Reklama

Celoživotní čínský prezident?

Počet zobrazení: 1269

Politológ Oskar Krejčí píše v časopise !Argument o tom, prečo je predstava, že posledná zmena ústavy v Číne znamená automaticky doživotné prezidentstvo, nezmysel.

Jak oznámily snad všechny sdělovací prostředky na Západě, Všečínské shromáždění lidových zástupců změnilo ústavu tak, že ze Si Ťin-pchinga  se stal doživotní prezident. To má být důkaz upevňování tamní diktatury. Toto hodnocení je ale nesmysl. Z ústavy byl – mimo jiné – pouze odstraněn princip, že prezidentem může být jeden člověk jenom dvě období. Jestli bude ve funkci dvě období, do konce svého života, či čtyři období, jako je Angela Merkelová německou kancléřkou, nebo deset let, jako byl britským premiérem Tony Blair, či bude zvolen čtyřikrát, jako byl zvolen Franklin D. Roosevelt americkým prezidentem – to z uvedené změny čínské ústavy nevyplývá. Otázkou je, proč k uvedené změně došlo.

si_ti-pching.jpg  Foto: Global Panorama / Flickr
 

Politický vůdce
 

Především se ukazuje, že ustanovení pouze dvojího funkčního období sice blokuje upevnění osobní moci, ale neznamená, že časté střídání nejvyššího představitele vede ke zlepšení výkonu státní správy. Schopní politici – s talentem, ale i s morálkou – jsou nesmírně vzácní. Každý je sice nahraditelný, ale ne vždy vede změna k lepšímu. Už před příchodem Si Ťin-pchinga do nejvyšších funkcí bylo zřejmé, že v Číně narostla potřeba změn, nutnost nové filosofie vývoje. Každý, kdo se dívá na Čínu posledních pět let bez předsudků, vidí, že k mnohým významným proměnám došlo. Tři z oněch více než 1500 reformních opatření, o nichž hovořil Si Ťin-pching ve zprávě 19. sjezdu, lze pokládat za zásadní a zároveň symbolická.
 

Boj proti chudobě
 

Čína začala veřejně mluvit o svých nedostatcích a mobilizuje síly k jejich překonání – což je patrné i v projektech „zeleného rozvoje“, formování ekologické civilizace. Boj proti chudobě má nejen sociálně-humanistický rozměr. Od 19. století, kdy se Čína dobrovolně i nedobrovolně začala otevírat námořnímu obchodu, se výrazně odlišila životní úroveň pobřežních regionů od vnitrozemských oblastí na západě země. To bylo zdrojem sociálních nepokojů, nestability a dokonce štěpení státu. Tento problém dostal novou podobu po zahájení politiky reforem a otevírání se světu; zvláštní ekonomické zóny, kde došlo k výchozím impulzům prudké modernizace, byly a jsou na pobřeží. Si Ťin-pching je politik, který o tomto problému nejen mluví, ale sám ho z vlastního života zná. V mládí, obdobně jako nový viceprezident Wang Čchi-šan, pracoval coby pomocný rolník v chudé vesnici – a do chudých oblastí se vrací i jako prezident. Jeho otec po propuštění z vězení, kam se dostal během tzv. kulturní revoluce, vytvořil z vesnice ve stejném zálivu, jako je Hongkong, první zvláštní ekonomickou zónu a supermoderní město Šen-čen. Když před čtyřiceti lety přišel za Teng Siao-pchingem s návrhem na vytvoření zvláštní ekonomické zóny, bylo mu řečeno, že v centru finance na projekt nejsou, ale dostane se mu politické podpory. Dnes v Šen-čenu žije více než 12 milionů lidí.

Za uplynulých pět let bylo v Číně vytrženo z chudoby 60 milionů lidí a podíl lidí žijících v chudobě se zmenšil z 10,2 na čtyři procenta. Pokračuje urbanizace, každoročně v Číně vzniká 13 milionů pracovních míst ve městech. Výstavba komunikací, propojujících osudy všech regionů v celek, je prioritou. Dnes má Čína víc než 130 tisíc kilometrů vysokorychlostních železničních tras a od roku 2011 každoročně otevírá 10 tisíc kilometrů dálnic.
 

Boj proti korupci
 

Protikorupční boj v Číně bývá na Západě zpravidla vykládán jako čistě mocenský boj, obvinění z korupce je pokládáno za záminku pro zbavení se konkurentů. Jenže v Číně byla korupce před příchodem Si Ťin-pchinga do nejvyšších funkcí problémem, který ohrožoval nejen režim, ale i stát jako takový. Uvolnění tržních sil před čtyřiceti lety vedlo ke vzniku velké sociální diferenciace. Stát zároveň zůstával velmi důležitým dozorujícím orgánem. Výsledkem byl obrovský nárůst snahy ovlivnit rozhodování stranických i státních orgánů nejrůznějšími úplatky. Tato korupční rakovina pronikla dokonce i do armády.

V zemi, která usiluje o vytvoření moderní socialistické společnosti zdůrazňující význam mravních hodnot, je korupce mnohem nebezpečnější než v liberálně kapitalistických zemích kladoucích důraz na egoisticky pojatý soukromý zájem. Zorganizování masového boje proti korupci a úsilí napravit styl práce bylo a je pro záchranu země nesmírně důležité. Si Ťin-pching se svými spolupracovníky zahájil politiku nulové tolerance vůči korupci, a to jak ve straně, tak i ve státní správě. Tomu odpovídají i nově vytvořené instituce.
 

Projekt pásma a stezky
 

Tato iniciativa ukazuje změnu globálního postavení Číny. Čína se stala ekonomickou supervelmocí. Reformy a otevírání se světu dospěly do fáze, kdy Čína nemůže jen volně obchodovat, musí mít jistotu dlouhodobých kontraktů a investic. Čína se stala továrnou a inovačním centrem světa. USA se nyní snaží oživit svoji ekonomiku mimo jiné plánováním obrovských investic do infrastruktury, což Čína už dávno dělá. Kromě faktu, že Čína na takové investice má finanční zdroje, ale Spojené státy se budou muset ještě více zadlužit, je tu navíc problém kapacit. Podle lednového U. S. Geological Survey vyrobili loni ve Spojených státech 86,3 milionů tun cementu, ovšem v Číně to bylo 2400,0 milionů tun; čínská produkce představuje více než polovinu světové výroby. Tento týden začne na Šanghajské burze obchodování s ropou za jüany; zároveň vedle londýnské ropy Brent a texasko-newyorské WTI se začne obchodovat s novým standardem – Shanghai Crude.

Čína jako největší dovozce ropy potřebuje mít jistotu, že trasy z Perského zálivu nebudou zablokovány. Proto vytvořila svoji základnu v Džibuti, proto potřebuje, aby nikdo s nepřátelskými úmysly neovládl Jihočínské moře. Iniciativa pásma a stezky je jen dílčí částí nové ekonomické diplomacie Číny. Je součástí Si Ťin-pchingovy nové koncepce inkluzivní globalizace, která má být založena na výhodách pro všechny zúčastněné.
 

Nebezpečí války
 

V této situaci vyhlašuje Bílý dům Číně obchodní válku. Na té nemůže vydělat nikdo, rozhodně se takto nemůže podařit zajistit vysněné „America First“. A tak se znovu a znovu do amerických diskusí vrací otázka, zda změny vyústí do války USA s Čínou. Toto téma otevírají jak výzkumná střediska typu RAND Corporation, tak i slovutní akademici. Například velice vlivný profesor z Chicago University John Mearsheimer upravil závěr v novém vydání své nejslavnější knihy The Tragedy of the Great Power Politics právě s ohledem na toto téma.

Podle Mearsheimera ekonomický růst Číny nutně povede k tomu, že Peking bude usilovat o regionální hegemonii – jako to ve své době udělaly USA formou Monroeovy doktríny či nacistické Německo pomocí expanze. Přestože velká Čína nepotřebuje, jako mladé Spojené státy, obsazovat cizí teritorium, zákonité napodobování USA povede k tomu, že Čína bude promítat svoji moc i za hranice Asie; bude „omezovat americkou vojenskou svobodu“ a vytlačovat USA z Asie. Jenže, píše Mearsheimer, „od chvíle, kdy se staly mocností, Spojené státy nikdy netolerovaly stejně silného konkurenta“.

Mearsheimer předpokládá, že Čína bude osamocený aktér, proti kterému lze zformovat koalici států, jako je Indie, Japonsko a Vietnam. Zvažuje dvě strategie zadržování Číny: preventivní válku a přijetí takové politiky, která by zpomalila ekonomický růst. Na rozdíl od dnešního amerického prezidenta se ale domnívá, že „neexistuje praktická cesta zpomalení čínské ekonomiky, která by zároveň nepoškodila ekonomiku americkou“. Třetí strategií by mohlo být zatlačování Číny „svrháváním režimů, které jsou přátelské vůči Pekingu, a snad i podněcováním problémů uvnitř Číny“ třeba „podporou iredentistických skupin v Tibetu a Sin-ťiangu“.

Podle Mearsheimera „budoucí čínsko-americká konkurence v Asii bude více podporovat válku než situace v Evropě během studené války“. Tehdejší konflikt byl bipolární, vojenská konfrontace probíhala na jedné linii ve střední Evropě. Situace kolem Číny je multipolární, přičemž „válka při multipolaritě je pravděpodobnější než při bipolaritě“. Vytváří se tak více vojenských konfrontačních linií s menším rizikem přerůst do podoby jaderné války. Ekonomické zájmy jsou slabé, když se argumentuje bezpečnostními riziky. Dynamickou silou bude nacionalismus. Liberalismus i konfuciánství prý dávají obdobnou možnost ospravedlnění války.

*          *          *

Takto vypadá méně agresivní uvažování amerických stratégů o Číně: každý růst, který je příspěvkem k rozvoji ve směru utváření globální komunity se sdílenou budoucností, se v křivém zrcadle vlastní americké imperiální zkušenosti mění na ohrožení zájmů či privilegií USA. I když se dá předpokládat, že se lze velké válce mezi USA a Čínou vyhnout, studie, jako je citovaná Mearsheimerova kniha, říkají zcela srozumitelně, že svět vstupuje do nesmírně citlivého období. Odchod hegemona v minulosti vždy doprovázel chaos, změny v mocenské hierarchii zvyšovaly hrozbu války. Čína na zvýšené nebezpečí nereaguje jen vojenskými výdaji a reformou armády. Usiluje o koncepční řízení, upevnění jednoty státu, o prohloubení stranické a státní disciplíny. I proto došlo ke zmíněným změnám ústavy.

Priemer: 4.5 (17 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Top Mobilné telefóny

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama