Reklama

Kupředu levá! Nebo jaká…?

Počet zobrazení: 3349

oskar_250_x_205.jpgŽijeme v době, kdy se utahuje smyčka kolem krku lidstva, a za provaz táhnou politici, kteří povětšině netuší, co činí. říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.




PZ: V sobotu na semináři „Jihlava 2017“, který pořádalo občanské sdružení Nová republika, jste kritizoval současné mediální pojetí levice a pravice, ale i neomarxismu. Nezdá se vám, že je to zcela okrajové, překonané téma?

Je i není. Překonané se může jevit, když výrazy „levice“ a „pravice“ nahradíme jinými, nebo když rozmělníme jejich schopnost uspořádat pohled na zásadní problémy světa. Jihlavské vystoupení bylo ale především reakcí na znovuoživení těchto výrazů v médiích hlavního proudu po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Najednou manifestanti proti němu patřili k levici, liberalismus se změnil na levici, úpadek USA zavinili neomarxisté. Mimochodem, toto označkování není nové, patřilo k výzbroji poválečné generace amerických konzervativců – to jen teď naše média objevila, že se Země točí kolem Slunce.

PZ: Někdo by ale mohl namítnout, že v postmoderní době, kde hlavním tématem je globalizace, se nevystačí se starými pojmy.

Dobře. V Česku a na Slovensku jsme se po sametové revoluci bezprostředně potkali s velkými tématy globalizace třikrát. Napřed to bylo v souvislosti s privatizací, pak tu byl spor o radar a nakonec migrace.

Privatizace změnila základy společnosti tím, že ekonomiku podřídila globálnímu trhu a nadnárodním monopolům. To je klasické téma levice hned v dvojím smyslu. Především to je Karel Marx, jehož teorie je první velkou koncepcí kapitalistické globalizace. A za druhé, proměna vlastnických vztahů otevírá jedno ze dvou nejzávažnějších témat levice, kterým je práce. Právo na práci a právo na spravedlivou odměnu – to je bytostně levicové téma, které ji odděluje od pravice.

PZ: Nezdá se vám toto pojetí zastaralé? Nemluvě o tom, že Marxova teorie neustálého chudnutí proletariátu se neprokázala.

Téma práce se může zdát jako zastaralé jen tomu, kdo pracovat kvůli obživě nemusí, nebo práci má a je relativně spokojen s odměnou za ni. A nemá schopnost procítit problémy ostatních lidí. Podle nejnovější ročenky „Zpráva o světovém bohatství“, kterou dvě dekády vydává Capgemini – to je francouzská poradenská společnost pro oblast managementu a informační technologie –, žije dnes ve světě 702 milionů lidí v podmínkách extrémní chudoby. Podle změněných kritérií Světové banky – úprava byla v roce 2015 – se za extrémní chudobu pokládá příjem menší než 1,9 dolaru na den. Mezi oněmi 702 miliony jsou miliony lidí ze skupiny pracující chudoby, tedy těch, kteří pracují, ale poctivá práce je neuživí.

PZ: Počet těchto lidí ale klesá. Alespoň podle některých údajů. Nemyslíte, že to je popření levicových témat?

Pro liberály lze s takovýmto argumentem vystačit, autentická levice ale upozorňuje, že zachovat dosavadní tempo poklesu by znamenalo odsoudit několik dalších generací k živoření. A pak je tu rostoucí relativní chudoba, která může mít velmi dramatické politické důsledky.

PZ: Relativní chudoba – tím myslíte co?

Rozpínání nůžek mezi velmi bohatými a ostatními. Nejprve, jak vypadá současný stav. Podle zmíněné „Zprávy o světovém bohatství“ bylo v roce 2015 ve světě 145,2 tisíc ultrabohatých lidí s majetkem nad 30 milionů dolarů. Jejich souhrnné bohatství bylo ve zmíněném roce 58,7 bilionů dolarů. Pro představu: při porovnání s příjmy 702 milionů extrémně chudých se dostáváme k poměru víc než 4800 ku 1. Nebo jinak: podle Světové banky byl souhrnný hrubý domácí produkt 31 nejchudších zemí 379,8 milionů dolarů. Čímž se dostáváme k poměru přibližně 150 ku 1 mezi ultrabohatými jedinci a nejchudšími zeměmi.

Oskar Krejčí: Kapitalismus jako nejlepší z možných světů…?

PZ: To rozhodně nejsou čísla, která by vypovídala o spravedlivém uspořádání světa. Mluvil jste ale o stavu – chtěl jste něco poznamenat i o vývoji?

Ano. V roce 2000 výzkumné pracoviště OSN uvedlo, že 1 % nejbohatších lidí ovládá 40 % bohatství světa. V roce 2013 Oxfam, to je detašované pracoviště Oxfordské univerzity, psal o tom, že ono jedno procento ovládá 48 % bohatství. Roku 2015 podle téhož zdroje mělo 85 nejbohatších jedinců v součtu stejně velký majetek jako chudší polovina lidstva, tedy cca 3,5 miliardy lidí.

PZ: Vraťme se na začátek. Proč si myslíte, že spor o radar americké armády v Česku pro nás představoval dotyk s globalizací?

Byl součástí globálně roztažené předsunuté obrany USA. Ukazoval, jak vypadají mocenské sítě ve světě obecně a na Západě zvláště. Znázornil podřízenost lokálních elit globálnímu zájmu supervelmoci, jejich disciplinovaný souhlas. Totéž se dělo při bombardování Jugoslávie a Libye, a to jak pokud jde o pražskou, tak i bratislavskou mocenskou elitu. V noci na pátek zaútočily Spojené státy na Sýrii a protáhly americkou válku na Blízkém východě do třetího státu – a takzvaní demokratičtí politici v Evropě se předhánějí v přísahách věrnosti novému kurzu Washingtonu.

Tím se dostáváme k druhému definičnímu znaku levice: mír. Nelze pokládat za levici liberály, kteří podporují vojensko-průmyslový komplex a jsou lhostejní k militarizaci společnosti, včetně školství a kultury. Žijeme v době, kdy se utahuje smyčka kolem krku lidstva, a za provaz táhnou politici, kteří povětšině netuší, co činí. Eskalace války v Sýrii je jen nejnovějším projevem této skutečnosti. Levice musí vědět, že válka v kapitalismu přichází sama, za mír je ale třeba bojovat. Jeden můj přítel kdysi prohlásil, že slabostí dnešní levice je, že neošetřuje své raněné a nepohřbívá své mrtvé. Dalo by se dodat, že zapírá svoji minulost – měla by umět navázat na studium militarismu, které odstartovali lidé jako Rosa Luxemburgová. A neměla by zapomínat, že u kolébky globalizace ve smyslu celosvětového propojení do té doby samostatně se rozvíjejících civilizačních okruhů nestála dobročinnost či kulturní osvěta, ale válečná loď.

PZ: A migrace, v čem je migrace pro nás globálním tématem?

Ze dvou důvodů. Především obavy z neřízené migrace má každý trochu rozumně myslící člověk. Abstraktní uvažování takzvané liberální levice, která podceňuje chudobu a nechápe rizika války, se na tématu migrace zcela zprofanovalo. V globalizujícím se světě, v němž 702 milionů lidí žije pod hranicí chudoby, nelze řešení problému vidět v migraci. I bez výzvy německé kancléřky by se podle demografických odhadů do konce tohoto století mělo dostat do pohybu 500 milionů lidí.

Autentická levice se ale liší ve svých přístupech k migraci i od pravicové kritiky migrace. Výhrady levice nejsou národnostní ani náboženské, levice odsuzuje rasismus i pseudokulturní fanatismus. Levice ví, že chudým a pronásledovaným se má pomáhat. Ví, že humanismus je úcta k nedokonalému člověku. Jenže řešení nevidí v charitě, ale v pomoci přímo v zemích původu migrantů.

PZ: Ale to se přece zkouší! Jsou tu programy Mezinárodního měnového fondu i světové banky, oficiální pomoc států OECD a podobně. A je tu i velká korupce v rozvojových zemích.

Pomoc, o níž mluvíte, je nedostatečná a je doprovázena činy, které zvyšují chudobu a pronásledování, podněcují migraci i terorismus. Mnohokrát jsme spolu mluvili o tom, jak migraci stimulovalo rozbití Libye a Sýrie, které inicioval Západ. Dnes, po přímém útoku USA proti Sýrii, je toto téma obzvláště živé. Uvedu ale jiný, v určitém smyslu komplexnější příklad: Nigerie. V roce 1950 měla tato africká země 33 milionů obyvatel, dnes má 188,5 milionů – a koncem století by to mohlo být 500 milionů až miliarda. Je to jedna z nejchudších zemí světa, kde polovina obyvatel má méně než 14 let. Je v oblasti, kde řádí džihádistická teroristická skupina Boko Haram. A kde jedno z nejrozsáhlejších ropných bohatství od 50. let minulého století ovládá Royal Dutch Shell, která loni vykázala zisk 5,6 miliard dolarů a celkový majetek ve výši 411,2 miliard dolarů. Centrálu má v Haagu, plně v dosahu liberálů z Evropské unie.

PZ: No dobře, ale co s tím může levice dělat?

Především i v nových, globálních podmínkách udržovat téma práce a míru v centru pozornosti. To znamená chápat je nově, studovat je nově. Naše levice je emotivní, i proto je výrazně rozdělená na generační vrstvy. Emoce založené na odlišných zkušenostech rozdělují, spojuje jen vzdělání a případně výrazná nová zkušenost. Už jsme zmínili problém neomarxistů. Který z nich spojuje znalost dialektiky se studiem nové sociální reality? Nejde mi o uctívání Hegela či memorování „Manifestu“ nebo „Kapitálu“ – podstatný je přístup, hledání pomocí porozumění rozporům a jejich jednoty, nebát se sociologických a historicko-vědních kategorií.

PZ: Už zase se schováváte za ne zrovna srozumitelné pojmy.

No právě – jenže od osvícenství se levice chlubila vzdělaností, vědeckostí. Snad největší její omyl byl právě spojen s představou o velké moci vzdělání. Vědění ale nutné je. Proto je devastace školství a primitivizace veřejnoprávních médií pro levici nebezpečná. Postup je jasný, popsal ho už Wilhelm Liebknecht: napřed studovat, pak propagovat, až nakonec organizovat. Levice musí dohánět dobu samostudiem – a to zatím nedělá.

PZ: Proč?

Protože necítí potřebu. Ta přijde, když se pocit krizovosti změní na reálnou krizi. Ať již v podobě sociální deprivace, nebo když se válka víc přiblíží k našim domovům.

PZ: Podle vás to hrozí?

Nekvalitní politické elity, nejasná situace na finančních trzích, demografické změny, chudoba a nezaměstnanost… Ale i nově: pro Marxe byla svoboda volným časem, s nímž mohl jedinec nakládat podle svého uvážení. Co ale bude dělat člověk, kterému volný čas rozšíří tolik skloňovaná průmyslová revoluce 4.0? Při nárůstu individualismu a poklesu vzdělanosti. Jsou skutečně svobodou hodiny strávené nad počítačovými hrami? Nebo budou lékem na volný čas drogy?

Zdá se, že lidstvo vstupuje do vývojové fáze, v níž je prostá evoluce velkým rizikem. Chce to nové, revoluční nápady.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krajčího, foto (ap)

Priemer: 4.8 (39 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama