Boj proti politikům typu Trumpa demokracii nezachraňuje

Adam Votruba sa v časopise !Argument zamýšľa nad tým, ako politici typu Donalda Trumpa alebo Andreja Babiša  v ssebe odrážajú  sociálna a ekonomické podmienky súčasnosti – dolu medzi obyčajnými občanmi i hore v korporátnej sfére.

Politické úspěchy Donalda Trumpa, Andreje Babiše a Silvia Berlusconiho ukazují, že tzv. berlusconizace politiky je jev, který jen tak neodezní a který má patrně hlubší sociální a ekonomické příčiny.

Nálepka populismu v tomto případě není příliš šťastná. Populistou je pro hlavní proud kdokoliv, kdo nepatří do klubu a ohrozí dosavadní politickou smetánku tím, že dokáže oslovit dostatečný počet voličů. Slovo „populista“ se používá jako nástroj ostrakizace, o čemž svědčí i to, že se někdy dosti svévolně spojuje s fašismem. Ve skutečnosti se pod ním schovávají velmi rozdílné fenomény. Donald Trump je něčím docela jiným než populisté typu Le Penové.

Kresba: Ľubomír Kotrha

Nás bude zajímat, kde se berou ti populisté, kteří nám názorně ukazují, že politickou moc si lze koupit. Oprávněně bychom měli příčinu tohoto jevu hledat v nebývalé koncentraci ekonomické moci, k níž došlo v posledních několika desetiletích. Světu začínají vládnout korporace, které se vymkly demokratické kontrole.

Nevystačíme tu ovšem s tradičně socialistickým vysvětlením, že kapitálu už nestačí diktovat státu své podmínky, ale chce již vládnout přímo. Taková teze je poněkud naivní. Ve skutečnosti je nástup politiků z byznysu spíše důsledkem boje o ekonomickou moc v samotné korporátní sféře. Zdá se, že někteří aktéři se rozhodli posílit své pozice vstupem do politiky. Tito lidé ovšem jednají primárně v osobním zájmu, a nikoliv jménem své třídy.
 

Chudí volí bohaté
 

Druhou věcí je, že populista opírající se o ekonomickou moc se snaží oslovit prostý lid. Nejen levice se nad tímto jevem pohoršuje. Skutečnost, že nízkopříjmoví volí miliardáře je vnímáno jako paradox a vysvětlováno jako důsledek hlouposti nižších vrstev. Na tomto spojenectví ovšem není nic neobvyklého, je naopak zákonité a v určitých historických obdobích běžné. Dokonce lze s klidem odmítnout tezi, že voliči bohatých populistů volí proti svému třídnímu zájmu. Co nabízel západní politický establishment občanům za posledních třicet let neoliberalismu?

K pochopení uvedeného jevu se můžeme přiblížit, pokud ho srovnáme s jeho historickými paralelami. Vezměme si za příklad konec republikánského období ve starověkém Římě. Tam došlo k tomu, že demokratické kontrole se vymkla moc vojenská. Vojenští velitelé typu Caesara začali uchvacovat moc s pomocí vojska a s podporou plebejců, které dokázali na rozdíl od dosavadních elit oslovit. Dělo se tak ovšem v rámci republikánských institucí a republika tím formálně nebyla dotčena.

Tomuto údobí předcházela reforma vojska, která vytvořila žoldnéřské vojsko namísto dosavadní obdoby branné povinnosti. Problém byl v tom, že ztenčující se třída svobodných rolníků a občanů už nedokázala vytvořit dosti silnou armádu. Reforma obnovila vojenskou sílu impéria, avšak po několika desetiletích začala mít dopady na politický systém.

Ohrožení demokracie nástupem silných jedinců do politiky není nikdy výsledkem mimořádné schopnosti těchto vůdců, ale vychází ze stavu společnosti, která koncentraci osobní moci umožňuje nebo potřebuje pro své fungování.

Mnoho lidí si kladlo otázku, proč republikánský Řím tak snadno podlehl nástupu jedinovlády. Jedno z častých vysvětlení je, že vybudované impérium již nemohlo být spravováno demokraticky. Důležitější ale bude to, že republikánský režim ztratil sociální základnu, o niž se opíral. Pro plebejské vrstvy byla odcházející republika a nastupující císařství „prašť jako uhoď“. Nastupující vůdci měli tu výhodu, že mohli vzbudit naději, případně si lid jistým způsobem koupit. Kdo se tehdy obrátil na plebs a dokázal si ho naklonit, ten získal náskok v mocenském boji mezi oligarchy.

Podotkněme, že tento krok se neodehrává v jakékoliv historické situaci. Může být úspěšný pouze tehdy, když se mocenská špička ztenčí na dostatečně malou skupinu osob. Ve společnosti, kde neexistují enormní sociální rozdíly a kde jsou lidé zvyklí vládnout si sami, tam by se osobní moc nemohla tímto způsobem prosadit.
 

Z Říma do současnosti
 

Pojďme ještě chvíli sledovat spojitosti mezi starověkým Římem a současnou situací. Pokud je naše úvaha správná, pak z ní lze vyčíst ještě následující: V případě, že jedinovláda nastupuje v důsledku pozvolného nárůstu sociálních rozdílů ve stabilním demokratickém prostředí, pak nedochází k žádnému dramatickému přerodu. Republikánské instituce jsou zachovány, řadě lidí se může zdát, že se nic zásadního nezměnilo, podstata režimu je však již jiná. Římští císaři vládli ještě dvě stě let teoreticky jako první mezi sobě rovnými občany.

Podobný vývoj je možno vnímat jako jeden z pravděpodobných scénářů. Proměna od demokracie k nedemokracii může být i poměrně pozvolná a pro většinu lidí nedůležitá. Populističtí oligarchové nejsou teatrální revolucionáři typu Mussoliniho či Hitlera. Odstrkované elity sice budou bít na poplach na záchranu demokracie, ale jejich pozice nebude důvěryhodná. Za jejich vlády se totiž postavení lidu dlouhodobě zhoršovalo. Průměrný Američan je na tom dnes podle statistik ekonomicky hůře než v roce 1973. Elity se mu odcizily i kulturně, mluví pro něj nesrozumitelným jazykem, řeší nesmyslné problémy a všechny trochu vlivné politické strany podporují neoliberalismus.

Příznačnou okolností dnešního stavu je i to s jakou frekvencí se používá spojení „liberální demokracie“. Prakticky nikdo nepoužije slovo „demokracie“ bez tohoto přívlastku. Z jazykového hlediska je takový jev absurdní, protože není spojen s tím, že by bylo rozlišováno více typů demokracie. Signalizuje tedy podřízení demokracie jedné vládnoucí ideologii (neo)liberalismu, z níž se stalo dogma. Přišlo by vám normální, kdyby někdo hovořil o „naší konzervativní demokracii“ nebo „naší pravicové demokracii“?
 

Liberální levice a liberální demokracie
 

Zajímavým fenoménem je i nástup liberální levice, což je pojem, který je ve středoevropské politické tradici takřka nesmyslný. Sociální základnou liberalismu byly od 19. století podnikatelské vrstvy. Ostatně i dnešní levicový liberalismus se jeví jako spíše středostavovská záležitost a je věcí společenského statusu. Nepřekvapuje, že taková levice si nemá s proletariátem co říci. Projevilo se to se začátkem migrační krize. Tehdy byla liberální levice lidovými názory zděšena a její rétorika byla nerozeznatelná od té neoliberální. Dnes si přejí levicoví liberálové lid hlavně převychovat.

Z duchovního hlediska je to liberální ideologie, která dnes představuje největší nebezpečí pro demokracii. Stále více otázek má být podle liberálů vyňato z politické diskuze, protože správné řešení již logicky vyplývá z ideologie. Jiné řešení, i kdyby mělo demokratickou podporu, je nelegitimní, protože je v rozporu s principy „liberální demokracie“. Skutečně pak jsou taková opatření uskutečňována bez většinové podpory ve společnosti, ovšem se všeobecným souhlasem masových médií. K hlavní mediální diskuzi přitom nebývají připuštěny důležité argumenty socialistické (tj. sociálně demokratické) a konzervativní (abychom jmenovali dvě další demokratické ideologie).

Položme si na závěr otázku, zda lze dnes vůbec něco dělat pro záchranu demokracie. Je možné, že současný sociálně politický vývoj je natolik hluboce zakořeněný, že jakýkoliv pokus o obranu demokracie je z hlediska další budoucnosti odsouzen k nezdaru. Je však možné, že lze takové nebezpečí odvrátit.

Měli bychom si uvědomit, že hlavním nepřítelem není Trump nebo Babiš. Osobní boj proti těmto politikům demokracii nezachrání. Odstranění populistických miliardářů je mimochodem přání stávající oligarchie, která o žádnou změnu nestojí. Pokud ovšem ke změně nedojde, tak systém záhy vygeneruje dalšího podobného vůdce.
 

Za předěly liberální demokracie
 

V duchovní rovině je problémem dominance liberální ideologie, která blokuje svobodné myšlení ve společnosti, zatemňuje vzdělané mozky a brání pochopení reality. Socialistická levice by se měla od liberální ideologie odstřihnout, pokud nechce zůstat v následujícím období politicky impotentní. Bohužel přesvědčivé myšlenky v tuto chvíli po ruce nemá.

V mocenské rovině je problémem nekontrolovatelná moc korporací. Řešení tohoto problému se bude hledat těžko. A ještě hůře se bude hledat společenský souhlas, který navíc musí být mezinárodní. Na druhou stranu i přesvědčení zastánci kapitalismu a svobodného podnikání dnes korporace kritizují. Je tedy možné položit otázku, zda by nemohla vzniknout politická dohoda o společném postupu mezi pracujícími a menšími podnikateli, kterým moc korporací rovněž není po chuti.

Přinejmenším by něco takového stálo za pokus. Jinak převezmou úkol zkrotit korporátní moloch silní vůdci ze světa byznysu. V takovém případě by bylo možné nejspíše očekávat okleštění demokracie a následný boj o podřízení korporací státnímu zájmu. Jestliže by byl úspěšný, pak lze asi časem doufat i v opětovnou demokratizaci systému.