Reklama

Husákovy děti

Život bez obětí
Počet zobrazení: 2127

Termín Husákovy děti se vžil pro populačně silné ročníky ze 70. a 80. let minulého století, narozené  především díky státním opatřením na zvýšení porodnosti. Dnes se to pochopitelně bagatelizuje a zpochybňuje jako téměř všechno, co tehdejší doba přinesla. Tvrdí se například, že ona populační vlna byla  důsledkem toho, že dospěly silné ročníky narozené bezprostředně po válce. Tvůrci propagandistické mlhy sázejí na to, že mladší lidé, zvyklí na kalkulačky, už neumějí počítat. Protože každý, kdo počítat umí a přitom ví, že v předlistopadových časech rodily ženy nejčastěji mezi dvacátým a pětadvacátým rokem svého života (mou kolegyni, která rodila až ve třiceti, vyvolávali v poradně slovy „Ta stará matka!“), si snadno spočítá, že ženy narozené krátce po skončení války, rodily vesměs už v 60. letech.

Ale propagandistické lži a polopravdy, které rostou jako houby po dešti, se netýkají jen tehdejšího populačního boomu. Po listopadovém převratu se začalo překreslovat, přebarvovat, nebo odbarvovat skoro všechno – od geopolitických map přes Rudé právo a sovětský tank v Praze na Smíchově až po tzv. perestrojku. A nálepkami „komunistické totality“, „gulášového socialismu“ či „normalizačního bezčasí“ se vytapetovalo celých čtyřicet let předlistopadové historie. Beze zbytku.

A protože nejsilnějšímu ročníku Husákových dětí, který podle statistik spatřil světlo světa v roce 1974, bylo v roce 1989 teprve patnáct let a nejstaršímu devatenáct, nemohou si toho z normalizačních dob moc pamatovat. Možná tak pionýrské tábory, podnikové a odborové rekreace, prvomájové průvody, soudruhování ve škole a kouření za školou a také návštěvy kin, ve kterých se muselo hrát šedesát procent filmů tzv. socialistické provenience – na rozdíl od dnešních dob , kdy v kinech dominují filmy americké. Všechno ostatní „znají“ jen z doslechu. Že nebyly banány, cestovat se mohlo jenom do Bulharska a za politické vtipy se zavíralo. Což buď vůbec není pravda, nebo to aspoň není pravda celá. Z mediální propagandy, soudobé literatury a filmové tvorby musí mít navíc pocit, že národ se dělil jen na tři vrstvy – zlotřilé komunisty, statečné a ušlechtilé disidenty a zbabělou mlčící většinu. Tomu se ovšem říká deformace historie jako vyšitá!

Jisté je, že „zlatá“ šedesátá léta, která vyvrcholila úžasnými osmi měsíci „pražského jara“ v roce 1968, Husákovy děti nepamatují vůbec a tudíž se k nim ani nemohou vracet jako k nějakému ztracenému ideálu nebo cestě opuštěné jenom z donucení. A slavná „sametová revoluce“? I ta šla většinou ještě mimo ně. Jen ti nejstarší z nich zažily omamný pocit masového opojení závanem svobody na listopadových náměstích. Tzv. studenští vůdci vysokoškolské revolty z roku 1989 byli většinou členy a mnozí z nich dokonce funkcionáři fakultních a celoškolských výborů Socialistického svazu mládeže. Proč taky ne, že? Angela Merkelová byla rovněž funkcionářkou FDJ, což byla východoněmecká obdoba sovětského Komsomolu a československého SSM (SZM). Ale z českých studentských vůdců žádní kancléři ani kancléřky nevyrostli. Maximálně tak šéfové různých „neziskových“ organizací, ze kterých se dá ovšem docela dobře žít.

Ale co ostatní Husákovy děti? Ty, které dorůstaly, dospívaly a studovaly v nových poměrech, nemilosrdně řízených neviditelnou rukou trhu? Na ně už žádné bezplatné učebnice, letní tábory a zimní lyžařské kurzy za hubičku, natožpak motivační porodné či dokonce bezúročné a nevratné novomanželské půjčky nezbyly.

Pravda, peníze nejednou doslova ležely na ulici, jenže často to byly peníze špinavé. Mnohým sice nesmrděly, ale některým se z nich zvedal žaludek.

A tak místo třídního boje vypukl boj konkurenční. Stejně nespravedlivý a sem tam i krvavý. Někdy, zejména v době kolíkování privatizačních claimů, navzdory civilizačnímu a kulturnímu vývoji, který přinesl zrušení trestu smrti, humanizaci vězeňství a omezení pravomocí (nebo spíš trpěné zvůle) tajných služeb, co nastoupily po těch neblaze proslulých a naštěstí už zrušených, až nepochopitelně bezcitný.

Tržním heslem mnohých Husákových dětí se až příliš často stalo „Trhni, co můžeš!“, sociální cítění bylo považováno za komunistický přežitek, osobní oběti začaly být k smíchu a mateřství či otcovství se zhusta odkládalo na pozdější dobu. Což se ovšem oficiálně vysvětlovalo a omlouvalo využíváním dříve neexistujících příležitostí k osobnímu vzdělávání, budování kariéry, poznávání světa a užívání života.

A výsledek? Migrační vlny nás nachytaly v nedbalkách, zato však s dokonalými antikoncepčními prostředky pomalu vymírajících „vyspělých“ národů. Husákovy děti se k nám, svým biologickým rodičům a prarodičům, zatím chovají většinou slušně, ale má to své meze. Když mají pocit, že jim někdo sahá na jejich „revoluční výdobytky“ a privilegované postavení, rychle zapomínají na svou kinderstube a klidně vyzývají své  vrstevníky: „Přemluv dědka, bábu!“ nebo volají po odebrání  volebního práva seniorům! A úplně zapomínají na to, že taky stárnou (je jim už cca mezi třiceti až padesáti lety!) a že na jejich místa se začínají tlačit mladší, pro které je nějaký mravní imperativ  sametové revoluce pouhou veteší.

Ale nemůžeme za to tak trochu sami? Svou pohodlností a někdy i zbabělostí? Vyklízením pozic obchodníkům s deštěm, mediálním mágům a šmejdům všeho druhu? Bojím se, že můžeme. A proto jsem si také své obligátní – a pro změnu i trochu empatické – čtyřverší nechal tentokrát až nakonec. Nevím totiž, co bych k němu mohl a měl ještě dodat.
 

podpis_cejka_180.jpgCo nám to vyrostlo z Husákových dětí?
 
Zdá se, že všechno, co třicet let už letí.
 
Dravá a pružná generace,
 
která se nemá k čemu vracet.

 

Priemer: 4.6 (37 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Top Mobilné telefóny

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama