Reklama

Evropa a sebeurčení. První lekce z katalánského referenda

Počet zobrazení: 1866

V českom a slovenskom internetovom časopise !Argument sa Veronika Sušová-Salminen zamýšľa nad tým, čo nedeľňajšie katalánske referendum a reakcie naň znamenajú z hľadiska trendov ako aj utvárania budúcnosti Európy a Európskej únie.  

Skoro sto let od zobecnění teze o sebeurčení národů a velké proměny politické mapy střední a východní Evropy v důsledku rozpadu tří nadnárodních říší – Rakouska-Uherska, Ruska a Osmanské říše – možná sledujeme další kolo.  Pro mnohé je to nemilé překvapení, protože se dlouho věřilo v to, že národní identity, nacionalismus a vůbec suverenita států jsou archeologické artefakty z předglobalizačních dob či „divošský folklór“ nevyspělých Východoevropanů, které bylo nutné europeizovat. Evropa, po staletí charakterizovaná politickou fragmentací, měla překročit svoje vlastní stíny, svoje vlastní dějiny a stát se nadnárodním společenstvím svobodných jednotlivců pod patronátem nadnárodních korporací.

katalanska_vlajka.jpg Foto: Assemblea.cat

Před nedávnem a za mnohem strukturovanějších podmínek se objevily první trhliny takového vypravování v případě Skotska a Brexitu, dnes je to v Katalánsku, kde se situace vymkla kontrole a vedla centrální vládu k zásahu v souladu s její vlastní logikou. Pouze státy, které byly v takovém momentě v poločase rozpadu, se podobnému vývoji nebrání a nekonají. Proto jsme sledovaly v případě lidového hlasování v Katalánsku nástup centrální autority na základě dvou výsadních práv každého státu: právního pořádku a monopolu na násilí, použitého k prosazení práva. Psychologie Brexitu nejspíš vedla k tomu, že Madrid volil tuto formu torpédování referenda, než aby riskoval jeho výsledek. Nicméně výsledkem jeho konání je násilí vůči vlastním občanům.
 

Sebeurčení jako revoluce
 

Madrid tvrdí, že o samostatnosti Katalánska může rozhodnout jenom španělský lid jako celek, tj. lidové hlasování by se muselo konat v celém Španělsku. K čemuž nejspíš neexistuje politická vůle (a je to riskantní podnik v kontextu země jako Španělsko).  Barcelona to naopak vidí jako otázku sebeurčení Katalánců a považuje jejich rozhodnutí za dostačující k vyhlášení nezávislosti na Španělsku na základě lidového hlasování. Madrid jednal v tradici všech center – represivně ve své podstatě, i když to byla z jeho pohledu represe v souladu se zákony a ve jménu územní integrity. Problém je, jak ji vnímají ti, kterých se nyní v násilné podobě dotkla a tady je zcela možné, že překročil pomyslný bod, ze kterého už není návratu.

Z nejen evropských dějin víme dobře, že celá armáda nových států se tu nerodila v souladu se zákony či ústavním pořádkem státu, ze kterého odešly. Vzniklo snad Československo v souladu s rakouskou ústavou? Vznikly Spojené státy americké v souladu se zákony Velké Británie? Ne. Nové státy, když už ne krvavým konfliktem, vznikaly často popřením platného ústavního pořádku a následným mezinárodním (často velmocenským) uznáním, které obvykle opožděně dovršovalo uznání nezávislosti státem, ze kterého nová země odešla. To poslední konstatování dává zatím Kataláncům nejspíš malou šanci na skutečnou samostatnost – v Evropě se najde v daný moment těžko někdo, kdo jeho případné vyhlášení samostatnosti za daných podmínek uzná. A zvláště opatrné budou ty země, které samy na svém území hostí podobné problémy: Británie a Francie na prvním místě, Itálie na dalším. Přitom v případě Katalánska, kde žije na 7,5 milionů lidí, nelze mluvit o nějakém marginálním problému mini-nárůdka, který pojal  princip sebeurčení ad absurdum.
 

Co se vlastně děje?
 

Důležité je nyní snažit se pochopit a zachytit co vývoj v Katalánsku vlastně znamená a jaké trendy vyjadřuje z hlediska nejbližší budoucnosti?

Na prvním místě se ukazuje na to, že vidění demokracie se posouvá od nepřímých nástrojů k těm přímým. To je nutné vidět jako důsledek krize zastupitelské demokracie, tj. demokracie, kde lid vykonává vládu prostřednictvím zástupců a procedurálních pravidel. Populismus je přímým spojencem této nové interpretace, která má svoje pro a svoje proti, ale v zásadě je voláním po obnově. Bohužel k jeho četným rizikům patří, že se může v praxi obrátit proti demokracii a stát se nadvládou či prostým diktátem oné „většiny“ (každý z nás by se měl zamyslet, zda ve všem a všude je a může být na straně „většiny“, aby pochopil, že mechanicky pojatý diktát většiny je cestou do pekel).

Za druhé, zažíváme nové „postmoderní“ kolo zborcení univerzálního narativu, který rozkládají partikulární, místní vypravování. To se týká národní identity a té evropské, či kosmopolitně-liberální, která národní v podstatně odmítla jako zdroj válečného konfliktu či degradovala jen na otázku principu „rozděl a panuj“. Bohužel za cenu toho, že rovněž uvěřila, že konsensus znamená zrušení politického konfliktu per se. Jeho středové vymýtání z politiky vede k tomu, že se sem „vrací“ z okrajů v radikální formě, protože nechává zájmy a požadavky těch mimo něj ladem a vyklízí tak prostor pro dnes už stále výraznější politické podnikatele se strachem, nervozitou a nejistotou.

Za třetí, přestože se v případě Katalánska skloňuje často Evropská unie, tato krize je na prvním místě záležitostí Španělska jako země. Jistě ne bez negativních následků pro EU jako dnes už politického integračního projektu, který naráží na řadu reálných překážek. Kritika EU v této souvislosti je tak sice prvoplánově logická, ale vlastně mimo merit věci.

Jednotlivé země EU mají totiž vlastní problémy, vlastní dějiny a jakkoliv ušlechtilá myšlenka integrace je prostě nedokázala překonat nebo vymazat. V případě katalánského referenda se tak jedná hlavně o spor mezi Madridem a Barcelonou, který je zarámován konkrétní dynamikou centrum-bohatá periférie a také historii a jejím současným čtením, ale především hranicemi politického společenství, dané občanstvím a suverenitou. Na mysli vytanou nejen nezahojené vzpomínky, přiživující katalánský nacionalismus, a to vzpomínky na represe frankistického režimu v regionech Španělska (nejen v Katalánsku), ale také například historicky vzdálenější katalánské povstání v roce 1640, které bylo součástí trendu, jenž řada historiků nazvala jako „krize 17. století“. Tato krize v různých podobách zasáhla politicky a hospodářsky i sociálně celou tehdejší Evropu, od jižního cípu až po východní okraje v sousedství Uralu. V podobném „trendu“ se nachází dnešní Evropa, aniž bychom zatím byli schopni (či ochotni) chápat a vidět vzájemnou provázanost řetězce událostí, kterým v přímém přenosu čelíme.

Konečně, v katalánském případě (ale nejen v něm) zřejmě dochází, přičiněním radikalizace liberálního vidění, k varujícímu rozpadu dosavadní soužití liberální demokracie a nacionalismu, který v podobě suverenity lidu/národa dodnes tvoří základní osnovu mezinárodního uspořádávání Evropy.

Katalánská otázka sebeurčení vyvolá odlišné reakce v Evropě. Pro státy, jako Česko a Slovensko, které vznikly sebeurčením a odchodem od širších celků, je to otázka, která promlouvá přímo k jejich srdci. Katalánsko totiž z jejich hlediska symbolizuje stejný dějinný motiv. Na druhou stranu pro státy vzniklé konsolidací a často pod taktovkou imperiální expanze: jako jsou právě Británie, Francie, Španělsko a částečně i Itálie a Německo a ovšem také Rusko, je to otázka poněkud jiná. Katalánsko tak může představovat nový práh dekolonizace Evropy i nový práh jejího dalšího rozdělení z hlediska EU. Každý rozpad s sebou nese nová rizika konfliktu. Z globálnějšího pohledu by byla více rozdělená a členěná Evropa dokončením úpadku globálního významu Evropy v rámci mocenských proměn současného světa. Jsme na změny připraveni a máme „padák“ proti volnému pádu? Toť otázka i úkol pro evropské státníky. Pokud se tací ještě v Evropě najdou…

Priemer: 4.8 (17 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama