Reklama

Jednostranná solidarita je neodzkoušená věc

Počet zobrazení: 2646

Český a slovenský web !Argument uverejnil rozhovor so sociológom a europoslancom Janom Kellerom o solidarite v rámci Európskej únie, o migácii a funkciách štátu, ktorý v rámci spolupráce prinášame čitateľom Slova.

!Argument: Vzhledem k uprchlické krizi se často skloňuje slovo solidarita, kolem kterého ale vzniká zmatek a zase mizí obsah. Co je vlastně solidarita?

jan_keller-1a.jpgJan Keller: Rozbor toho, co znamená solidarita, by vystačil na celou knihu. Takže jen několik poznámek. Domnívám se, že podstatou solidarity je instituce daru a darování, jak ji popsal francouzský sociolog Marcel Mauss. Ukazuje obrovský význam daru v archaických společnostech. Darování není tak úplně nezištný akt. Bylo provozováno od nepaměti proto, že se očekávalo, že dar bude v té či oné podobě vrácen, ať již od obdarovaného, anebo od někoho jiného. Je tam tedy přítomen prvek reciprocity. Ten je založen na důvěře. Pokud by taková důvěra neexistovala, jednostranné darování by dárce dříve nebo později zruinovalo. Právě to dnes hrozí nám, pokud budeme prokazovat solidaritu při absenci vzájemné důvěry.

Později v evropském středověku byla solidarita s potřebnými vázána na dvě podmínky. Potřebný musel být místní a muselo být jasné, že není schopen pracovat. Dnes se po nás chce, abychom byli solidární i bez splnění těchto dvou podmínek. Výsledkem by byla solidarita bez hranic, ze které by jedni těžili a druzí na ni dopláceli.

Z hlediska antropologického i historického je prostě jednostranná solidarita neodzkoušená věc. Neměli bychom naše předky podceňovat. Jistě dobře věděli, proč ji nezkoušejí.

!A.: V rámci migrační krize je tu ale potom i otázka, s kým vlastně máme být solidární? S těmi zeměmi EU, co kvůli své geografické poloze zažívají nával uprchlíků, nebo s těmi, kteří přicházejí z nejrůznějších důvodů do Evropy, nebo s těmi, kteří zůstávají „doma“, protože často nemají na zaplacení pašeráků lidí? Jak se v tom má obyčejný občan vyznat?

J.K.: Požaduje se po nás především solidarita s těmi evropskými zeměmi, které zažívají nával uprchlíků. Existují pasáže v evropských ustanoveních, která takovou solidaritu vyžadují, takže je právně vymahatelná. U solidarity s těmi, kteří přicházejí, je to trochu jiné. Lze ji vyžadovat podle práva pouze v případě, že se jedná o osoby mající nárok na azyl. To je jen zlomek migrantů, administrativní potíž spočívá v tom, že je velice obtížné, ne-li nemožné tyto lidi identifikovat. Existují i tací, kteří chtějí právo na azyl rozšířit, což by usnadnilo posuzování žadatelů, ale výrazně omezilo možnost jejich žádosti odmítat.

Rozšířit solidaritu na ty, kteří zůstávají doma, se snaží návrh Komise na vznik unijního přesídlovacího rámce z června loňského roku. Přesídlovány by měly být z mimoevropských zemí zranitelné osoby zasluhující mezinárodní ochranu. Tedy především osoby, kterým hrozí pronásledování anebo jiná forma diskriminace. Přesídlení by mělo přednostně probíhat z těch zemí, které se snaží brzdit toky nelegální migrace. Součástí této iniciativy má být zřízení  Výboru na vysoké úrovni pro otázky znovuosídlení. Tento orgán by pracoval pod vedením Komise a disponoval by řadou významných pravomocí. Jeho kompetence jsou navrhovány poněkud mlhavě, nelze tak vyloučit, že by zmíněný výbor mohl každoročně určovat nejen celkový počet osob, jež mají být v rámci přesídlování do Evropy přijaty, ale také počet osob, který jsou povinny v rámci této kvóty znovuusídlit jednotlivé členské země. Tím by se povinnost solidarity dále rozšířila. Opět bez existence jakéhokoliv stropu.

