Reklama

Bejvali Čechové statní jonáci!

Počet zobrazení: 1872

Vyprahlo na duchu. Poezie se téměř nečte, povinně oslovuje zejména mládež školou povinnou a vymezenou sociologickou skupinu čtenářů. Většinou však zájem o poezii odešel neznámo kam, za lesy. Jako odcházejí zemřít staří sloni do buše. Aby nepřekáželi, aby nezacláněli.

Do slovníku se derou anglikanismy – ve srovnání s rusismy předešlého režimu – nesrovnatelně houšť a ve větších kapkách. Před chvíli na mne padly dva termíny z vlny Českého rozhlasu – „High tech“ – „Red line“, v obou případech bylo možné použít českého výrazu.

Pokud to ještě jde, dopisuji si s moudřejšími, ubývá jich v řadě. Svět se změnil. Pozorovatel přírody mi včera napsal, že spatřil na konci Prahy v Točné, jak se chtěly slepice povozit na hřbetech ovcí. Můj moudrý tchán, odchovaný u ševcovského verpánku, selským rozumem a drilem tyranie nacismu v káznici Breslau, hleděl dopředu.

„Člověk si ani neuvědomuje svou vlastní záhubu, nemyslí na to. Hubí nejmenší živočichy, podařilo se mu skoro zlikvidovat zajíce polního, koroptve, bažanty, motýly, vrabce, vysazuje bez rozmyslu monokultury - řepku a kukuřici, hubí malé ryby, přemnožuje chovy divokých prasat, postupně přijdou na řadu další - živočichové. Než přijde na řadu sám člověk.“

Země je zabetonovaná.

Na mnohé otázky našeho života neznáme odpověď, nebo ji těžko hledáme.

Téměř neslyším z úst žádného českého politika hlubší myšlenku, jakou jsme si dříve opisovali do svých deníčků. Od Masaryka, ale před ním od Mistra Jana Husa, Karla Havlíčka Borovského, od Jána Kollára.

Jednu dobu chtěli kormidelníci žalostného stavu, kdy se moudrosti nedostávalo, tuto mezeru nahradit myšlením Velkého Vůdce, jeho následovníky, nepodařilo se! Pak si zvolili Velkého mesiáše, vydávali nám Letní přemítání, Dopisy Olze, hráli předtím zakázaná nebo nedovolovaná dramata, obestřená pověstí o rajském ovocí.

Než definitivně zmizela pro nezájem ze scény a byla odnesena z knihkupeckých pultů a v knihovnách byla uložena do depozitářů

Živili lidskou duši teorií o nenahraditelné a neviditelné ruce trhu; krédem, že k rozkradení všechno, co bylo vytvořeno, stačilo zhasnout na minutu a nakrást si – zkrátka nahospodařit si.

Kam se vše, co bylo – podělo? Kdo nám pod rukama a před očima tak rychle všechno rozkradl?

Co bylo ukradeno, musí být zase vráceno!

Jsme na stupni nula.

Změnou sametoví tvůrci dokázali, co jiní neuměli. A jako zázrakem přitom nekápla ani kapka krve. I když pár obětí bylo nalezeno v zanýtovaných sudech na dně Orlické přehrady.

Poúnorový režim, zejména v padesátých letech, připravil o život přes dvě stě lidí, tisíce jich nepřežili jinak.

Nebohý Jan Palach se upálil!

Vše způsobila nespravedlivá minulost.

K Hitlerovi bylo připojeno rovnátko Stalina.

Máme za sebou 100 let od památné bitvy u Zborova, máme za sebou 75 let od nanejvýše hrdinného skutku, od atentátu na Heydricha, pak už téměř nic.

I na Lidice a na Ležáky se jednu dobu skoro zapomnělo!

Jako z flašinetu jsme ustavičně krmeni neustálým obracením se ke zlému včerejšku.

Byl hanebný. Nic se nevykonalo – ani v ekonomice, ani v kultuře, umění, vzdělání.

Ani film, ani televize, ani literatura nám skoro nic nezanechaly.

O dnešku se stydlivě mlčí.

Mnozí jednotlivci se narodili teprve 17. listopadu 1989! České divadlo vzniklo podle jednoho herce, jménem Postránecký, teprve s Václavem Havlem. Potvrzeno na tiskové konferenci v pražském Mánesu před udělením Cen Thálie.

Žije se nám všem vespolek jako nikdy předtím.

Dědicům Václava M. Havla byl navrácen Palác Lucerna a Barrandovské terasy. Karlu Schwarzenbergovi byl vrácen zámek Orlík a rozlehlé lesní hospodářství.

Potomci husitů a poražení na Bílé hoře se bez studu a červeně ve tváři vyrovnali s církvemi, nejvíce s církví katolickou.

Oko za oko – zub za zub!

Pomsta za zločiny na sebe nenechala dlouho čekat.

Lustrace. Kuponová privatizace. Amnestie. Dekorace kamarádů. Bezpečnostní – skoro koloniální prověrky. Kamery. Bratr znovu začal udávat sestru. Došlo ke zřízení kanceláře FBI v Praze.

Příběh doby. Paměť národa. Ústav pro studium totalitních režimů. Knihovna Václava Havla.

Nový Quislingové, nový Emanuel Moravec.

„... Když nakladatelství Melantrich zrušilo smlouvy na vydání Benešových knih, uzavřené s paní Hanou Benešovou, věnovala se uspořádání pozůstalosti a korespondence. S nástupem ´normalizace´ a také pro svůj pokročilý věk se paní Hana snažila zajistit bezpečnou úschovu zbytku písemnosti a dalšího dokumentačního materiálu dr. Ed. Beneše, který ještě ve vile zůstal. Na doporučení prezidentova archiváře dr. Bohuslava Matouše se obrátila na dr. Aleše Chalupu, pracovníka archivu Národního muzea. Když – díky jemu byla uzavřena dohoda o uložení pozůstalosti v archivu Národního muzea, byly oba fondy po částech, aby transport nevzbudil pozornost, přestěhovány do depozitáře v Křinci u Nymburka. Zde byly bezpečně uloženy, označeny fingovanou prozatimní signaturou a uzavřeny. V tomto úkrytu přežily nedotčeny až do převratu roku 1989. Poté byly převezeny do Prahy a odborně zpracovány dr. Alešem Chalupou a dr. Alenou Šubrtovou. Záchrana této pozůstalosti byla provázena tragickou smrtí statečného dr. Chalupy. Tento archivář, který při záchraně pozůstalosti riskoval vlastní bezpečnost, byl po roce 1989 označen ve vydaných tzv. Cibulkových seznamech za spolupracovníka Státní bezpečnosti, pod krycím jménem Aleš.

Toto obvinění, které zpochybňovalo jeho osobní i odbornou čest, neunesl. Bohužel dr. Aleš Chalupa nebyl jedinou obětí lustračních štvanic po 17. listopadu 1989.“

(Pavel a Zdeněk Hrabicovi: Vila pana prezidenta, Nakladatelství Erika Praha 2005, str. 117 – 118)

Oko za oko, zub za zub. Mohl bych pokračovat. Kdo stál u kormidla?

Bejvali Čechové statní jonáci.

Kresba: Radek Fetters

Priemer: 4.8 (20 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Top Mobilné telefóny

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama