Básníci by měli básnit!

Po ránu jsem neměl nejlepší náladu, někteří lidé ztratili v této době už dávno glanc. Pak jsem si poslechl ČR2, povídání (Slovenky, Němky, Češky?) Zity Senkové s německým novinářem, působícím v Praze. Zjistil jsem, že patříme k nejdůležitějším partnerům SRN, pochopil jsem, že jsme další spolkovou zemí, jenže i žít by se nám zachtělo, jako se žije Němcům.

Tak to tedy NE!

Ani za Protektárotu Böhmen und Mähren tomu tak nebylo, Němci žili a umírali jinak než žili a umírali Češi a Slováci, byl tu Heydrich, Frank, byl tu Hácha, Tiso, dneska tu je ještě nadlouho ECHO Sobotky, Špidly, Hermana, Bělobradka! Současné Slovensko nezmiňuji.

Pak jsem otevřel NET, pozdravení se mi dostalo od básníka Jana Plachetky. Nemohu si ho  nechat pro sebe, je prvním  z poetů, kdo si posteskl  veršem nad  spadlou lávkou v Troji.

Konečně mne ve všedním dnu  políbila lidskost! Zahnala mi mé chmury.

Jak krásný je život, i když v něm padají lávky, které  ubližují lidem.

Jak krásné je mít ve dni, když mi bylo ouzko – nablízku básníka.

Svěřuji se nejen Novému slovu. Všem – a autora verše jsem se ani neptal.