!A.: Je ale nynější EU jako celek postavená na solidaritě? 

J.K.: V podstatě ano, ale je to solidarita výrazně nesymetrická. Zjednodušeně řečeno: státy bývalé východní Evropy jsou silně solidární s nadnárodními firmami zpravidla se sídly v zemích bývalé Evropy západní. Různými formami k nim přesunují nezanedbatelné procento svého HDP. Česká republika je, měřeno právě podílem na HDP, z celého bývalého východního bloku zdaleka nejsolidárnější. Oplátkou jsme příjemci solidarity v podobě dotací z evropských fondů. Potíž je v tom, že z hlediska finančního objemu jsou tyto toky solidarity výrazně nižší, než co darujeme zmíněným velkým firmám. A potíž je také v tom, že tyto zpětné toky nefinancují ony firmy, ale skrze daně především střední, ale i nižší vrstvy z nejbohatších zemí EU. Je tomu tak mimo jiné proto, že některé státy západní Evropy a mnoho států mimoevropských jsou v daňových otázkách vysoce solidární s nadnárodními korporacemi. Této formě solidarity říkáme daňové ráje a EU proti nim již desítky let bojuje. Zatím marně, což všechny v Bruselu v čele s předsedou Evropské komise neskutečně mrzí.

!A.: Jako protiváha je tu dnes obnovený zájem o suverenitu a argument, že země by si měly určit samy, kdo a jak může na jejich území pobývat či obecněji, jaká bude kulturní podoba jejich společnosti v budoucnu. Není to ale v době globalizace už přežitek?

J.K.: Je skutečně možné, že udržení suverenity národních států se stává v podmínkách globalizace přežitkem. Neměli bychom ovšem zapomínat, že národní státy historicky jsou a fakticky zůstávají jedinou instancí, která je schopna garantovat existenci veřejných statků a fungování veřejného sektoru. Zároveň jsou jediným místem, které dokáže, je-li k tomu příslušná politická vůle, udržovat bezpečí osob a majetků svých občanů. Pokud bude tento „přežitek“ odbourán nemůžeme očekávat nástup jakési celoplanetární společnosti složené z jednotlivců, kteří se mají navzájem rádi a chtějí žít pospolu. Mnohem pravděpodobnější by byl rozpad teritoria dnešních států na oblasti obývané soupeřícími etniky a ovládané místními vládci, tak jako tomu bylo v období klasického středověku. Ani Brusel by pak svými nařízeními nezabránil tomu, aby bylo poskytování solidarity opět podmíněno oněmi dvěma již vzpomenutými středověkými požadavky.

!A.: Hodně se hovoří o reformě Dublinského systému – například také o vysokých pokutách 250 000 euro za každého odmítnutého uprchlíka podle kvót. Jak vidíte možnosti přijetí takovéto v podstatě trestné „inovace“ z hlediska budoucnosti Evropské unie?

J.K.: Tu pokutu ve výši čtvrt milionů eur vymyslela jedna švédská europoslankyně a není pravděpodobné, že by návrh v této podobě prošel. Spíše se bude uvažovat o krácení peněz z eurofondů státům odmítajícím kvóty. Urychlí se tím sice zaostávání zemí bývalého východního bloku a oddálí to dále do neurčita proces konvergence, který je prý prioritou EU, ale osobně se domnívám, že to bude mít  pro země našeho typu méně devastující účinky než souhlas s kvótami.

Potrestání našich zemí není možné při současném složení europarlamentu odvrátit. Jen na okraj poznamenávám,  že když se v polovině května tohoto roku hlasovalo o zahájení řízení s Českem, Polskem a Maďarskem, byl jsem z celé frakce socialistů (191 členů) jediný, kdo zvedl ruku proti. Z hnutí ANO ve frakci liberálů nebyl proti nikdo, i když Andrej Babiš se tváří jako nejtvrdší odpůrce migrace a povinných kvót.

Foto: Baloon – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=32808466

Priemer: 4.4 (20 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama