Reklama
Reklama

Největší umění – prodat neumění?

Počet zobrazení: 2035

Festival Divadelní svět Brno 2018 (23. – 30. 5.) budil už dlouho před svým zahájením nebývalé vášně, a to kvůli představení Naše násilí a vaše násilí Olivera Frljiče, ve kterém Ježíš znásilňuje muslimku. Brněnský magistrát uvažoval o jeho zákazu a chystaly se dokonce protestní demonstrace.

Proti uvedení oné inscenace byli především věřící, ale nejen oni. A proti nim stáli většinou liberálové, kteří se zaklínají svobodou projevu. Na internetu jsem zaznamenal i odkaz na slavný film Lid versus Larry Flynt nedávno zesnulého režiséra Miloše Formana. Autor příspěvku tvrdil, že zhlédnutí onoho Formanova snímku otevře lidem oči. Zmíněný film se totiž běžně interpretuje jako oslava americké svobody projevu a boje proti jejímu omezování. Miloš Forman však nebyl autor nějakých prvoplánových agitek, a jeho Larry Flynt ve svém druhém plánu ukazuje i to, kam takové bezbřehá svoboda může vést – a to přímo na osudu hlavní postavy. Záleží jen na divákovi, do jaké míry je ochoten a schopen se nad filmem zamyslet. Což ovšem platí i o jiných Formanových dílech – od Černého Petra přes Přelet nad kukaččím hnízdem či Amadea až po Goyovy přízraky.

Ale vraťme se k oceňované inscenaci Olivera Frljiče! Docela by mě zajímalo, jak by se lidé – včetně umělců a profesionálních kritiků – stavěli k tomu, kdyby někdo napsal a inscenoval hru (případně natočil film), kde by Obama znásilňoval bělošku, Trump Mexičanku, Angela Merkelová Turka anebo Golda Meierová německého křesťana.

Umělecká svoboda je dvousečný meč. Pokud má své meze, nutí tvůrce k tomu, aby se snažili vyjádřit své myšlenky a pocity při respektování oněch mezí, anebo k vynalézavosti při jejich obcházení, či dokonce k nemalé odvaze při jejich posouvání či překračování. Ale bezmezná svoboda vede některé umělce k tomu, aby se ve snaze zaujmout publikum předháněli v prvoplánovém zobrazování násilí, sexu a brutality všeho druhu. Což osobně nepovažuji za nejšťastnější tendenci současného západního – a tedy i našeho – umění.

Na to mám snad právo. Ale mám také právo – a snad i povinnost – říci, že tady žádná cenzura nepomůže. Ani ta stávající a před zraky veřejnosti skrytá, která se vydává za svobodu médií, nakladatelství, filmových studií a nejrůznějších rad či uměleckých kritiků na svou vlastní svobodu výběru čemu poskytnout publikační prostor, kritickou pozornost, granty a ceny. Záplava pokleslé komerce i vysloveného kýče je přitom většinou nechává v klidu, protože taková produkce je pro změnu hájená svobodou podnikání a tudíž v praxi téměř nedotknutelná.

Tady může pomoci jedině obecenstvo, které je ovšem z větší části formované právě onou opomíjenou záplavou braku. A čím že by mohlo pomoci, kdyby na to mělo? No přece tím, že odvrátí svůj zájem od bulvárních médií a podbízivému umění odepře svou přízeň a pozornost věnuje něčemu jinému.

Jenže čemu, když opravdu seriozních médií je jako šafránu, soudobá filmová tvorba nesnese srovnání s českou filmovou produkcí šedesátých let (onou „novou vlnou“, která zrodila i Miloše Formana) a naše současná divadelní avantgarda až příliš často pokulhává za autorskými divadly z dob normalizace? A to včetně mého oblíbeného brněnského divadla Husa na provázku, které v normalizačních dobách muselo ze svého názvu vypustit slovo "husa", aby v lidech náhodou neevokovalo jméno a roli Gustáva Husáka. O čemž ovšem sám prezident Husák neměl ani tušení.

Jenže lidská opatrnost či spíše zbabělost a nežádoucí přizpůsobivost jsou – v čase i v politickém prostoru – zatím neomezené. Bohužel.
 

podpis_cejka_180.jpgTen, kdo se topí v moři kýče,
 

chytá se stébel provokace.


Kdo fauluje při ztrátě míče,
 

koleduje si o pár facek.

Priemer: 5 (13 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama