Důstojné madony byly zmalované do podoby pouťového kýče, jen závratné ceny svědčily o tom, že se nejedná o nepůvodní repliky. Vrylo se mi to do paměti, protože jsem do Německa přijel ze země, kde gotické madony nebyly na prodej. Vídal jsem je neprodejné v kostelech, depozitářích muzeí a ateliérech restaurátorů. Rozsah a způsob retuše restaurátoři konzultovali s historiky umění, kteří měli vkus. Nikoli s vlastníkem, který má peníze.

Problém je s lidmi, kteří potřebují mít jasno i tam, kde je to nemožné. Vždy se bude řešit, zda poškozená místa na starých plátnech, sochách či zdech pojednat neutrální retuší, anebo je doplnit, přemalovat čímsi pravděpodobným. Žít s tajemstvím, anebo se z něj vylhat? Byl jsem u toho, když restaurátoři pod nepůvodními vrstvami nacházeli bledé fragmenty středověkých nástěnných maleb a farníkům nezbylo než akceptovat, že se jejich kostel ukázal být natolik historicky cenný, že už nemůže být „hezký“. Také jsem ale jako brigádník pomáhal malovat kostel, kde nám farníci byli vděční, že původní omšelé barvy prokoukly. Jak to je? Smí se přemalovat jen to, čeho není škoda? Anebo jde o to, že pokud jde člověk pokorně v původní stopě, je zde šance, že sám stopu nezanechá, pouze se přidá k tomu „hezkému“, co už zde bylo, aby zůstalo?

A ještě PS: Slyšel jsem kdysi teorii, že jsou dva druhy malířů: Ti, kteří odkládají malování kvůli budování ateliéru a ti, kteří kvůli malování nemají na budování ateliéru čas. Kdo se příliš pečlivě chystá zanechat stopu, žádnou nezanechá, neboť ideálně připraven na to nebude nikdy.

Text vyšiel v Kulturních novinách 13/2018

Priemer: 4 (4 hlasy)
     
Reklama
Reklama
Top Mobilné telefóny

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama