Reklama

Jak vyhrát válku globálním úderem. Za hodinu

Počet zobrazení: 2580

oskar_250_x_205.jpgPokud bude Západ nesmyslně hledat řešení politických problémů ve vývoji nové vojenské techniky, hrozí lidstvu záhuba, varuje v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.


PZ: Myslím, že se nespletu, když řeknu, že nejčastější otázka z oblasti mezinárodní politiky již řadu týdnů směřuje k záhadě zvané Donald Trump. Zopakuji ji tedy: myslíte si, že nový americký prezident zásadním způsobem změní zahraniční politiku USA?

Nevím, a myslím si, že to netuší nikdo. Jen Donald Trump asi ví, co by si přál – a i pak zůstává otázkou, co se mu z jeho úmyslů podaří zrealizovat. Zatím se on i jeho spolupracovníci seznamují s agendou. Připomínám, co jsme si říkali hned po listopadových prezidentských volbách: i když Trump získal většinu volitelů, v samotném Washingtonu D. C., tedy v hlavním městě USA, obdržel pouze 4,1 %. Nový prezident bydlí v nepřátelském prostředí. Podívejte se na CNN. Tam zpravodajství doprovází páska „Prvních 100 dnů“. To kdysi znamenalo „Počkejme, uvidíme, co za 100 dnů dokáže, pak to zhodnotíme“. Teď to vypadá na prvních 100 dnů štvanice na Trumpa.

PZ: No, někdo by mohl říci, že od renomovaného politologa by měla odpověď být věcná, konkrétní. Alespoň hypoteticky – co se dá od Trumpa čekat?

Dobře, zkusíme to jinak. Podívejme se, jaké jsou základní vývojové trendy ve strategickém myšlení v USA. Podle mne lze po studené válce zaznamenat u amerických civilních i vojenských stratégů tři hlavní posuny: přechod od unilateralismu k představě o multipolárním světě; ústup od vize asymetrické války jako základní podobě ozbrojeného konfliktu; přesun centra pozornosti do Pacifiku. V rámci těchto změn, které probíhaly za republikánské i demokratické administrativy, se asi bude pohybovat i nová vláda.

PZ: A co to konkrétně znamená? 

Především se jedná o upuštění od takového pojetí hegemonie USA, podle něhož mohou Spojené státy jednat zcela svévolně, bez ohledu na protivníky, spojence i mezinárodní instituce, a to včetně mezinárodního práva. Tuto představu nejlépe odrážela Národní bezpečnostní strategie USA, kterou podepsal George Bush ml. v roce 2002. Ovšem první projekt toho, jak vytvořit „svět jedné supervelmoci“, vznikl na Ministerstvu obrany USA už v únoru 1992. Jednalo se o dokument nazvaný Řízení obranného plánování na fiskální léta 1994–1999. Tento materiál požadoval „zabránit znovuvytvoření nového rivala“, brzké vybudování globální protiraketové obrany, roztažení NATO směrem do středovýchodní Evropy a podobně. Jenže k naplnění takového přání potřebujete zdroje a racionální řízení – a ve Washingtonu nic takového neměli k dispozici. A tak zpravodajské služby USA ve své prognóze, která byla zveřejněna v listopadu 2008, tedy na konci Bushova druhého prezidentského mandátu, uváděly, že svět budoucnosti bude multipolární. To znamená s několika významnými mocenskými centry. V následné prognóze do roku 2035, zveřejněné letos v lednu, se již nehovoří o hegemonii USA; naopak jedna podkapitola v závěrech celé studie nese název „Na horizontu není alternativa k multilateralismu“.

Oskar Krejčí: Do zbraně, Putin před branami!

PZ: A druhá změna? Kam a jak se podle vás vytrácí asymetrická válka? 

Asymetrická válka se nevytrácí, nemůže se vytratit. Tedy, záleží samozřejmě na definici. Jako ozbrojený konflikt mezi účastníky s výrazně odlišným potenciálem je asymetrická válka smutnou realitou celých lidských dějin i současnosti. Měl jsem na mysli něco jiného. Jako jeden z projevů představ o nadřazenosti USA se po skončení studené války téma asymetrické války dostalo do centra pozornosti západních stratégů. Každá válka se jevila asymetrická, protože USA měly být mocnější nejen než kterýkoliv stát, ale i než jakákoliv koalice. Od roku 2004 však začala být asymetrická válka převážně spojována s představou boje proti nestátním aktérům čili jako protipartyzánská válka nebo protiteroristická operace.

PZ: V této podobě se asymetrická válka objevovala i v českých médiích. V čem vidíte změnu? 

Obraz světa, kde probíhají jen asymetrické války, byl během Obamovy vlády překryt státocentrickou kresbou světové politiky. Důležitý zlom představuje dokument přijatý Sborem náčelníku štábů Národní vojenská strategie Spojených států amerických 2015. Píše se v něm, že „státy zůstávají dominantním aktérem mezinárodního systému“, přičemž „některé státy… se pokoušejí revidovat klíčové aspekty mezinárodního pořádku a jednají způsobem, který ohrožují naše bezpečnostní zájmy“. Následuje výčet těchto států a popis jejich „nevhodného chování“, a to v tomto pořadí: Rusko, Írán, KLDR a Čína. Až po této pasáži popisuje uvedený dokument rizika pramenící z aktivit „násilných extremistických organizací“.

