Reklama

Čínská meritokracie: Od vzdělání po politiku

Počet zobrazení: 2186

m._hrubec_4.jpgMarek Hrubec z Centra globálních studií při Filosofickém ústavu AV ČR vysvětluje zvláštnosti čínského systému, ve kterém rychlý postup rozvoje čerpá i z tradičních hodnot.

Doc. PhD r. Marek Hrubec, Ph.D.,
vede Centrum globálních studií při Filosofickém ústavu AV ČR. Zaměřuje se především na globální konflikty a interkulturní dialog. Jeho hlavní knižní prací je: Od zneuznání ke spravedlnosti: Kritická teorie globální společnosti a politiky (2011). Poslední publikací je (spolu s J. Arnasonem ed.) Sociál Transformations and Revolutions (2016). Přednášel v mnoha zemích, nejen v EÚ a USA, ale také v Číně, Vietnamu, Brazílii, Chile, Rusku, Indii, Indonésii či na Novém Zélandu. Roku 2015 mu byla Evropským parlamentem udělena Cena evropského občana.

Vrátil jste se z přednáškového turné po Číně. Byl jste tam poprvé?

Nebylo to poprvé. S čínskými kolegy na uni­verzitách a v akademii věd se stýkám pra­videlně, zejména od roku 2006, kdy jsem v Praze ustavil Centrum globálních stu­dií, a tím vznikla i platforma pro lepší spolupráci.

Jak se Čína během těch let změnila?

Například v oblasti ekonomiky po desít­kách let ohromného nárůstu čínského exportu dochází během posledních let k postupné proměně. Především po glo­bální ekonomické krizi se čínský export částečně omezil a čínská ekonomika hle­dá výraznější oporu na svém vnitřním trhu. Vláda podporuje to, aby lidé zvý­šili svoji spotřebu, což umožňuje nárůst životní úrovně, která je nesporně vítána lidmi s nižšími příjmy, ale také může u určitého segmentu obyvatelstva vést ke konzumerismu. Nicméně proměna je relativně pozvolná, i když lidé mají tro­chu víc peněz. Chovají se tak částečně z opatrnosti, ale taky proto, že to jinak není zvykem.

Kam ty peníze míří? Do úspor na stáří? Dětem na vzdělání?

Nejde o velké změny, ale pokud mám po­soudit například dlouhodobé investice do vzdělání, mohu říct, že se studii jsou spojeny velké výdaje. V konfuciánské kul­tuře je vzdělání tradičně velmi ceněno a čínská vláda vzdělání dlouhodobě také rozvíjí. Když se navíc Čína stala významnou světovou exportní velmocí, vzrostl zájem také o studium v zahraničí. Kdybychom měli mapovat situaci jen na vysokých ško­lách, tak podle statistik UNESCO zhruba 700 tisíc Číňanů ročně studuje v zahrani­čí. Čínské ministerstvo školství jich uvádí jen 450 tisíc, což může znamenat, že ně­které studijní pobyty v zahraničí nejsou evidovány, když je dětem zaplatí rodiče bez státního zprostředkování.

Dříve jich nejvíc zamířilo do USA, asi 110 tisíc ročně, ale mezitím počet pokle­sl na 90 tisíc. O Evropskou unii naopak zájem narostl z 90 na 110 tisíc, což je skutečně velké číslo, pro srovnání stej­né velkým číslem je počet narozených dětí ročně v Česku. Největší zájem o studium je trvale v anglofonních zemích, kvůli globálnímu jazyku, takže v EU do­minuje Británie a z dalších zemí Aus­trálie. A Japonsko, které je Číně blízko. Na školství jsou tedy výdaje velké, a to nejen čínské vlády a čínských provincii, ale i domácností, když studium dětem platí sami rodiče.

Dříve se po skončení studia čínská vláda pokoušela získat všechny absolventy zpět, aby využila jejich vzdělání doma. Později však čínští představitelé zjistili, že je výhodné, když menší část absolventů v zahraničí zůstane a vytváří kontakty pro zahraniční působení čínských subjektů, zprostředkovává obchodní, studijní, vědecké výměny a podobně.

Jak je to s čínským školstvím? Investuje se do něj? Je na školách, které jste navštívil, srovnatelná úroveň s evropskými protějšky?

Řekl bych, že je srovnatelná, ale nikoliv v evropském smyslu, ale řekněme v americkém. Tak, jako jsou v USA některé školy na jedné straně na světové špičce, jako třeba univerzity „Ivy League“ (největší tradiční, „obrostlé břečťanem“ – pozn. aut.), a na straně druhé jsou tam některé colleges, které pokulhávali i za našimi středními školami, najdeme něco podobného i v Číně. Některé školy jako třeba Pekingská univerzita, Sunjatsenova univerzita a další jsou skutečně vynikající, ale pak je tam i spousta průměrných škol a pochopitelně i podprůměrných.

To máme v Česku také.

Ano, ale rozdíly nejsou tak velké. Možná pár našich soukromých vysokých škol je také velmi slabých, ale to jsou spíše výjimky, a řekl bych, že i tak jsou lepší než nejhorší americké colleges nebo školy v chudých čínských provinciích, kde nemají finance, a je to věc postupného vývoje.

Jak je to dnes s chudobou v Číně?

To, co se Číně podařilo zejména od 80. let do dneška, je bezprecedentní. Za tak krátkou dobu se žádné kultuře v lidských dějinách nepodařilo vymýtit chudobu do tak velké míry. Čína má 1,3 miliardy obyvatel a podle různých statistik je tam už jen 5 nebo 10 procent chudých, zatímco na začátku 80. let žila v chudobě drtivá většina obyvatel. Podle některých statistik se tak během několika desetiletí podařilo vyzvednout z chudoby přes miliardu lidí. To je naprosto unikátní a je to třeba brát v úvahu při posuzování čínské ekonomiky a politiky. Nelze ji srovnávat s jinými zeměmi, které měly jiné výchozí podmínky.

Někteří analytici často poukazují spíše na rysy státního kapitalismu v Číně než na socialistické uspořádání. Jak je to tam se solidaritou? Je viditelná?

V čínském systému jsou uzákoněny redistribuční prvky, ale souběžné tam probíhá i rozevíráni nůžek mezi chudými a bohatými. Není to ovšem tak, jako to bývá ve většině zemí, že v období, kdy narůstá bohatství jedněch, se prohlubuje chudoba druhých. Jelikož v Číně docházelo od 80. let k vysokému tempu hospodářské růstu a přitom k relativně vysoké redistribuci, a tím ke zvyšování celkově životni úrovně nižších a středních tříd, bohatnutí nejbohatších probíhalo v zásadě na pozadí celkového vzestupu chudších.

Mám-li však odpovědět na otázku, jaký je čínský ekonomický a politický systém, kterému se říká „socialismus s čínskými charakteristikami“, myslím, že musíme k věci přistupovat bez eurocentrických předsudků. Měli bychom Čínu posuzovat méně podle západního vzoru. Konec konců. Číňanů je přes miliardu, což ani celá Evropská unie s USA a dalšími západními zeměmi nedá dohromady. Mohli bychom tedy říci, že bychom měli spíše posuzovat Západ, zda odpovídá čínskému modelu než naopak. Nicméně, Čína sama záměrné přijala různé prvky ze Západu. Zpočátku marxismus a jeho socialistickou verzi, která byla přejata ze Sovětského svazu, než ji později transformovali, v poslední době pak prvky tržního hospodářství atd.

Když řekneme, že v Číně jde o kombinaci různých prvků, měli bychom si nejprve říci, co znamenají. Socialismus je v klasickém pojetí při jistém zjednodušení charakterizován jako plánované hospodářství a převaha společenského vlastnictví, či už státního, městského, provinčního nebo jiného, zatímco kapitalismus je definován trhem a převahou privátního vlastnictví. Z tohoto hlediska se tedy v Číně jedná o specifickou kombinaci těchto modelů, neboť nadále tam je státní a provinční plánováni se společenským vlastnictvím, kde je mnoho státních, provinčních, městských podniků. Na druhé straně je tam i trh a velké množství privátních firem. Zatím tam byla snaha, aby socialismus byl hlavním modelem, který je doplňován o další prvky.

Někteří čínští akademici a politici říkají, že už Marx přece říkal, že přechod k socialismu je možný až tehdy, až bude kapitalismus dostatečně rozvinut. A protože v Číně dostatečné rozvinut nebyl, tak se vrátili k rozvíjení některých jeho prvků, ovšem při zachovaní prvků socialistických.

Současné podrobnější analýzy se přiklánějí k tomu, že jde o unikátní, specifický systém, který není kopií Západu, ani není regresem do starších modelů, které byly v Číně dříve, ať už to byl konfucianismus za císařství nebo marxismus-leninismus sovětského typu. Je to specifický model, který využívá výhodné prvky z jiných modelů, ale zároveň navazuje na to, co se v Číně osvědčilo jako původní.

Z toho plyne logická otázka, co původního se v Číně osvědčilo?

Kdybych měl doplnit charakteristiku čínského modelu, kterou jsem zmínil, to znamená specifickou kombinaci společenského a privátního vlastnictví a plánování s trhem, musíme k tomu připojit ještě třetí rys, a tím je konfuciánská kultura. Ta je v Číně revitalizována hlavně od nástupu prezidenta Chu Ťin-tchaa v roce 2003, ale nikoliv v tom smyslu, že by chtěli obnovit konzervativní konfucianismus, který existoval po tisíce let v éře císařství, ale spíše se soustřeďují na konfuciánskou kulturu, podobně, jako my v Evropě navazujeme aktualizačním způsobem na tradici antického Řecka, Říma a křesťanství. Dnes je tato naše tradice přijímána ve značně modernizované a sekularizované podobě, ale je zřejmé, že se na tyto kořeny více nebo méně navazuje. Podobně to provádějí v Číně se svoji starší kulturou.

Jak se takový kulturní návrat projevuje v Číně?

V Číně se to projevuje snahou navázat na některé významné koncepce jako „harmonická společnost“, což je právě starý konfuciánský termín. Taková společnost se nesoustřeďuje jen na konkurenci, jak je to běžné na Západě, kde lidé jsou pod neustálým tlakem tržních mechanismů, ale hlavně na snahy o vytváření sociálně soudržných mezilidských vztahů, jinými slovy vzájemné soužití lidi, jež se snaží omezovat sociální rozpory.

Zatímco harmonická společnost má charakterizovat vztahy uvnitř země, ve vztahu k zahraničí se v poslední době klade důraz na specifickou podobu mírového uspořádání, které koresponduje s čínskou snahou o politické nevměšováni se do vnitřních záležitostí cizích zemí. Doslova v návaznosti na starší kulturní vzorce jde o „mír v podnebesí“, tedy mírové soužití, mír v mezinárodních a globálních vztazích. Čína oživuje různé definiční prvky tohoto konceptu, aby ho mohla v zahraniční politice aktivně uplatňovat.

Takových principu bychom samozřejmě našli více, uvedl jsem aspoň ty dva, které jsou zmiňovány nejčastěji. Pochopitelně je pak mnoho forem, jak se spolu s dalšími principy realizují, někdy ideologicky, někdy v praktických krocích. Zdůraznil bych však ještě jeden princip, který je velice důležitý pro pochopení čínské politiky a ekonomiky, a tím je meritokracie.

Jak se v Číně meritokracie uplatňuje?

V ekonomice je to zřejmé více než v jiných oblastech. Čína usiluje o meritokracii podobně jako jiní, protože jde o prvek, který se uplatňuje jak v socialismu, tak kapitalismu. Socialistický princip říká „Každému podle jeho zásluh“, tedy hlavně podle toho, o co se svým výkonem a snahou zasloužil. Stejný prvek je užíván i v západních zemích, přinejmenším v podobě ideologie, která říká „Každému podle jeho výkonu“. Samozřejmě, že tento princip může být životu dosti vzdálený, jak to kritizují ti, kdo tvrdě pracují za malý plat. Zatímco někteří bankéři a manažeři v západních zemích, kteří ekonomiku přivedli ke globální krizi, dostali za tento svůj „výkon“ ještě bonusy nebo zlaté padáky.

Důraz na zásluhu a výkon vyplývá tradičně již z konfuciánské etiky. Jako je u nás známé propojení protestantské etiky s etikou práce, ve východoasijských společnostech etika práce dlouhodobě funguje ve spojení s konfucianismem. Konfuciánská meritokracie je přitom také úzce spojena s tím, jaké vážnosti se tam přikládá vzdělání. Zásluhovost je velmi vyzdvihována už ve škole.

Jak to vypadá s principem meritokracie v politice?

Právě důraz na něj umožňuje pochopit, podle jakých principů je čínská politika skutečně organizována. Pak je možné hovořit i o demokratickém deficitu v Číně, což je do jisté míry pravda, jak to uznává i čínská vláda.

Ale podobné řeči se vedou i v Evropské unii. Demokratický deficit v Bruselu je velice silné téma.

A vedou se i v USA. V loňském roce dokonce Princetonská univerzita vydala studii, podle které Spojené státy nesplňují definiční kritéria pro demokracii a jsou oligarchii. Nicméně v případě Číny se jedná hlavně o jiný druh problému.
Pojďme se podívat na to, jak se naplňu­jí principy politické meritokracie v Číně. Tady je třeba zdůraznit, že tento princip je oceňován nejen v ekonomice, ale i v po­litice také v západních zemích, i když tam samozřejmě nalezneme i odlišnos­ti. U nás se klade důraz na demokratické volby, které by měly rozhodnout o tom, kdo povede zemi (nechrne teď stranou, že jde do nemalé míry jen o formální de­mokracii). Nicméně i na Západě je pouhá demokratická volba považována občany a často i politiky za nedostatečnou, po­kud není doplněna jinými prvky, zejmé­na těmi, které jsou spojené s meritokracií. Demokracie je tedy ceněna, ale sama o sobě nestačí. Demokraticky byl nakonec bohužel zvolen i Hitler.

Tohle riziko není zažehnáno dodnes.

Proto v Evropě i USA je velká diskuse, že musí být naplněna i jiná kritéria než de­mokratická volba, zejména kritéria po­litické dráhy, na které by měl kandidát předvést řadu výkonů, což by pak legitimizovalo jeho vedoucí politické posta­vení. Připomeňme třeba volbu George W. Bushe, který se ujal úřadu napros­to nepřipraven na roli prezidenta země, která hraje zásadní roli ve světě. Lze na­příklad uvést, že před svým zvolením – pokud se nemýlím – absolvoval pouze jedinou zahraniční cestu, a to do Mexi­ka. Demokratické volby proto nejsou je­diným kritériem, které zaručuje dobrý výběr politiků.

V čínském administrativním a politic­kém aparátu je kladen na meritokracii vel­ký důraz. Po dva tisíce let tam existovaly zkoušky administrátorů, které byly nutnou podmínkou pro výkon úřední a politické funkce. Nejprve to byly mandarínské zkouš­ky z klasiků, tedy z Konfucia a dalších filo­zofů. Dokonce i administrátoři v menších městech nebo vesnicích museli prokázat toto vzdělání. Filozofie ovšem znamenala něco jiného než dnes. Spolu s historií byla v antice shrnutím všech poznatků tehdejší vědy, a teprve později se vydělovaly další disciplíny. Takže i mandarínské zkoušky znamenaly ověření schopností používat poznatky tehdejší vědy.

To se o našich politicích vždycky říci nedá.

Konfuciánská tradice tedy v souhrnu sta­novovala, že kandidáti na funkci se musí nejprve osvědčit nejen v běžné škole, ale potom i ve specifických kurzech u císař­ského dvora a složit náročné zkoušky pro výkon úřední či politické profese. Znovu pak byla vyžadována určitá zkušenost i pro postup do dalších pater úředního a politického aparátu. A tato tradice se v Číně udržela.

To kontrastuje s naší běžnou praxí. Když byla politology provedena například ana­lýza toho, co absolvoval Barack Obama, než se stal prezidentem, výsledkem bylo, že na funkci prezidenta by to v Číně ne­stačilo. Musel by projít od lokální úrov­ně přes provinční až k celostátní, a to se zkušeností nejméně ve dvou provinciích. Obama to splnil jen částečně, v nedosta­tečné míře.

Politická meritokracie tedy spočívá v tom, že politik musí naplnit určité požadav­ky, kladené na administrativně politické vzdělání, a potom projít od nižší úrovně až po celostátní, aby pak mohl být zvolen meritokraticky osvědčeným kruhem pro nejvyšší úroveň.

Jak se na tom podílejí volby?

Lokální volby v Číně existují podobně jako u nás, ale spor je o volby pro celek Číny. Lze říci, že meritokratické požadavky splňuje například čínský prezi­dent často víc než někteří západní po­litici, kteří nemusí projít tak náročným testem, ale nebyl zvolen v otevřených volbách pro celek Číny. Ale máme stej­ný požadavek i na reprezentaci západ­ního světa? USA jsou vedoucí mocností Západu, ale můžeme třeba my Češi vo­lit amerického, neboli západního pre­zidenta? Pro celek Západu, který tvoří necelá miliarda lidí (tedy o dost méně než je celkem více než miliarda Číňa­nů), všeobecné volby hlavního politika ani řadových politiků nemáme. Je pak otázka, z jakých pozic můžeme klást tento požadavek na jiné podobně velké politické celky. To neznamená, že v Číně není v tomto ohledu co zlepšovat, je tam samozřejmě řada problémů, které vyža­dují řešení, větší participaci občanů. Jen je třeba vidět, že tato otázka není ani na Západě vyřešena, i když se vznáší.

Mluvili jsme o důrazu na vzdělání politiků. Ale jakou úroveň a otevřenost mají čínské společenské vědy?

Začal bych srovnáním tamních společen­ských věd s ekonomikou. V Evropě obec­ně a konkrétně v České republice existují určité právní mantinely, které se nesmějí překračovat. Například v ČR nelze uplat­ňovat některé komunistické prvky spo­jené s konflikty mezi třídami, to zákony zamezují. Na druhou stranu není mož­né uplatňovat ani nějaké extrémní for­my neoliberalismu, které by byly zcela bez sociálních ohledů. Prvky sociálního státu jsou také uzákoněné.

V Číně postupuji trochu jinak. Vlá­da realizuje různé prvky komunistic­ké a sociálně demokratické politiky, ale vedle toho tam mají stovky zón volné­ho obchodu, kde se uskutečňuje rela­tivně volná forma neoliberalismu, kde příliš mnoho sociálních práv není. Eko­nomická pluralita je tam tedy fakticky větší, ať už výsledek hodnotíme jakkoli. A toto je reflektováno také v sociálních vědách. Oproti běžnému evropskému mínění o omezování jsou společenské vědy v Číně dost pluralitní. Mnozí auto­ři publikují texty, které prosazují v ob­lasti ekonomiky, politiky nebo kultury myšlenky, které jsou komunistické, so­ciálně-demokratické, konzervativní, li­berální nebo neoliberální. A je to tam považováno za přijatelné.

Něco jiného je ale pak denní tisk nebo státní zpravodajství, kde je pluralita men­ší. Ale v akademickém tisku, který nemá přímý dopad na politiku a ekonomiku, je možné publikovat téměř cokoliv. Někdy třeba slyším, že v Číně jsou lidská práva nebo jiná témata tabu. Sám jsem tam ale vícekrát na tato témata přednášel a Čín­ští kolegově taky.

Spíše jde o to, jaké je pojetí lidských práv. Na Západě se koncentruje spíše na občanská a politická lidská práva, zatímco v Čině je větší důraz na sociální a ekono­mická lidská práva. V tomto ohledu máme přece dva mezinárodni pakty o lidských právech, jeden je o občanských a lidských právech a druhý je o sociálních, hospo­dářských a kulturních právech. V Číně je důraz na ten druhý pakt, zatímco na Zá­padě na ten první. A tak v Číně často za­znívá kritika, že v USA a dalších zemích není dodržován druhý pakt, zatímco v USA a Evropě se vyčítá Číně, že nedodržuje práva spojená s prvním paktem.

Jak se rozvíjí dialog mezi vědeckou komunitou Číny a Západu?

Stejně jako se po roce 1978 otevírala čín­ská ekonomika, otevírala se i čínská věda. Dnes je běžné, že potkáte amerického profesora, který má na jedné straně vi­zitky napsáno Washingtonská univerzita a na straně druhé Pekingská univerzita. V Evropě to zatím tak daleko nedošlo, ale spolupráce se rozvíjí. Především čín­ští vědci mají zájem vědět, co se zkoumá a píše na Západě.

Tady bych připomněl, že vzdělání na zá­padních školách je velice západocentrické. S výjimkou malého počtu specialistů na orientální nebo globální studia nebo mezinárodní ekonomiku znali lidé vlastně jen samí sebe, nic jiného. Když někdo vy­studuje sociologii nebo politologii, mnoho věci ví pouze o západní společnosti. To už v jiných částech světa tak není.

Západ tím, že tak uspěl, je jediný v za­měření jen na sebe, zatímco v jiných ob­lastech světa, včetně Číny, je obvyklé, že studenti, kteří studují například čínskou filozofii, souběžně studují i tu evropskou a americkou, a taky indickou a další. Po­dobně je to v Indii, kde studují nejen svoji indickou, ale také evropskou, čínskou nebo ruskou. Existuje to také v jiných oborech, učí se tam například nejen čínská ekono­mika, ale i západní.

Není divu, že země jako Čína tak uspívají, protože jsou mimo jiné čím dál tím vzdělanější. Jsou lépe připraveny na glo­bální dobu. Proto tolik čínských studen­tů studuje v Evropě a USA, jak jsem se o tom už zmínil. Není však obvyklé, aby tolik evropských a amerických studentů studovalo v Číně, přestože pro Evropskou unii je Čína druhým největším obchodním partnerem.

Prosazuji se čínští společenští vědci v mezinárodním prostředí?

Prosazují a někteří jsou velmi úspěšní. Co se týče vědeckých akcí, běžné semináře a konference probíhají už dlouhou dobu buď v Číně s přítomnosti mnoha vědců z celého světa, nebo v západních zemích s účastí řady čínských vědců, hlavně v USA. Rád bych však zmínil konání událostí, velkých světových kongresů a konferencí, které se už také konají v Číně. Lze říci, že jejich pořádáni má nejen vědeckou, ale i sym­bolickou působnost, jako jakési vědecké olympiády. Například Mezinárodni fede­race filozofických společností s dlouhou tradicí chystá kongres v Pekingu na rok 2018. Bude to poprvé v dějinách filozofie. Do Pekingu se chystají roku 2019 také glo­bální studia, kdybych měl měst další obor, ke kterému mám nejblíže. Každopádně je dnes vědecká komunita globálně pro­pojena a čínští vědci v ní hrají v různých oborech důležitou roli. (zf)

(Vyšlo v prílohe Literárnych novín, text Slovu poskytol Marek Hrubec)


Foto: Emil Polák
 

Priemer: 3.8 (4 hlasy)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Top Mobilné telefóny
Reklama
Reklama