PZ: Jestli vás správně chápu, pak přesun pozornosti směrem k Pacifiku je spojen právě s rostoucím významem států. Tedy Číny.

Ano. Pozoruhodné je, že tato vize „rebalancování“ situace v Pacifiku – myšleno udržení vojenské převahy v oblasti Tichého oceánu – časově předcházela doktrinálnímu posunu v uvažování, který znovu do centra pozornosti postavil stát.

Tradiční eurocentrismus se v geoekonomice již dávno přetvořil na asiacentrismus. Svět se změnil, loni největším ekonomickým partnerem Německa už nebyly Spojené státy, ale Čína. Ve vojensko-politickém myšlení byl ale tento posun oficiálně vyjádřen až v letech 2011 a 2012. Tehdy z Ministerstva obrany USA zaznělo, že se do konce desetiletí změní rozdělení amerických vojenských lodí a letadel mezi Atlantikem a Pacifikem, které dosud bylo 50 % ku 50 %. V roce 2020 by 60 % námořních a leteckých kapacit USA mělo být v oblasti Tichého oceánu.

PZ: Napadá mě, když jste zpochybnil materiální a duchovní kapacity pro udržení hegemonie, budou mít Spojené státy dostatek moci na realizaci tohoto plánu? 

Na fiskální rok 2017 požaduje Ministerstvo obrany USA 582,7 miliard dolarů…

PZ: To znamená snížení!

To jsou ale stále mnohonásobky výdajů Číny a Ruska. A navíc, nesmíme zapomínat, že jaderné zbraně – jejich výzkum, testy, výrobu a údržbu – má v USA tradičně v rozpočtu Ministerstvo energetiky. K tomu přidejte obsluhu vojenského dluhu, péči o veterány… a dostanete se na 773,5 miliard.

Trochu odbočím. Americká ekonomka Kimberly Amadeová pro server The Balance sečetla všechny dosavadní americké vládní výdaje na konflikty vedené od roku 2001 pod hlavičkou Válka proti terorismu. A vyšlo jí, že daňové poplatníky tyto konflikty stály více než 1,98 bilionů dolarů. Vzhledem k tomu, že se federální dluh USA k dnešnímu dni těsně přiblížil k 19,98 bilionům dolarů, mohou jen tyto ozbrojené konflikty za přibližně 10 % federálního dluhu. Je zřejmé, že politické cíle Washingtonu stále nepočítají s materiálními možnostmi. A stále jsou vojenské výdaje USA vražedně přemrštěné.

PZ: Nepřetržitě ale také zní, že vojensko-průmyslový komplex zajišťuje práci mnoha lidem, proud nových inovací a podobně.

Kimberly Amadeová připomíná studii z UMass-Amherst, podle které jedna miliarda vojenských výdajů vytváří 8555 pracovních míst. Stejná částka investovaná do veřejné dopravy vytváří ve stavebnictví 19 795 míst. V takových číslech lze hledat zdroj některých Trumpových představ o tom, jak učinit Ameriku opět velkou. Je to zvláštní návrat k některým stránkám Rooseveltova programu Nového údělu. Ovšem oklikou zprava.

PZ: Čísla, která uvádíte, zní poměrně přesvědčivě. To by mohl Trump prosadit.

Jenže je tu problém. Skutečným šlágrem strategických diskusí v USA je takzvaný rychlý globální úder. Zpravidla se při tom myslí nejaderné zbraně, tedy Konvenční rychlý globální úder (Conventional prompt global strike; CPGS). Ten předpokládá, že ozbrojené síly USA budou schopny ničivého úderu proti důležitým centrům kdekoliv ve světě – a to za méně než jednu hodinu. Protože toho letadla nedosáhnou, přezbrojují se balistické rakety i střely s plochou drahou letu na zemi, na moři i pod jeho hladinou. Právě v tomto projektu utopil Obama sen o nukleárním odzbrojení, o kterém mluvil na Hradčanském náměstí. CPGS je projekt snažící se rozbít stávající rovnováhu sil a obnovit hegemonii USA. Od roku 2008 má tento projekt vlastní položku v rozpočtu, na fiskální rok 2017 je pro něj plánováno 181,3 milionů dolarů.

PZ: A proč by to mohlo zabránit Trumpovi změnit zahraniční politiku?

CPGS je zdrojem velké nedůvěry. Budou pro tento projekt využity americké základny v Polsku a u Černého moře? Zjednodušeně řečeno, cílem je pomocí CPGS ochromit protivníka dříve, než zničí naše spojovací družice. Zvítězí ten, kdo vystřelí první, a to v globálním měříku. První získává za méně než hodinu výhodu, kterou už druhý během bojů nedokáže kompenzovat, dohnat. Obdobné představy o nezbytnosti zaútočit první, o fatální převaze útoku nad obranou, přispěly k vypuknutí 1. světové války.

A teď se vrátíme k úvodní otázce o nové zahraniční politice USA. Dala by se konkretizovat do podoby „Dokáže Trump takové programy, jako je CPGS, nahradit diplomacií?“ Jediná odpověď, která mne napadá, zní: Pokud bude Západ nesmyslně hledat řešení politických problémů ve vývoji nové vojenské techniky, hrozí lidstvu záhuba. 

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto: Alexander Piekov

Priemer: 4.9 (38 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama